III. ÚS 1970/24

Odůvodnění

Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Ústavní soud se zabýval tím, zda stěžovateli (jako žalovanému) měl být ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení před nalézacím soudem.

2. Svou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie (EU). Stížnost spojil s návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, § 304 odst. 3 a 304a odst. 1 a § 304b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a § 223 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

3. Žalobce (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) je dodavatelem poslední instance. Po stěžovateli se u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal zaplacení 620 579,06 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu stěžovatele na dodávku elektřiny. Stěžovatel požádal o bezplatné právní zastoupení a vyplnil prohlášení o osobních a majetkových poměrech. Obvodní soud však stěžovateli advokáta s odkazem na § 30 odst. 1 a 2 a § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") neustanovil. Podle soudu totiž stěžovatel dostatečným a věrohodným způsobem netvrdil a nedoložil své celkové sociální, majetkové a finanční poměry, a proto soud na jeho straně neshledal splněné zákonné podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků. Ze stejných důvodů zároveň nejsou splněny ani podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů.

4. Stěžovatel v prohlášení o osobních a majetkových poměrech konkrétně uvedl, že je ženatý, avšak nežije s manželkou ve společné domácnosti, dále provozuje hostinskou činnost, nespecifikoval ale žádný svůj majetek ani příjmy. Uvedl pouze nízké výdaje ve výši daně "dle výpočtu", sociálního pojištění 2 994 Kč a zdravotního pojištění 2 722 Kč. Poukázal na to, že veškeré prostředky na jeho bankovních účtech jsou zablokovány a majetek k podnikání i osobní majetek je postižen nepřiměřenou exekucí, přičemž odpojením dodávek elektrické energie mu bylo znemožněno podnikání. Tyto skutečnosti (exekuci a exekuční příkazy) však soudu nedoložil. Z připojeného přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2022 vyplynul čistý obrat stěžovatele ve výši 2 718 768 Kč, rovněž uplatněné odpisy ve výši 438 324 Kč, základ daně ve výši 287 191 Kč a příjmy ve výši 264 343 Kč.

5. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel včasné odvolání, Městský soud v Praze je však napadeným rozhodnutím potvrdil. Odkázal na judikaturu, podle které účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení. Rovněž však upozornil, že sama okolnost, že účastník řízení své stávající poměry subjektivně vnímá jako poměry tíživé, ještě nepředstavuje důvod, pro nějž by byly splněny podmínky § 138 o. s. ř. Ani podle městského soudu stěžovatel nutnost bezplatné právní pomoci neosvědčil. Na základě jím uvedených skutečností a předložených listin nebylo možné posoudit celkové majetkové poměry stěžovatele, protože soudu neposkytl dostatečná tvrzení ani důkazy o tom, z jakých finančních prostředků hradí své potřeby, v jaké výši jsou jeho výdaje a příjmy, z jakého důvodu není zaměstnán (tvrdí-li zároveň, že mu bylo znemožněno podnikání), ani jaký má majetek. Stěžovatel pouze tvrdil, že jeho majetek je blokován exekucemi, aniž by je konkretizoval. Stěžovatel nedoložil své celkové sociální, majetkové a finanční poměry před soudem prvního stupně. Neučinil tak ani v řízení odvolacím. Městský soud závěrem vyslovil, že ustanovení zástupce stěžovateli není nezbytné k ochraně jeho zájmů, neboť je zjevné, že je sám schopen v řízení účinně hájit své zájmy.

Argumentace v ústavní stížnosti

6. V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že na bezplatnou právní pomoc nárok nemá. Prohlášení o osobních a majetkových poměrech vyplnil stěžovatel řádně a doložil k tomu i přílohy. Stěžovatel měl být osvobozen od nutnosti nést náklady právního zastoupení již z povahy řízení ve věci samé. Stěžovatel je objektivně a bez své viny v nepříznivé životní situaci. Jeho bankovní účty jsou blokovány exekučními příkazy a stěžovatel se nesmí dopustit obcházení věřitelů tím, že by si finanční prostředky jinak obstaral. Sám stěžovatel přitom právní vzdělání nemá.

7. Obecné soudy rozhodly v rozporu s čl. 47 Listiny základních práv EU, podle které má každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován v řízení před soudy, přičemž bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. V rozporu s čl. 10a Ústavy aplikovaly nesprávnou právní normu (zejm. § 130 o. s. ř.). V případě, že Ústavní soud stěžovateli nevyhoví, měl by vznést předběžnou otázku ohledně aplikace čl. 47 Listiny základních práv EU.

8. Soudy také ignorovaly přímý účinek čl. 4, 5, 6 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s provedenýmiskutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

11. Stěžovatel vznesl ve svých rozsáhlých podáních adresovaných Ústavnímu soudu řadu argumentů. Zejména namítal, že: (i) Před obecnými soudy doložil splnění podmínek pro bezplatnou právní pomoc. (ii) Důvod pro poskytnutí bezplatné právní pomoci spočívá již v samotné podstatě kauzy - je žalovaným v řízení o žalobě dodavatele poslední instance, který je dle názoru stěžovatele mj. nepřímým původcem jeho špatné finanční situace. (iii) Vedle toho stěžovatel také navrhuje eventuálně zrušit v záhlaví uvedenou právní úpravu a navrhuje Ústavnímu soudu předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. 12. Nejprve Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že účelem práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny mimo jiné je, aby v řízení před soudy byla osobám, které právní pomoc potřebují a nemají dostatek finančních prostředků, dána možnost získat bezplatnou právní pomoc.

13. Základním východiskem nyní posuzovaného případu je ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu účastníkovi, u nějž jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., na jeho žádost ustanovit zástupce, jestliže je to nezbytné k ochraně jeho zájmů. Účastníku řízení lze tedy ustanovit zástupce jen tehdy, jsou-li u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a zároveň to vyžaduje ochrana jeho zájmů.

14. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval způsobem, jakým obecné soudy posuzují podmínky pro osvobození od soudních poplatků [viz např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)], resp. pro ustanovení právního zástupce [srov. např. nález ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)], v nichž v rámci rozhodovací činnosti obecných soudů k této otázce shledal již natolik závažná pochybení, kdy obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, že v konečném důsledku vedla k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 684/05 shrnul, že "není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky" (shodně viz např. též usnesení ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1764/12; ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1090/16 či ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3918/17).

15. Ústavní soud předně podotýká, že si k posouzení této ústavní stížnosti vyžádal Prohlášení o osobních a majetkových poměrech stěžovatele, včetně jeho příloh. Výše shrnutá kritéria následně Ústavní soud aplikoval na případ stěžovatele a přezkoumal způsob rozhodování obecných soudů o stěžovatelem uplatněné žádosti o ustanovení právního zástupce v nyní posuzovaném případě, přičemž ovšem neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o této žádosti jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.

16. V dané věci obecné soudy shodně došly k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů splněny nejsou. Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě popsaly deficity stěžovatelem vyplněného prohlášení o osobních a majetkových poměrech a zabývaly se doloženým daňovým přiznáním stěžovatele za předešlý rok. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. I podle Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatel podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci nesplnil. Stěžovatel má možnost zvolit si advokáta na základě plné moci.

17. Stěžovatel rovněž namítal, že je oprávněn k bezplatné právní pomoci pro typ kauzy - sporu s dodavatelem poslední instance. Konkrétní stanovení podmínek pro osvobození od soudních poplatků, resp. bezplatnou právní pomoc je však záležitostí zákonodárce. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud neshledal v aplikaci podústavního práva žádné ústavně relevantní pochybení. Právní úprava osvobozování od soudních poplatků a stanovení bezplatné právní pomoci je komplexní. Rozhodující senát neshledal, že by bylo aplikované podústavní právo v rozporu se základními právy účastníků soudních řízení. Jak je totiž patrné z posouzení ústavní stížnosti, stávající úprava umožňuje získat bezplatnou právní pomoc v míře, která nebrání v přístupu k soudu. Stěžovatel navíc podle rozhodnutí obecných soudů nedoložil své poměry v míře podrobnosti, která by umožňovala soudům rozhodnout v jeho prospěch.

18. Podle čl. 47 Listiny základních práv a svobod EU má každý právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem; a každému přitom musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován, přičemž bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. Aplikovaná ustanovení podústavního práva nejsou nejasná a nejsou v rozporu se zněním této ani ostatních stěžovatelem namítaných mezinárodních smluv o lidských právech. Namítaná ustanovení směrnice o restrukturalizaci a insolvenci rovněž nebylo nutné aplikovat.

19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právních předpisů je svou povahou akcesorický, a sdílí proto osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu