Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 229/2023-54 ze dne 11. prosince 2024 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 55 A 7/2022-66 ze dne 21. června 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že trestní stíhání vedené proti stěžovateli pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 96/2020-30 ze dne 19. dubna 2021, kterým byla věc postoupena správnímu orgánu, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem, ale pouze přestupkem. Rozhodnutím Městského úřadu Pelhřimov č. j. MPe/OVVD/901/2021-10 ze dne 17. září 2021 byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) a písm. f) bod 8. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. prosince 2023 (zákon o silničním provozu), a to pro skutek spočívající v tom, že se jako řidič autobusu nevěnoval plně řízení a nesledoval situaci v provozu, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě" a nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu motocyklu.
3. Rozhodnutí městského úřadu bylo na základě dovolání stěžovatele zrušeno rozhodnutím vedlejšího účastníka č. j. KUJI 1067182021 ze dne 3. prosince 2021. Městský úřad následně novým rozhodnutím č. j. MPe/OVVD/901/2021-22 D-239/21 ze dne 17. února 2022 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) v souběhu s přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8. a § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Rozhodnutím č. j. KUJI 55927/2022 ze dne 23. června 2022 vedlejší účastník zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
5. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které Nejvyšší správní soud odmítl námitku nesprávného obsazení krajského soudu. Věc podle něj neměl projednávat samosoudce, nýbrž senát, který by skýtal záruku objektivnějšího posouzení věci, a to s ohledem na závažnost posuzovaného přestupkového jednání a potenciálně větší složitost věci.
6. V reakci na závěr Nejvyššího správního soudu, že svou námitku týkající se porušení zákazu reformatio in peius neuplatnil řádně, uvádí, že se dodržením uvedeného pravidla měly správní orgány i správní soudy zabývat z úřední povinnosti.
7. Stěžovatel odmítá argumentaci Nejvyššího správního soudu o naplnění všech zákonných znaků přestupku podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Má za to, že principy trestního a správního stíhání musí být shodné, a jestliže nebylo shledáno zavinění v trestním řízení, nemůže být identifikováno ani v řízení správním. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil principy spravedlivého procesu tím, že předchozí úvahy krajského soudu, resp. správních orgánů, vysvětloval a doplňoval vlastními úvahami. Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval nejnovější judikaturou (konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 184/2023), na který odkazoval ve své kasační stížnosti.
8. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí stojí na skutkových zjištěních, která jsou jednak neúplná a jednak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, což má vliv na správnost posouzení principu omezené důvěry v dopravě. Konkrétně napadá závěr, že řidič motocyklu by byl i při jízdě nejvyšší povolenou rychlostí schopen před autobusem zastavit jen při intenzivním brzdění a že znalec vyloučil možnost, že motocykl mohl jet rychlostí až 156,5 km/h. Nejvyšší správní soud podle něj pochybil i tím, že se nevypořádal s opomenutým důkazním návrhem na provedení vyšetřovacího pokusu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou věc se však nejedná.
11. S námitkou stěžovatele k obsazení krajského soudu, jenž ve věci rozhodoval o stěžovatelově správní žalobě, se Nejvyšší soud vypořádal v bodě 15 napadeného rozsudku. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že specializovaný samosoudce rozhoduje podle § 31 odst. 2 soudního řádu správního ve věcech přestupků, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice činí nejvýše 100 000 Kč, a to bez ohledu na možnost uložení i jiného správního trestu či opatření. Do této kategorie spadaly i přestupky, jichž se týkalo dané správní řízení a navazující řízení před správními soudy. Ústavní soud toto vysvětlení považuje za dostatečné, navíc stěžovatel v podstatě ani nenabízí žádnou opozitní argumentaci a omezuje se jen na nesouhlas s tímto právním názorem opřený o neurčité tvrzení o "zájmu na zachování práva na spravedlivý proces".
12. Z bodu 17 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel neuplatnil námitku týkající se údajného porušení zákazu reformationis in peius ve správní žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řádně jako žalobní bod. Tím znemožnil správním soudům, aby se s touto námitkou věcně vypořádaly. Ústavní soud se s posouzením této námitky Nejvyšším správním soudem ztotožňuje. Námitkou uvedeného obsahu se správní soudy nezabývají z úřední povinnosti. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, na základě jakých úvah svůj závěr dovozuje, a není úkolem Ústavního soudu argumentaci za stěžovatele domýšlet.
13. Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, který byl zjištěn neúplně, resp. je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jak namítá stěžovatel. Klíčovým důkazem pro posouzení dopravní nehody, ohledně níž správní orgány shledaly stěžovatelovu vinu, byl znalecký posudek Ing. Milana Uttla opatřený ještě v průběhu předcházejícího trestního řízení (srov. bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 22 a 23 napadeného rozsudku krajského soudu). Pro závěr o zavinění stěžovatele byl přitom klíčový závěr znalce, že i kdyby poškozený motocyklista jel nejvyšší přípustnou rychlostí (a nikoli rychlostí nedovolenou, kterou jel reálně), stihl by před autobusem řízeným stěžovatelem zastavit jen při intenzivním brzdění, tj. při ohrožení bezpečnosti jízdy pro daný typ vozidla. Stěžovatel sice závěr označuje za rozporný s provedenými důkazy, avšak nikterak to nevysvětluje.
14. Klíčový závěr z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož ze znaleckého posudku (jakož i z odborného vyjádření soudního znalce Ing. Vyžrálka, které předložil samotný stěžovatel) dále vyplývá, že stěžovatel mohl spatřit poškozeného nejpozději v okamžiku, kdy uvedl autobus do pohybu, takže mohl bezpečně reagovat zastavením (srov. body 23 a 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu), musí Ústavní soud odmítnout i stěžovatelovo tvrzení o neprokázání jeho zavinění.
15. Stěžovatel nesprávně interpretuje usnesení okresního soudu o postoupení věci správnímu orgánu. Důvodem takového rozhodnutí nebyla absence nedbalostního zavinění, jak stěžovatel tvrdí. Usnesení reflektovalo skutečnost, že znakem skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku je mj. porušení důležité povinnosti pachatele vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo uložené podle zákona. Jde o zvláštní znak uvedeného trestného činu vyžadovaný vedle nedbalostního jednání pachatele a následku spočívajícímu v ublížení na zdraví. Právě to představuje hlavní rozdíl mezi skutkovou podstatou uvedeného trestného činu a skutkovou podstatou přestupku podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud tyto okolnosti výstižně popisuje v bodech 34 a 35 napadeného rozsudku. Okresní soud v usnesení (v souladu s ustálenou judikaturou) konstatoval, že právě znak porušení důležité povinnosti nebyl v daném případě naplněn, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým jednáním a právě porušením důležité povinnosti. Okresní soud zjevně nevylučoval nedbalostní zavinění na straně stěžovatele, neboť jinak by nerozhodl o postoupení věci správnímu orgánu, ale zprostil by stěžovatele obžaloby se závěrem, že daný skutek není ani trestným činem, ani přestupkem [srov. § 226 písm. b) a § 222 odst. 2 trestního řádu]. Z uvedeného vyplývá, že shledaly-li správní orgány v posuzovaném případě nedbalostní zavinění stěžovatele, nebyl tento závěr v žádném rozporu se závěry, ke kterým dospěl okresní soud v rámci trestního řízení předcházejícímu řízení správnímu.
16. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že nezohlednil nejnovější judikaturu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 184/2023 ze dne 31. května 2023 (který navazoval na usnesení sp. zn. 8 Tdo 293/2022 ze dne 19. dubna 2022), musí Ústavní soud konstatovat, že není jasné, z jakého důvodu stěžovatel uvedeným rozhodnutím přikládá zvláštní význam. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích totiž toliko aplikoval stávající princip tzv. omezené důvěry v dopravě, který je v české právní praxi již relativně dlouhou dobu používán. Nejvyšší správní soud navíc v bodech 45 a 46 napadeného rozsudku logicky vysvětlil, že princip omezené důvěry v dopravě v posuzované věci nesvědčí ve prospěch stěžovatele. Stěžejní důvod přitom představuje již zmíněné zjištění, totiž že i kdyby poškozený jel na motocyklu (jen) nejvyšší dovolenou rychlostí, přesto stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost dát mu přednost v jízdě.
17. Stěžovateli lze přisvědčit, že správní soudy nereagovaly výslovně na jeho námitku týkající se neprovedení vyšetřovacího pokusu. Nadbytečnost provádění takového důkazu však implicitně vyplývá z podrobného rozboru znaleckého posudku a odborného vyjádření, který správní orgány i správní soudy vyhodnotily jako věrohodný důkaz spolehlivě prokazující rozhodné skutkové okolnosti. Zmíněné opomenutí správních soudů tedy nemělo intenzitu, ze které by bylo možné dovodit zásah do práva na spravedlivý proces.
18. Stěžovatel se mýlí, dovozuje-li porušení pravidel spravedlivého procesu z toho, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku doplňoval a blíže vysvětloval některé úvahy významné pro posouzení věci. Nejvyšší správní soud vycházel z téhož skutkového stavu, na němž byl založen napadený rozsudek krajského soudu, resp. předchozí rozhodnutí správních orgánů. Z žádného právního předpisu, judikatury ani obecného principu nevyplývá, že by Nejvyššímu správnímu soudu rozhodujícímu o kasační stížnosti bylo zapovězeno napravovat nedostatky odůvodnění jinak správného rozhodnutí nižšího soudu.
19. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu