III. ÚS 1994/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 12 040 449 Kč s příslušenstvím, neboť se za ni jako směnečný ručitel zaručil a směnečným platebním rozkazem mu byla uložena povinnost zaplatit směnku podle § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Usnesením ze dne 1. 12. 2023, č. j. 30 Cm 2/2020-48, zamítl Městský soud v Praze ("městský soud") žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku ve výši 602 023 Kč, jelikož neosvědčil nárok ve věci samé a žaloba byla posouzena jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel netvrdil, že směnečnou pohledávku zaplatil, tj. netvrdil vznik regresního práva ze směnky. V nové žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatel uvedl, že směnku částečně uhradil započtením své pohledávky za majitelem směnky ve výši 3 606 720 Kč a započtením pohledávky Ing. Moniky Kalašové za majitelem směnky ve výši 1 000 000 Kč, která svoji pohledávku za vedlejší účastnicí postoupila stěžovateli. Městský soud řízení o žádosti napadeným usnesením zastavil s tím, že o věci bylo již rozhodnuto. Neshledal naplněnou podmínku tvrzení a doložení podstatné změny okolností, které by odůvodňovalo nové rozhodnutí ve věci. K tomu nepostačovalo ani tvrzení o započtení pohledávky stěžovatele za majitelem směnky, neboť k němu mělo dojít již před předchozím rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků a současně až po podání žaloby, což ji činí předčasnou.

2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") v řízení o odvolání potvrdil usnesení městského soudu jako věcně správné.

3. Vrchní soud konstatoval, že ten, kdo vyplatí směnku, může vymáhat na svých předchůdcích celou částku, kterou zaplatil, šestiprocentní úroky z této částky své útraty a odměnu. Stěžovatel v žalobě netvrdil, že by směnku zaplatil, což je však předpokladem pro úspěšné uplatnění dalšího postihu. Tato skutečnost dostačuje pro závěr, že žaloba představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Ani částečné zaplacení směnečné pohledávky započtením, jak tvrdil, avšak neosvědčil stěžovatel, nezpůsobuje zánik celého závazku splněním, a proto stále přetrvává závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva.

Argumentace stěžovatele

4. Se závěry soudů stěžovatel nesouhlasí. Svou argumentaci rozdělil do několika okruhů. Nejprve namítá nesprávnost a předčasnost posouzení nedůvodnosti žaloby. Jestliže soudy zpochybňují jeho nárok, protože netvrdil zmenšení svého majetku, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se okamžiku vzniku škody již vznikem dluhu dle § 2952 občanského zákoníku. Doplnil, že případné vady žalobních tvrzení je nutno odstranit postupem dle § 118a o. s. ř., případně dle § 43 o. s. ř., nikoliv konstatováním zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva.

5. Dále se vyjadřuje k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva a k doplnění žaloby o tvrzení, že započtením již částečně plnil za vedlejší účastnici. Namítá, že se v úvaze obecných soudů tato skutečnost nepromítla. Soud ji dokonce považoval za nepřípustnou, jakoby již došlo ke koncentraci řízení. Odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu přitom stěžovatel dokládá možnost změnit žalobu před podáním nové žádosti o osvobození, v jeho případě pak nešlo o změny, které by podléhaly schválení soudem. Cituje závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, a namítá, že skutečnost, že oprávněnost jím uplatněného nároku nebyla dosud v judikatuře soudů řešena, nemůže vést bez dalšího k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva. Uvádí, že závěr Vrchního soudu, že netvrdil uspokojení majitele směnky v celém rozsahu a soud má tedy pochybnosti o části nároku, nemůže automaticky znamenat bezúspěšnost zbývající části žaloby. Upozorňuje, že nenastala koncentrace řízení, a proto má stále možnost soudu doložit, jaké pohledávky se staly předmětem započtení. Posouzení možného započtení pohledávek přitom již přesahuje předmět řízení o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatel tedy obecným soudů vytýká, že posuzovaly otázky, které již přesahují rozsah přezkumné činnosti v rámci rozhodování o osvobození od soudního poplatku. Jejich řešení přitom není natolik zjevné, že by odkazem na ně mohlo být konstatováno zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

6. Stěžovatel nadto upozorňuje na specifické okolnosti svého nároku, který se odvíjí od zajištění smlouvy o úvěru původně poskytnutého vedlejší účastnici Českou spořitelna, a. s. Stěžovateli bylo známo, že vedlejší účastnice disponuje dostačujícím majetkem a prostředky ke splácení úvěru. Vedlejší účastnice však úvěr neplatila a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit směnku REVITEA WINE, s. r. o., která pohledávku v mezidobí od České spořitelny, a. s. nabyla. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastník, dále spoludlužník (Vinné sklepy Lechovice, spol. s r.o.) a majitel předmětné směnky REVITEA WINE, s. r. o., jsou osobami jednajícími ve shodě s jednotným právním zastoupením a spoludlužník a majitel směnky jsou ovládáni touž osobou Zdeňkem Palátem. Majitel směnky nevymáhá po vedlejším účastníkovi ani spoludlužníkovi zaplacení směnky. To požaduje pouze po stěžovateli a po Ing. Kalašové s úmyslem získat jejich majetek.

7. V závěru ústavní stížnosti popisuje své majetkové poměry, resp. svou nemajetnost.

8. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení vrchního a městského soudu, a to pro porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Jak již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát připomněl (např. nález ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 444/18), problematika rozhodování o osvobození od soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (viz nález ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3229/23).

11. Ústavní soud tak v obecné rovině zpravidla nepřehodnocuje závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků dospěly. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi až v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle, a ve svém důsledku vede nebo může vést k odepření přístupu k soudní ochraně (viz nález ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3229/23).

12. Podá-li účastník řízení opakovanou žádost o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení, je o ní soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (viz nález ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09). V nyní posuzované věci by takové skutečnosti měly soud vést k jinému hodnocení zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva. V opačném případě soud řízení o návrhu zastaví, neboť rozhodnutí o totožném návrhu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 a § 104 o. s. ř.).

13. V případě stěžovatele městský soud neshledal podstatnou změnu okolností, neboť k započtení pohledávky za majitelem směnky došlo v době před prvním rozhodování o osvobození od soudního poplatku a zároveň až po podání žaloby, což žalobu činí předčasnou. Závěr o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva nezvrátilo ani tvrzení o postoupeném regresním nároku Ing. Kalašové, neboť je stěžovatel neučinil součástí žalobních tvrzení. Vrchní soud doplnil, že i kdyby stěžovatel řádně započetl svou pohledávku proti pohledávce směnečného věřitele, zanikla by pouze její menší část, proto v případě uplatnění nároku v rozsahu specifikovaném stěžovatelem jde stále o zřejmě neúspěšné uplatnění práva.

14. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za logické, srozumitelné a přiléhavé, opírající se o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného nadto vyplývá, že nelze dát stěžovateli za pravdu, že by snad obecné soudy na nově tvrzené skutečnosti (započtení pohledávek) ve svém rozhodnutí nereagovaly. Ústavní soud pouze doplňuje, že bylo na stěžovateli, aby například žalovaný nárok snížil tak, aby odpovídal jím reálně uspokojené části pohledávky a zvýšil tak pravděpodobnost úspěchu ve věci.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům vrchního soudu ani soudu městského ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud při rozhodování obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu