III. ÚS 1998/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka po svém bývalém manželovi (vedlejšímu účastníkovi) domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu tuto částku za trvání manželství zapůjčila do jeho podnikání. O této žalobě bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023 č. j. 43 C 292/2021-385 rozhodnuto tak, že je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000 Kč (výrok I.), městský soud zamítl žalobu co do úroku z prodlení (výrok II.) a určil, že je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 70 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně stěžovatelky (výrok III.).

3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že se žaloba zamítá. Výrokem II. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu ve výši 263 807 Kč k rukám zástupce vedlejšího účastníka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky o uzavření smlouvy o zápůjčce a nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky o tom, že částka 1 000 000 Kč pocházela z jejích výhradních peněžních prostředků. V průběhu odvolacího řízení byla stěžovatelka poučena, aby ke svému tvrzení (smlouva o zápůjčce) označila všechny důkazy. K tomuto tvrzení ovšem stěžovatelka žádný důkaz neoznačila. Její tvrzení nebylo prokázáno ani důkazy, které byly označeny a provedeny v průběhu řízení před městským soudem. O neunesení důkazního břemene byla stěžovatelka odvolacím soudem poučena. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o společnou investici stěžovatelky a vedlejšího účastníka z jejich společných peněžních prostředků ve výši 1 000 000 Kč (realizovanou za trvání jejich manželství) ve prospěch obchodní společnosti. V průběhu řízení vyšlo najevo, že na účtu stěžovatelky se podle shodných tvrzení účastníků nacházely jak výhradní peněžní prostředky stěžovatelky, tak i společné peněžní prostředky účastníků. Proto bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že žalovaná částka 1 000 000 Kč (odeslaná z jejího účtu na účet vedlejšího účastníka) pocházela z jejích výhradních peněžních prostředků, a nikoliv ze společných peněžních prostředků. Toto tvrzení ovšem nebylo žádným důkazem prokázáno.

Ústavní stížnost stěžovatelky

4. Stěžovatelka ústavní stížností napadá výhradně výrok II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil stěžovatelce uhradit na nákladech řízení částku 263 807 Kč. Předmětem sporu byla částka 1 000 000 Kč. Úkon právní služby tedy v daném případě činí 12 300 Kč. Stěžovatelka má za to, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto nesprávně a v souhrnu byly přiznány i náklady, které nebyly vynaloženy účelně. Napadené rozhodnutí je výrazem nepředvídatelné libovůle.

5. Vedlejšímu účastníkovi byla jednak přiznána náhrada nákladů řízení chybně, kdy mu byl přiznán plný úkon za účast na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, tedy měla být přiznána pouze polovina úkonu podle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"), nikoliv plný úkon. Dále mu byly přiznány dvě porady s klientem přesahující jednu hodinu, přičemž minimálně jedna z nich proběhla před jednáním, na němž zazněly již jen závěrečné řeči, tedy nepochybně nešlo o úkon účelně vynaložený.

6. Stěžovatelka dále považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za překvapivé. Rovněž uvádí, že nejen výše náhrady nákladů, ale i lhůta splatnosti do tří dnů je zcela nemravná. O výši přiznaných nákladů, které přesahují samotnou čtvrtinu předmětné pohledávky, se stěžovatelka dozvěděla až v okamžiku doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Náklady jako celek jsou pro stěžovatelku likvidační, proto požaduje, aby byl výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu zrušen jako celek, případně zrušen pouze v části stanovující lhůty k plnění.

Vyjádření účastníka k ústavní stížnosti

7. Soudce zpravodaj zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi, jakož i vedlejšímu účastníkovi řízení. Obdržel vyjádření účastníka, které rozeslal k případné replice stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi.

8. Krajský soud ve svém vyjádření předně uvedl, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu došlo k početní chybě a na ni navazující zřejmé nesprávnosti. V návaznosti na zaslání ústavní stížnosti k vyjádření tuto chybu zaznamenal a opravil. Došlo ke zřejmé nesprávnosti v počtu úkonů právní služby s mimosmluvní odměnou advokáta ve výši 12 300 Kč a mimosmluvní odměnou advokáta ve výši 6 150 Kč. Krajský soud proto usnesením ze dne 6. 8. 2025 č. j. 13 Co 90/2024-548 provedl opravu výroku a odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Citovaným usnesením ze dne 6. 8. 2025 byl rozsudek krajského soudu ve výroku II. opraven v početní chybě tak, že se namísto částky "263 807 Kč" uvádí částka "256 365,50 Kč". Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 8. 2025.

9. Za účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníka krajský soud považoval také mimosmluvní odměnu advokáta za dva úkony právní služby, konkrétně další porady s klientem přesahující jednu hodinu konané dne 25. 1. 2023 a dne 27. 3. 2023. Šlo o skutkově složitou věc, a proto odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení i za další porady s klientem přesahující jednu hodinu, neboť se jednalo o účelně vynaložené náklady řízení. Přiznání náhrady nákladů řízení za další porady s klientem [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to zejména s přihlédnutím ke skutkové složitosti věci. Odvolací soud je přesvědčen, že při posuzování účelností dalších porad s klientem dospěl ke správnému závěru a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe.

10. Nedůvodná je i námitka o překvapivosti rozhodnutí. Odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl na základě argumentace uplatněné vedlejším účastníkem jak ve vyjádření k žalobě, tak i v odvolání. K této argumentaci se také stěžovatelka mohla vyjádřit, což učinila nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v odvolacím řízení. Navíc byla odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") poučena o své povinnosti důkazní včetně poučení o následcích neunesení důkazního břemene (a to jak k tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce, tak původu prostředků).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

12. Jakkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadla pouze rozsudek krajského soudu ze dne 27. února 2025 v rozsahu výroku II., Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08, nebo usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1683/16), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00), přezkoumal napadený rozsudek ve znění opravného usnesení. Učinil tak, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti. Opačný přístup by byl ze strany Ústavního soudu ryze formalistický.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde přitom o otázku, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 622/25 ze dne 9. 10. 2025, bod 11; nebo sp. zn. IV. ÚS 1391/24 ze dne 2. 7. 2025, bod 10]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 27].

15. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, jakož i řízení jemu předcházející. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Stěžovatelka namítala, že za účast zástupce vedlejšího účastníka na jednání před soudem prvního stupně dne 23. 5. 2023, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, krajský soud mylně přiřkl vedlejšímu účastníkovi vyšší náhradu nákladů. Ústavní soud při posouzení této námitky zohlednil opravné usnesení napadeného rozsudku ze dne 6. 8. 2025 č. j. 13 Co 90/2024-548, které se nákladového výroku II. dotklo a které bylo vydáno na základě zaslané ústavní stížnosti k vyjádření. Krajský soud ve svém vyjádření s odkazem na opravné usnesení uznal početní chybu, na kterou stěžovatelka upozornila a která spočívala v nesprávné výši mimosmluvní odměny advokáta za úkon právní služby (účast na jednání před soudem prvního stupně dne 23. 5. 2023, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí). Správná mimosmluvní odměna advokáta za tento úkon právní služby činila částku poloviční, tj. 6 150 Kč, nikoli částku 12 300 Kč. Skutečnost, že jde o chybu v počtech, byla zřejmá již z odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém je ve vztahu k tomuto úkonu právní služby výslovně odkazováno na § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Tato početní chyba se promítla i do nesprávné výše náhrady za daň z přidané hodnoty a do celkové náhrady nákladů řízení. Krajský soud opravil výrok i odůvodnění, a svou chybu tak napravil. Ústavní soud proto uzavírá, že potřeba řešení této zjevně důvodné námitky během řízení před Ústavním soudem odpadla.

17. Krajský soud ovšem nepochybil při posouzení účelnosti nákladů za další úkony podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Jak uvedl účastník ve svém podrobném vyjádření, porada mezi klientem a zástupcem ze dne 25. 1. 2023 (potvrzení založeno na č. l. 373 spisu) se konala před jednáním soudu prvního stupně, které se uskutečnilo dne 26. 1. 2023 (č. l. 300 až 301, 307 až 313) a jejím účelem byla konzultace za účelem přípravy na jednání soudu prvního stupně, při kterém mělo být (a skutečně bylo) provedeno dokazovaní, konkrétně šlo o výslech stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Porada ze dne 27. 3. 2023 (potvrzení založeno na č. l. 374 spisu) se konala za účelem formulace otázek na svědka Filipa Slunského, neboť soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi umožnil, aby písemně formuloval otázky na tohoto svědka (č. l. 348 spisu). Písemné otázky vedlejší účastník městskému soudu předložil dne 28. 3. 2023 (založeno na č. l. 349 spisu). Podle Ústavního soudu se krajský soud neodchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, odkázat lze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 444/2016, podle kterého lze za úkon další porady s klientem náklady přiznat, pokud jsou tyto porady odůvodněné a souvisí s vedením sporu, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8.2018, sp. zn. 21 Cdo 3113/2017, v němž se Nejvyšší soud otázkou účelnosti další porady s klientem rovněž zabýval.

18. Na podkladě vyžádaného spisu, jakož i napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí v rozsahu nákladového výroku pro stěžovatelku jakkoliv překvapivé. Stěžovatelka si musela být vědoma důsledků neunesení důkazního břemene v klíčových otázkách, na kterých stálo rozhodnutí prvostupňového soudu, v kauze s vysokým předmětem sporu. O důsledcích neunesení důkazního břemene byla stěžovatelka řádně poučena, a to jak ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce, tak ve vztahu k (výhradním) prostředkům stěžovatelky, z nichž měla zápůjčka pocházet. Úspěch ve věci samé se pak promítl i do rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

19. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že odvolacím soudem stanovená lhůta k zaplacení nákladů řízení byla nepřiměřená, natož protiústavní. Krajský soud nepochybil, když v uložení pariční lhůty vycházel ze zákonného ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu