III. ÚS 2009/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Stěžovatelé jsou vlastníky několika navazujících pozemků. K jednomu z nich Krajský úřad Olomouckého kraje ("krajský úřad") mezitímním rozhodnutím ze dne 1. 9. 2023, č. j. KUOK 100462/2023, odňal stěžovatelům vlastnické právo (pozemek parc. č. X1 v k. ú. P.) ve prospěch České republiky, Ředitelství silnic a dálnic s. p. ("vyvlastnitel"), za účelem realizace veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury "Dálnice D1-stavba 0136 Říkovice-Přerov".

2. Rozhodnutí krajského úřadu napadli stěžovatelé správní žalobou, ve které mimo jiné namítali, že předmětem vyvlastnění, a tudíž i předcházejícího kontraktačního procesu, měl být také jejich navazující pozemek parc. č. X2 (k. ú. P.), který bude zasažen záměrem SO 422 Přeložka venkovního vedení VN v km 84,700-85,300 v rámci stavby Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice-Přerov, a tudíž bude zasaženo do jejich vlastnického práva k pozemku.

3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl taktéž kasační stížnost stěžovatelů.

Argumentace stěžovatelů

4. V předmětném řízení usilovali stěžovatelé, aby - stručně řečeno - vedle vyvlastněného pozemku parc. č. X1 došlo k vyvlastnění rovněž navazujícího parc. č. X2 (také "dotčený pozemek"), neboť dle územně plánovací dokumentace se na něm měla nacházet přeložka vysokého napětí ("VN"), tedy měl být rovněž využit v souvislosti se stavbou dálnice. Umístění přeložky VN a jeho ochranné pásmo omezí stěžovatelům užívání pozemku, nadto již nyní je k němu znemožněn příjezd. Stěžovatelům tak zůstane ve vztahu k dotčenému pozemku pouze prosté vlastnictví.

5. Proto stěžovatelé odmítli prvotní návrh na odkoupení pozemku, který se vztahoval pouze na parc. č. X1. Stěžovatelům však nebylo známo, že vyvlastnitel v průběhu soudního řízení aktivně jednal o umístění přeložky VN na jiný pozemek (parc. č. X3). Takové jednání považují za nepoctivé a lstivé, neboť tím vyvlastnitel zamlčel informace, které měly vliv na rozhodnutí stěžovatelů kupní smlouvu neuzavřít. Odňal-li správní orgán stěžovatelům vlastnické právo k pozemku parc. č. X1, ačkoliv vyvlastnitel jednal v průběhu kontraktačního procesu takto nepoctivě, porušil podmínku subsidiarity vyvlastnění. Stěžovatelé považují původní vymezení účelu vyvlastnění za neúplné a zavádějící a upozorňují, že i když je přeložka fakticky realizována na jiném pozemku, dosud nebyla legalizována. Proto správní soudy neměly přihlížet k faktickému stavu, ale měly vycházet z dosud platného územního rozhodnutí. Není totiž vyloučeno, že bude nakonec přeložka přesunuta na dotčený pozemek.

6. Stěžovatelé považují rozhodnutí o vyvlastnění za nicotné, neboť žádost o vyvlastnění byla podána předčasně, před řádným návrhem kupní smlouvy. To nemohl zhojit ani nový návrh, který jim vyvlastnitel předložil před druhým rozhodnutím o vyvlastnění. Další nezákonnost spatřují v nezohlednění omezení vlastnického práva k parc. č. X4 v důsledku ochranného pásma dálnice D1 a v rozsahu cca 3 m2 též ochranného pásma vodovodu umístěného na sousedním pozemku. Soudy nezohlednily, že stěžovatelé nebudou moci pozemek v budoucnu řádně užívat, umisťovat zde stavby či provádět terénní úpravy, užívat jej pro rekreaci z důvodu hlučnosti provozu. Emise navíc znehodnotí úrodu, která bude zdraví nebezpečná.

7. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelů důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelé znovu uplatnili i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelů je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelé poukazují.

10. Jde-li o posouzení otázky ochranného pásma dálnice, Nejvyšší správní soud stejně jako předtím soud krajský upozornil, že tuto námitku stěžovatelé uplatnili po lhůtě uvedené v § 22 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a proto se jí nebylo možné zabývat. Na tento závěr přitom stěžovatelé v kasační stížnosti ani v ústavní stížnosti nijak nereagují. Ani při vypořádání ostatních námitek nemůže Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu ničeho podstatného vytknout. V posuzované věci je rozhodné, že pozemek parc. č. X2 nebyl předmětem daného vyvlastňovacího řízení, proto nemůže být ani předmětem přezkumu správními soudy. Nadto jeho vyvlastnění by muselo probíhat v rámci jiného právního režimu (energetického zákona), přičemž vyvlastnitel není ani vlastníkem zmíněné přeložky VN. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, za daných okolností nelze vyvlastniteli vytýkat, že nezahrnul daný pozemek do stěžovateli zmiňovaného návrhu smlouvy ani do žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení. Stěžovatelé tak usilují o soudní přezkum postupů vyvlastnitele či dokonce jiného subjektu (vlastníka přeložky), které nebyly součástí přezkoumávaného správního řízení a žalobou napadeného rozhodnutí.

11. Stěžovatelé trvají na tom, že platné územní rozhodnutí stále počítá s realizací stavby jak na pozemku parc. č. X1, tak i parc. č. X2 a odmítají vzít do úvahy, že dotčený pozemek nakonec fakticky nebude stavbou zasažen natolik, aby nemohl být užíván a musel být rovněž vyvlastněn. Přestože změna záměru umístění stožáru vysokého napětí nebyla dosud formálně provedena, fakticky je již umístěn jinde a proto ani případné zrušení napadených rozhodnutí (ačkoli k tomu Ústavní soud neshledává důvod) by nemohlo vést k vyvlastnění dotčeného pozemku, nadto zcela odlišným vyvlastnitelem, neboť k tomu nejsou důvody. Stejně tak ovšem platí, že nastanou-li důvody k vyvlastnění dotčeného pozemku, nic nebrání případnému budoucímu vyvlastniteli, aby opětovně se stěžovateli do jednání o jeho odkoupení vstoupil.

12. Ústavní soud shledává odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i soudu krajského za racionální, dostačující a přesvědčivé, odpovídající rozhodovací praxi kasačního soudu a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nyní posuzované věci jde přitom pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí tedy odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nemá žádných ústavněprávních výhrad. V ústavní stížnosti přitom neshledal ani nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny nebo bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.

14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu