III. ÚS 2095/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím byly porušeny čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a její práva zaručená čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení, které stále probíhá před obecnými soudy, jde o spor mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou. Vedlejší účastnice se žalobou podanou již dne 24. 10. 2008 domáhá po stěžovatelce zaplacení částky 17 934 319 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela dne 25. 2. 1994 smlouvu, na jejímž základě provedla vedlejší účastnice stavební práce, které stěžovatelka neuhradila. Dle uzavřené smlouvy mělo být protiplněním převedení blíže specifikovaného pozemku stěžovatelky na vedlejší účastnici. Uvedená smlouva byla později v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. 60 Co 218/2006-269, posouzena jako absolutně neplatná.

3. Ve věci již pětkrát rozhodoval Okresní soud v Kroměříži ("okresní soud"), šestkrát Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně ("krajský soud"), dvakrát Nejvyšší soud a dvakrát Ústavní soud (sp. zn. I ÚS 1422/20 též sp. zn. I. ÚS 1819/22). Stěžovatelka nyní napadá poslední usnesení krajského soudu, kterým znovu zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka poukazuje na délku řízení a na neexistenci možnosti bránit se proti nekonzistentnímu rozhodování krajského soudu. Uvádí, že prvostupňové rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno již pětkrát. Nejprve krajský soud dovodil nemožnost promlčení nároku, když protiplněním měl být převod vlastnického práva. Po zjištění, že stěžovatelka není vlastnicí předmětné nemovitosti, krajský soud dovodil, že vlastnické právo nemá ve věci žádnou relevanci. Odvolací soud později odmítl nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky, aby dovodil absenci aktivní legitimace žalobkyně, co však po zásahu Nejvyššího soudu přehodnotil.

5. Zrušovací rozhodnutí vyvolávají dojem, že odvolací soud míní v rámci prvostupňového řízení docílit změny záporného stanoviska okresního soudu a naznačit mu, že je třeba nároku vedlejší účastnice alespoň zčásti vyhovět. Zatímco okresní soud ve svých rozhodnutích adresně reaguje na argumentaci vedlejší účastnice, krajský soud se naopak s argumentací stěžovatelky vůbec nevypořádává, ačkoliv stěžovatelka například opakovaně namítá, že vedlejší účastnice dosud ani nespecifikovala synallagmatický závazek mezi stranami sporu.

6. Stěžovatelka dále poukazuje i na skutečnost, že obecné soudy ponechaly vedlejší účastnici osvobození od soudních poplatků, ačkoliv stěžovatelka doložila, že vedlejší účastnice zatajila své příjmy z nájmu v odhadované výši 5 000 000 Kč, a osvobození jí tak nemělo náležet. Ponecháním osvobození od placení soudních poplatků obecné soudy umožnily vést odvolací řízení, jež by jinak vedeno být nemuselo, a tím deformovaly rovnost vedlejší účastnice a stěžovatelky.

7. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), na zrušení § 238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř., není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud se obdobnou stížností zabýval již v minulosti, tehdy ve věci sp. zn. I ÚS 1422/20 usnesením ústavní stížnost odmítl jako předčasnou, a tedy nepřípustnou. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1819/22 pak vydal usnesení, kterým ústavní stížnost odmítl jako částečně zjevně neopodstatněnou a zčásti opětovně jako předčasnou, a tedy nepřípustnou.

9. I nyní Ústavní soud posoudil ústavní stížnost nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, stejně jako dřívější stížnosti stěžovatelky, nepřípustná.

10. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávaném případě stále, stejně jako v dřívějších řízeních stěžovatelky před zdejším soudem, platí, že dosud nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto, neboť poslední usnesení okresního soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci nejsou splněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by bránily odmítnutí ústavní stížnosti pro předčasnost. Významný přesah vlastních zájmů jako zásadní podmínku pro použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka pouze konstatuje, ale neuvádí, v čem tento přesah spatřuje.

12. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje zásah do svých subjektivních práv a porušení systému ochrany práv a oprávněných zájmů v právním státě v tom, že je nucena v projednávané věci jakožto žalovaná vyčkat rozhodnutí soudů všech stupňů, než se bude moci obrátit na Ústavní soud. K této argumentaci Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nesporně čelí v důsledku opakovaného rušení soudních rozhodnutí zátěži. Samotný fakt, že soud prvního stupně meritorně rozhodl ve věci pětkrát a odvolací soud šestkrát, lze bez hodnocení příčin tohoto stavu označit za negativní a obecně snižující důvěru v řádný chod soudů. To však samo o sobě nesvědčí o splnění podmínek pro výjimečný postup Ústavního soudu v podobě jeho zásahu do řízení, které není ze strany obecných soudů ukončeno. Stěžovatelka se zjednodušeně řečeno domáhá ze strany Ústavního soudu hodnocení argumentace krajského soudu, který zavazuje k dalšímu postupu v řízení okresní soud a se kterým stěžovatelka nesouhlasí. V této fázi však přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší, jeho zásah by byl vážným narušením dělby moci a principů právního státu. Z tohoto důvodu jsou podmínky uvedené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přísné a je nutno trvat na jejich restriktivním pojetí. Stěžovatelka namítá negativní zásah do svých práv, ale žádný z jí uvedených argumentů nesvědčí o tom, že by její stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Zároveň stěžovatelka nenamítá, že by v konkrétním odvolacím řízení docházelo ke značným průtahům (§ 75 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu), jí namítaná celková délka řízení je způsobena tzv. soudním ping-pongem. Tento bezesporu negativní jev Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře kritizuje, avšak po ukončení řízení před obecnými soudy. V souvislosti s tímto jevem však Ústavní soud důrazně apeluje na krajský soud k důslednému využívání možnosti změny přezkoumávaného rozhodnutí namísto jeho opakovaného rušení.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka musí k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv nejprve využít zákonných procesních prostředků, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

16. Za této situace Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu