Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. G., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem v Praze 7, Dělnická 30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010 č. j. 2 Afs 138/2009-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2009 č. j. 5 Ca 166/2006-41, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 7. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozsudků se podává, že stěžovateli bylo celními orgány dodatečným platebním výměrem v roce 2001 doměřeno clo za zboží dovezené v roce 2000 do České republiky (důvodem bylo zařazení zboží do jiné kategorie). Stěžovatelovo odvolání proti platebnímu výměru bylo zamítnuto. Zamítnuta byla následně i první stěžovatelova žádost o prominutí celního dluhu z roku 2002. Stěžovatel podal v roce 2006 druhou žádost o prominutí cla; celní orgány řízení o této žádosti zastavily z důvodu její opožděnosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 227/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatel podal následně žalobu a poté kasační stížnost, jež byly nyní napadenými rozsudky správních soudů zamítnuty. Správní soudy se ztotožnily se závěrem správních orgánů o opožděnosti žádosti o prominutí cla, když stěžovatel (ani) nepožádal o prodloužení lhůty či o navrácení v předešlý stav.
V ústavní stížnosti stěžovatel stejně jako v předchozím řízení namítá, že celní orgány provedly zařazení zboží chybně a v rozporu se zařazením v zemích EU (poukázal na stanovisko ze SRN, Itálie, od Evropské komise a českého Veřejného ochránce práv a na rozhodnutí z Polska, která mají prokazovat jím správně provedené zařazení). Celní orgány dle stěžovatele nejen neučinily samy žádné kroky k nápravě, ale také odmítají stěžovatelovy žádosti. Stěžovatel uvedl, že v jeho věci jde o výjimečný případ odůvodňující prominutí cla, jde o průkaznou nespravedlnost a věc nebylo možno řešit standardními postupy. Dle stěžovatele není nikde stanoveno, že by musel o prodloužení lhůty k podání žádosti žádat; celní orgány mají postupovat samy (ex offo), jakmile zjistí příslušné skutečnosti (stěžovatel apeluje na výklad čl. 239 Nařízení Rady EHS č. 2913/92 - celního kodexu ve smyslu čl. 236 odst. 2 téhož celního kodexu). Stěžovatel má za to, že měl být příp. vyzván k doplnění žádosti o prominutí cla; nemá být poškozován v důsledku neznalosti svých procesních práv. Celní orgány stěžovateli také neumožnily projednání věci v jeho přítomnosti, vyjádřit se k novým skutečnostem a důkazům (odkázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 173/01 a I. ÚS 413/02).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; není povolán ani k výkladu podústavního práva. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, tedy do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze v případě, že shledá porušení některého z ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení se však z dané věci nepodává. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky s tím, že správní soudy se věcí nedostatečně zabývaly a jejich závěry jsou nesprávné; v tom shledává protiústavnost. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí o zastavení správního řízení (otázku opožděnosti), nikoliv rozhodnutí o doměření cla, což mělo přirozeně vliv i na relevanci jednotlivých námitek stěžovatele. Z rozsudků je zřejmé, že soudy věnovaly všem námitkám stěžovatele pozornost, zabývaly se nejen včasností žádosti z hlediska zákonné lhůty, ale i možností užití institutu prodloužení lhůty či navrácení v předešlý stav; neopomněly v této souvislosti ani námitku stěžovatele o neposkytnutí dostatečného prostoru pro vyjádření se k novým skutečnostem a důkazům ohledně doměření cla. Rozsudky jsou jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněny, jsou z nich zcela zřejmé úvahy soudů i konkrétní reakce na stěžovatelovy výhrady, závěry soudů (stěžejní o opožděnosti žádosti o prominutí cla a o potřebě ohledně lhůty žádat) nelze označit za libovolné, nelogické, vnitřně nekonzistentní nebo odporující výkladovým standardům. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu