III. ÚS 2137/25

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro spáchání zločinu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1, 2 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku.

3. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV (dále jen "usnesení policie") bylo rozhodnuto, že se podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajišťují jako náhradní hodnota v jeho výrocích blíže označené nemovitosti.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení policie jako nedůvodná.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má zajištění za neproporcionální tomu, že zajištěné nemovitosti mají dle jeho odhadu cenu 40-50 milionů korun, zatímco způsobená škoda trestnou činností měla činit jen cca 10 milionů korun. Usnesení policie se otázkou proporcionality prakticky nezabývalo. Krajský soud se pak jí sice zabýval, nicméně jeho odůvodnění stěžovatel považuje za nepřesvědčivé. Poukaz soudu na to, že zajištění je pouze zatímním úkonem, není případný, neboť vlastnická práva jsou jím významně omezena a zajištění má i dehonestační účinky, zejména pak když je veřejně viditelné v katastru. Pokud pak soud vycházel co do hodnoty nemovitostí z výše kupních cen, za které byly v roce 2022 a 2023 zakoupeny, pominul, že stěžovatel je po jejich pořízení výrazně zhodnotil. Soud o tomto zhodnocení nemusel vědět, nicméně policie jej jistě byla schopna zjistit. Orgány činné v trestním řízení se tváří, že nemovitosti mají stejnou hodnotu jako před několika lety, což zjevně neodpovídá skutečnosti.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

8. Majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.

11. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

12. Ústavní soud se zaměřil na posouzení podle uvedených ústavněprávních kritérií s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.

13. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu. Ve věci rozhodovaly orgány k tomu trestním řádem určené. Ústavní soud ve věci neshledal ani existenci svévole. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že by obecně neměl být zajišťován majetek v hodnotě, která by byla nepřiměřená odhadované výši škody, nicméně Ústavní soud zasahuje jenom v případech zcela zásadních projevů libovůle, jako např. extrémního excesu při odhadu ceny zajištěného majetku v podobě na první pohled řádově neadekvátním určení jeho výše, či pokud je řadu let zajištěn majetek, jehož cena nebyla vůbec odhadnuta či vyčíslena (obdobně usnesení ze dne 20. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1016/22, bod 16). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Dosavadní odhad ceny nemovitostí je opřen o konkrétní údaje o tom, za jakou cenu byly před několika lety stěžovatelem zakoupeny. Nelze tedy říci, že by se danou problematikou orgány činné v trestním řízením řízení nezabývaly. Přitom reagovaly i na stěžovatelovu námitku, že hodnotu nemovitostí po jejich koupi výrazně navýšil, a to tak, že k aktuální hodnotě nemovitostí budou vypracována odborná vyjádření. Takový postup považuje Ústavní soud za adekvátní, když údaje dostupné v trestním řízení se přirozeně během jeho běhu mění a zpřesňují, ovšem z povahy zajišťovaných institutů je zřejmé, že není možné s jejich uvalením na taková upřesnění čekat. Nelze přisvědčit stěžovateli, že orgány činné v trestním řízení se "tváří, že nemovitosti mají stejnou hodnotu jako před několika lety"; z uvedeného je naopak evidentní, že tyto orgány možnost zvýšení této hodnoty připouštějí, a očekávají, že bude dále posouzena, ovšem je nejprve třeba vyčkat vypracování daných odborných vyjádření. Krajský soud též vyložil, že celková škoda projednávanou trestnou činností, která je stěžovateli kladena za vinu, přesahuje částku 23 000 000 Kč, tedy nejde pouze o 10 milionů, jak tvrdí (viz strana 4 usnesení krajského soudu).

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu