III. ÚS 2143/24

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 7 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelé se domáhali po vedlejší účastnici náhrady škody, ztížení společenského uplatnění a bolestného za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce opatrovnického sporu vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 30 Nc 57/91 a v řízeních navazujících. Spor se týkal úpravy výchovy a výživy dvou dětí stěžovatelky 1, jedním z nich byl stěžovatel 2.

3. Stěžovatelka 1 se domáhala zaplacení částky 33 640 Kč s příslušenstvím za náklady právního zastoupení, částky 682 Kč s příslušenstvím za cestovní náklady, částky 1 280 000 Kč s příslušenstvím z titulu bolestného a částky 10 932 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel 2 se domáhal zaplacení částky 29 463 švýcarských franků s příslušenstvím za nevyplacené výživné, částky 2 000 000 Kč z titulu bolestného a částky 14 168 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 1 částku 96 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) za ztížení společenského uplatnění a ve zbytku žalobu ve vztahu k nároku stěžovatelky 1 zamítl (výrok II). Dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 2 částku 96 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění (výrok III), ve zbytku žalobu ve vztahu k nároku stěžovatele 2 zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až X).

5. Městský soud v Praze ("městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu stěžovatelky 1 v částce 96 000 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť akceptoval námitku promlčení. Výroky II až IV potvrdil jako věcně správné a rozhodl o nákladech řízení.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé namítají, že dovolací soud postupoval přepjatě formalisticky, pokud odmítl jejich dovolání a věcně se nevypořádal s jejich námitkami.

8. Napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna a závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

9. Konkrétně stěžovatelé vytýkají obecným soudům neprovedení výslechu znalce MUDr. Tichého z Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN). Nesouhlasí s vyžádáním revizního ústavního znaleckého posudku ÚVN. Tvrdí nepříslušnost, resp. nesprávné odborné zaměření znalce doc. Hrnčíře, který zpracoval znalecky´ posudek k žádosti vedlejšího účastníka. Soudy neakceptovaly návrh stěžovatelů na ustanovení konkrétních znalců a vycházely mechanicky z revizního znaleckého posudku.

10. Odvolací soud rozhodl na prvním jednání a nedal možnost stěžovatelům reagovat na právní závěr týkající se promlčení nároku stěžovatelky 1. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatelky (resp. o ustálení jejího zdravotního stavu) je nesprávný. Námitka promlčení navíc měla být posouzena jako rozporná s dobými mravy.

11. Z daných důvodů stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, na náhradu škody způsobené orgánem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny, to vše ve spojení s právem na ochranu zdraví zaručeného čl. 31 věta první Listiny a právem na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Přestože je nesporné, že v původním řízení trvajícím přes 22 let zjevně docházelo k průtahům, nyní uvedený spor se netýká odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou těmito průtahy. Jak plyne z rozhodnutí obvodního soudu (bod 3), stěžovatelům bylo již za tyto průtahy přiznáno každému odškodné ve výši 277 250 Kč. V nyní posuzované věci byly z titulu odpovědnosti státu za škodu uplatněny další nároky vymezené jako náklady právního zastoupení v původním sporu a cestovné související s daným sporem (stěžovatelkou 1), dlužné výživné (stěžovatelem 2), bolestné a ztížení společenského uplatnění (oběma stěžovateli).

15. K námitkám týkajícím se skutkových a právních závěrů Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.

16. Hodnocení důkazů přísluší obecným soudům, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to i v případě, že by měl na konkrétní podobu výsledku jiný názor. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů.

17. Tato kvalifikovaná pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Obvodní soud vyšel z toho, že náklady řízení týkající se původního opatrovnického řízení (náklady právního zastoupení a cestovné) mohly být uplatněny v původním řízení a nelze je tak přiznat dle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nárok na částku odpovídající dlužnému výživnému nebyl přiznán, neboť v řízení nebylo tvrzeno, jakým způsobem měla škoda vzniknout, nebyla prokázána ani výše škody, ani příčinná souvislost, resp. jakýkoli odpovědnostní titul. Při posuzování nároku na bolestné vyšly soudy z toho, že jednorázové odškodnění bolesti bylo v rozhodném období možné přiznat pro odškodnění bolesti vytrpěné při úrazu, léčení či rehabilitaci, přičemž podle revizního znaleckého posudku ÚVN není možné bolestné přiznat na základě analogické aplikace položky "jiná nitrolebeční poranění". Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla určena bodovým ohodnocením taktéž v souladu se závěry revizního znaleckého posudku ÚVN.

18. Soudy dostatečně odůvodnily, proč stěžovatelé se svými nároky neuspěli, a jejich rozhodnutím nelze vytýkat nedostatek odůvodnění, či jeho nesrozumitelnost. Všechny závěry obecné soudy zdůvodnily, a to nikoliv v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

19. Ústavní soud nepřisvědčil námitce překvapivosti rozhodnutí městského soudu, který změnil právní závěr obvodního soudu týkající se počátku běhu promlčení lhůty. Jak plyne z vyžádaného spisu, námitka promlčení byla vedlejší účastnicí vznášena od počátku řízení, byla akcentována též v odvolání vedlejší účastnice, a nešlo tak o argument nový, nepředvídatelný či překvapivý, na který by nemohli stěžovatelé v průběhu řízení reagovat.

20. Odvolací soud odůvodnil promlčení dílčího nároku stěžovatelky 1 tím, že běh promlčecí doby je nutno počítat od ustálení zdravotního stavu stěžovatelky, nikoli od ukončení původního řízení (tj. od doručení usnesení Ústavního soudu týkajícího se opatrovnického řízení), jak učinil obvodní soud. Tomuto odůvodnění nelze nic vytknout. Na rozdíl od nemateriální újmy za průtahy v řízení šlo nyní o odškodnění tvrzené újmy na zdraví. Ustálení zdravotního stavu je skutkovou otázkou, jejíž hodnocení přísluší obecnému soudu, a která byla posouzena v souladu s revizním znaleckým posudkem. Stejně tak posouzení otázky, zda je námitka promlčení uplatněna v souladu s dobrými mravy, přísluší hodnotit primárně obecnému soudu na základě volného hodnocení důkazů. Odvolací soud shledal, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby nárok uplatnila včas.

21. Namítají-li stěžovatelé, že obvodní soud nevyslechl znalce MUDr. Tichého z ÚVN, nejde o ústavní vadu opomenutého důkazu, neboť obvodní soud neprovedení dalších navržených důkazů zdůvodnil (bod 13) a procesně o nich rozhodl (č. l. 536). Závěr o nadbytečnosti výslechu dalšího znalce znaleckého ústavu (ÚVN) poté, co byli podrobně vyslechnuti dva zpracovatelé revizního posudku s kvalifikací psycholog (č. l. 459 až 471) a psychiatr (č. l. 505 až 515), je plně akceptovatelný.

22. Námitka nesprávného odborného zaměření znalce doc. Hrnčíře, který zpracoval znalecky´ posudek vyvracející některé závěry posudku MUDr. Votýpkové vypracovaného na žádost žalobců, nemůže nic změnit na tom, že odborné otázky soudy hodnotily na základě výsledků revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu (ÚVN). K jeho závěrům byli též vyslechnuti dva ze zpracovatelů.

23. Relevantní není ani námitka vytýkající obvodnímu soudu samotné zadání zpracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatelé se tím fakticky domáhají toho, aby soud vyšel z prvního posudku zpracovaného na jejich žádost, a další revizi jeho závěrů již neprováděl. Ústavní soud připomíná, že účelem revizního znaleckého posudku je prověření správnosti jiného znaleckého posudku v řízení, ať již jde o posudek vyžádaný soudem, nebo posudek předložený účastníkem řízení za podmínek dle § 127a o. s. ř. Soud může nařídit vypracování revizního znaleckého posudku k návrhu účastníka i bez něj v rámci volného hodnocení důkazů ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10).

24. Ze zásady volného hodnocení důkazů též vyplývá právo soudu neakceptovat návrh stěžovatelů na ustanovení konkrétních znalců.

25. Námitkou, že se soud nekriticky opřel o závěry znaleckého ústavu "bez zřetele na existenci výsledků ostatních důkazů", stěžovatelé ve skutečnosti vytýkají soudu to, že nevyšel ze závěrů posudku MUDr. Votýpkové, ale ze závěrů posudku revizního. Tím by však byl účel revizního posudku popřen.

26. Ústavní soud konfrontoval obsah podaného dovolání (č. l. 606 až 613) se závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a nepřisvědčil stěžovatelům v tom, že by se Nejvyšší soud dopustil při posouzení obsahu dovolání libovůle či přepjatého formalismu.

27. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaného soudního spisu, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.

28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu