III. ÚS 2157/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, s ohledem na svůj zdravotní stav požádal o přerušení trestu a o upuštění od výkonu zbytku trestu. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") usne0sením ze dne 4. 11. 2024 č. j. 25 Nt 2631/2024-27 jeho žádosti zamítl. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 12. 2024 č. j. 12 To 153/2024-37 vyhověl stížnosti stěžovatele, usnesení soudu prvního stupně (jako předčasné) zrušil a věc mu vrátil. Usnesením ze dne 19. 5. 2025 č. j. 25 Nt 2631/2024-67 okresní soud (I) zamítl návrh na přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů a (II) zamítl návrh na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Napadeným usnesením krajský soud následnou stížnost stěžovatele zamítl.

Argumentace stěžovatele

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v postupu stížnostního soudu zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 31 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. Stěžovatel namítá, že úkolem obecných soudů je hodnotit závažnost nemoci, kterou odsouzený trpí, reálné léčebné možnosti ve věznici a délku dosud nevykonaného trestu; k tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2405/25, ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 3063/20 a ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 197/24). Podle citované judikatury je stát povinen zajistit vězňům adekvátní zdravotní péči a posuzovat povahu a závažnost onemocnění, kvalitu a dostupnost zdravotní péče ve věznici a dopad podmínek výkonu trestu na průběh a prognózu onemocnění. Soudy sice připouští, že stěžovatel trpí závažným a nevyléčitelným onemocněním, které je stabilizované a život neohrožující, a proto je nepovažují za těžkou nemoc ve smyslu § 325 trestního řádu. Opomíjí dynamický aspekt - zhoršení ve výkonu trestu.

4. Podle stěžovatele si obecné soudy nevyžádaly dostatek informací o jeho zdravotním stavu, který se trvale zhoršuje, neboť doporučená léčba a režimová opatření nejsou naplňována. Obecné soudy tvrdí, že vězeňská služba je schopná zajistit potřebnou péči, aniž by si ověřila dodržování doporučené léčby a režimu. Porušení práva na soudní ochranu je tak dáno nedostatečným dokazováním ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu.

5. Krajský soud dostatečně nevypořádal jeho námitky s tím, že tyto se týkají úrovně poskytované péče, a nikoli jeho zdravotního stavu, nereagoval na tvrzenou příčinnou souvislost mezi nedostatečnou péčí a zhoršováním zdravotního stavu, nevysvětlil, proč revmatologickou zprávu považuje za irelevantní z hlediska posouzení "těžké nemoci", ani se nevyrovnal s námitkou možného střetu zájmů lékařské komise a vězeňské služby.

6. Obecné soudy neprovedly dokazování a právní hodnocení v rozsahu odpovídajícímu ústavnímu standardu ochrany zdraví a zákazu nelidského zacházení; nevypořádaly se s námitkami zhoršujícího se zdravotního stavu v souvislosti s podmínkami výkonu restu a formalisticky vyložily §§ 325 a 327.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud si k věci vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 25 Nt 2631/2024, seznámil se s jeho obsahem i s obsahem rozhodnutí obecných soudů ve věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod [viz například nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94].

9. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu. Obdobná pravidla lze aplikovat rovněž ve vykonávacím trestním řízení, s přihlédnutím ke specifikům trestního řízení a trestního práva (nález sp. zn. II. ÚS 197/24).

10. Úkolem obecných soudů v řízení o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů (§ 325 trestního řádu) je zjistit, je-li odsouzený stižen těžkou nemocí, tedy zda mu hrozí bezprostřední nebezpečí smrti, nebo jde o vyléčitelnou "nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu odnětí svobody na základě rozhodnutí ředitele věznice" (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád III. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3772). Podmínkou je skutečnost, že jde "o vyléčitelnou těžkou nemoc, u níž lze předpokládat, že po vyléčení bude možné zbytek trestu vykonat" (tamtéž). Jde-li o nevyléčitelnou, životu nebezpečnou nemoc je na místě rozhodnutí o upuštění od výkonu zbytku trestu podle § 327 odst. 3 trestního řádu. V takovém případě soud zohlední "závažnost nemoci, její stádium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči i délku zbytku nevykonaného trestu" (viz tamtéž, s. 3777).

11. Z usnesení okresního soudu se podává, že soud si opatřil vyjádření oblastních lékařských komisí činných jak ve Věznici Valdice, kde byl stěžovatel umístěn původně, tak ve Věznici Karviná, kam byl přemístěn s ohledem na příznivější podmínky pro jeho zdravotní stav. Dále si vyžádal informace vězeňské služby k hodnocení výkonu trestu i pro objektivizaci tvrzení stěžovatele stran jeho způsobilosti k běžným činnostem (pohybu po věznici). Na základě toho okresní soud uzavřel, že byť je stěžovatel stižen nevyléčitelnými nemocemi, které jej omezují v běžném způsobu života ve výkonu trestu, jeho zdravotní stav je stabilizovaný a nejde o onemocnění bezprostředně ohrožující jeho život. Vězeňská služba je při odpovídající spolupráci stěžovatele schopna zajistit adekvátní lékařskou péči. Proto nebylo zjištěno naplnění podmínek pro aplikaci § 325 či 327 trestního řádu.

12. Krajský soud v napadeném usnesení zrekapituloval námitky a tvrzení stěžovatele, popsal postup a zjištění okresního soudu poté, co původní rozhodnutí bylo zrušeno jako předčasné. Vyslovené závěry označil za správné, uvedl, že je považuje za souladné s relevantní judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a na odůvodnění usnesení okresního soudu odkázal. Nadto uvedl, že po přemístění do Věznice Karviná byly zajištěny lepší podmínky pro pohyb stěžovatele a dále, že vězeňská služba je způsobilá, i ve spolupráci s mimovězeňskými zdravotními zařízeními, zajistit stěžovateli potřebnou lékařskou péči. Závažné nevyléčitelné onemocnění stěžovatele jeho život bezprostředně neohrožuje a jeho stav je stabilizovaný. Zjištěné závěry pak podle krajského soudu nejsou v rozporu s další lékařskou - revmatologickou zprávou. Krajský soud reagoval i na informaci o vyřízení předchozí stížnosti stěžovatele k poskytování zdravotních služeb v období jeho pobytu ve vězeňské nemocnici v únoru 2023 (č. l. 54), tedy předcházejícímu době podání projednávaného návrhu, avšak ani z ní nezjistil okolnosti podmiňující postup podle § 325 či 327 trestního řádu. Krajský soud proto uzavřel, že námitky stěžovatele se netýkají zdravotního stavu, ale úrovně poskytované péče zejména ve Věznici Valdice.

13. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (například nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03). To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, jako celek však musí odůvodnění účastníkům řízení umožňovat seznat úvahy, které soud vedly k jeho závěrům. Těmto povinnostem krajský soud ve svém rozhodnutí dostál. Napadené usnesení reaguje na podání stěžovatele a jeho argumenty nejsou ponechány bez povšimnutí. Stěžovatelem tvrzené rozpory mezi závěry oblastních lékařských komisí a závěry stěžovatelem zmíněných zdravotních nálezů nedosahují ústavněprávního rozměru. Podstata stěžovatelových námitek totiž leží v odmítání závěrů o jeho zdravotním stavu a slučitelnosti s výkonem trestu odnětí svobody. Zásah Ústavního soudu je v takové situaci namístě až tehdy, nastane-li rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením v takové intenzitě, která poruší základní práva jednotlivce. Tak tomu však ve věci stěžovatele nebylo. Obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro vyslovení svých závěrů. Ačkoli stěžovatel opakovaně projevuje svoji nespokojenost s jejich rozhodnutími, je z nich patrné, že jeho zdravotní stav je stabilizovaný, stěžovatel není ohrožen na životě a požadovanou péči je mu vězeňská služba schopna poskytnout buď sama, nebo ve spolupráci s mimovězeňským zařízením.

14. Lze shrnout, že obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatele ústavně konformním způsobem a neporušily v řízení jeho základní práva. K jednotlivým námitkám tak Ústavní soud spíše pro doplnění uvádí, že v řízení (které Ústavní soud zásadně hodnotí jako celek) nebyly opomenuty žádné důkazy, z nichž by bylo možné dovodit zdravotní nezpůsobilost stěžovatele vykonat uložený trest odnětí svobody.

15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu