Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 4 Tdo 467/2025-1025, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 11 To 405/2024-943, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 15 T 78/2024-880, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu vyměřen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu zrušen v celém výroku o trestu a stěžovateli byl vyměřen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, měla charakter fyzického napadení jeho bývalé přítelkyně v jejím bytě.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel za prvé uvádí, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování. Konkrétněji v přípravném řízení nedošlo k zajištění záznamů kamer na domě, kde mělo k incidentu dojít. Ty mohly doložit pohyb stěžovatele v den, kdy se projednávaný skutek měl stát. Tyto záznamy po vznesení důkazního návrhu stěžovatele nemohly být zajištěny, neboť již dříve byly přemazány, nicméně to není jeho chybou; policie je měla zajistit včas.
7. Za druhé stěžovatel namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest (v horní polovině zákonné sazby), který lze považovat za exemplární. Je mu známo několik podobných trestních věcí, ve kterých byl uložen trest nižší. Ve svém dovolání uvedl i jejich konkrétní spisové značky, avšak Nejvyšší soud na tento výčet nijak nereagoval. Odvolací soud měl možná za to, že je třeba uložit přísný trest proto, že souzené jednání mohlo být kvalifikováno přísněji, nicméně takovou situaci nelze řešit způsobem, jaký byl zvolen. To platí tím spíše, že při užití přísnější skutkové podstaty by věc náležela v prvém stupni krajskému soudu, a nabízí se tak otázka, zda ve věci rozhodoval soud věcně příslušný.
8. Zpřísněním trestu odvolacím soudem byl také zkrácen v možnostech obhajoby. Podle jeho názoru pokud měl krajský soud trest za příliš mírný, měl věc vrátit okresnímu soudu a umožnit mu tak uplatnit další tvrzení či důkazy.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části, v níž se domáhá stěžovatel zrušení výroku o trestu v napadeném rozhodnutí okresního soudu, když tento výrok byl již zrušen krajským soudem. Není totiž povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19, bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20, bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Perna proti Itálii ze dne 6. 5. 2003 stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Murtazaliyeva proti Rusku ze dne 18. 12. 2018 stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Janyr proti České republice ze dne 31. 10. 2013 stížnost č. 42937/08, body 81 a 82).
12. V posuzované věci soudy, zejména pak okresní soud (viz bod 26 jeho rozsudku), vysvětlily, proč některé stěžovatelovy důkazní návrhy považovaly za nadbytečné. V případě stěžovatelem zdůrazňovaného kamerového záznamu nadto i on sám připouští, že jej již nebylo možné obstarat. Zároveň pak jistě ze samotné skutečnosti, že tento záznam nebyl zajištěn na začátku celého řízení, nelze dovozovat, že by na základě jiných dostupných důkazů nebylo možno dospět k závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud proto neshledává, že by zde došlo k nějakému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Pokud jde o zpřísnění trestu v odvolacím řízení, krajský soud jej založil na zcela konkrétních skutečnostech, zejména že stěžovatel spáchal více trestných činů, poškozené výrazně ublížil, avšak své jednání bagatelizuje, nemá na něj náhled, přičemž již v minulosti proti jiné ženě jednal obdobným způsobem, a že je nutné před ním společnost chránit (bod 25 až 27 rozsudku krajského soudu). S jeho hodnocením se následně ztotožnil i Nejvyšší soud (viz bod 39 a 40 jeho usnesení). Zmínka krajského soudu (bod 24) v tom směru, že podle znaleckého posouzení byla poškozená ohrožena i na životě, a z tohoto hlediska by mohlo jít i o zločin pokusu vraždy (byť soudy tak věc nekvalifikovaly, protože neshledaly dostatečně spolehlivě existenci úmyslu stěžovatele poškozenou zavraždit), se rovněž nejeví jakkoliv nepřípadná, a bezpochyby nezakládá odlišnou věcnou příslušnost soudů.
14. V souvislosti se zpřísněním trestu Ústavní soud neshledává, že by došlo k jakémukoliv omezení práv obhajoby. Odvolací soud rozhodl o zvýšení výměry trestu na základě odvolání státního zástupce, který poukazoval na konkrétní relevantní okolnosti odůvodňující zvýšení trestu. Obhajobě nic nebránilo v reakci na tyto argumenty. Nadto stěžovatelovo tvrzení, že proti výši trestu nemohl uplatnit další tvrzení či důkazy, zůstalo jen ve zcela vágní rovině. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí nic konkrétního, co chtěl a nemohl v řízení v této souvislosti uplatnit.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu