III. ÚS 226/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina).

2. Stěžovatelka a první vedlejší účastník (společně též jen "žalobci") se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866, a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, nar. 1910. Těm byly požadované věci původně odňaty jako nepřátelům německé říše, poté jim byly odňaty podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osobám německé národnosti. Po zrušení konfiskačních výměrů jim věci fakticky vráceny nebyly a o možnost domáhat se jich přišli kvůli změně politických poměrů po únoru 1948.

3. Své právo žalobci odvozovali od toho, že první vedlejší účastník je závětním dědicem původního žalobce Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, nar. 1912, který byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mansfelda staršího. Stěžovatelka pak je dcerou Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, který také byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. (Ústavní soud respektuje, že ve větvi stěžovatelky se rodové jméno píše bez zdvojeného písmene "n" ve slově Mansfeld, zatímco ve větvi prvního vedlejšího účastníka se píše se zdvojeným "nn").

4. V řízení nebylo sporné, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy osobami nastupujícími po původních vlastnících věcí. Oba jsou oprávněni po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším a výlučně stěžovatelka je oprávněna i po Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším. V průběhu řízení se postupně staly podstatnými dvě otázky: kdy došlo k odnětí vlastnického práva k žalovaným věcem, a zda je možné určit, kterému z Colloredo-Mansfeldů patřil který majetek (zejména ve vztahu ke zrušení a vypořádání Colloredo-Mansfeldského fideikomisu v roce 1925 a předchozí inventuře fideikomisiálního majetku a jeho separaci od alodiálního majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, nar. 1813).

5. Okresní soud v Pardubicích o žalobě rozhodl postupně třemi částečnými rozsudky, které se vztahovaly k různým skupinám věcí.

6. Nynější věc se týká části řízení, o níž rozhodl okresní soud rozsudkem č. j. 5 C 147/92-1123 ze dne 27. října 2006. Okresní soud uložil druhému vedlejšímu účastníkovi uzavřít dohodu o vydání slavnostního kočáru Landauer, konkrétních 38 obrazů, 15 lustrů, 223 zbrojních předmětů a šesti sad loveckých trofejí do podílového spoluvlastnictví žalobců. Dále uložil druhému vedlejšímu účastníkovi uzavřít dohodu se stěžovatelkou o vydání konkrétních 4 lustrů a 155 předmětů převážně jídelního vybavení a příborů. Vyšel přitom z toho, že původním vlastníkem předmětů vydávaných do spoluvlastnictví žalobců byl Josef Colloredo-Mannsfeld starší, jeho vlastnictví stát z výše uvedených důvodů uznal ještě v roce 1947 a tyto předměty převzal bez právního důvodu až po 25. únoru 1948. U předmětů vydávaných výlučně stěžovatelce soud dospěl k závěru, že jejich původním vlastníkem byl Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší, neboť tyto předměty byly jmenovitě uvedeny v protokolu z roku 1896 o revizi o částech zařízení, obrazů, rodinných portrétů a jiných movitostech náležejících jako příslušenství ke zrušenému reálnému svěřenectví Opočno. Právo k těmto věcem Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu vzniklo podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť tyto věci mu byly neprávem konfiskovány v průběhu nacistické okupace, a jeho nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody.

7. Toto rozhodnutí změnil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. října 2007 tak, že zamítl žalobu žalobců.

8. Ve vztahu k samostatnému nároku stěžovatelky na věci původně vlastněné Dr. Josefem Colloredo-Mansfeldem mladším krajský soud dovodil, že by původní vlastník měl sice nárok na vrácení věcí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., k obnovení jeho vlastnictví by však muselo dojít kladným rozhodnutím příslušného orgánu. K takovému rozhodnutí však Dr. Josef Colloredo-Mansfeld návrh před rokem 1948 nepodal. Protože ke ztrátě vlastnictví došlo ještě před 25. únorem 1948, není možné vydat věci stěžovatelce podle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za toho stavu by bylo možné je stěžovatelce vydat jen podle § 3 odst. 2 téhož zákona, který však vyžaduje, aby Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší pozbyl věci v době nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce. To v řízení prokázáno nebylo, neboť jeho perzekuce měla spíše národnostní či politickou povahu.

9. Ve vztahu ke společnému nároku stěžovatelů na věci původně vlastněné Josefem Colloredo-Mannsfeldem starším krajský soud dovodil, že sice došlo k obnovení jeho vlastnického práva, ale stát již v roce 1947 neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu s těmito věcmi nakládat. Převzal je tedy bez právního důvodu ještě před rozhodným datem 25. února 1948. Tento závěr soud dovodil mimo jiné i z dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. června 1947, z něhož podle krajského soudu plyne, že národní správce neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu přístup do zámku, přestože věděl, že jeho vlastnické právo bylo obnoveno. Movitý majetek tak sledoval právní osud samotného zámku, který byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. dubna 1947 prohlášen za národní kulturní památku a předán do správy a užívání národní kulturní komise včetně movitých věcí nacházejících se na zámku.

10. Následné dovolání žalobců zamítl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 2. listopadu 2009. Uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vychází z toho, že movitý majetek nacházející se na zámku byl prohlášen za státní kulturní památku rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. dubna 1947 a odevzdán do správy a užívání národní kulturní komise. Za toho stavu se krajský soud neodchýlil nedůvodně (např. bez změny skutkových zjištění) od právních závěrů dovolacího soudu v obdobném právním vztahu, případně, že by ve svém rozhodnutí vycházel z něčeho, co ve spisu není vůbec obsaženo.

11. Stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 1234/09 ze dne 3. února 2012. Ústavní stížnost prvního vedlejšího účastníka proti stejným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. srpna 2010.

12. V návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. prosince 2016 (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12) a Colloredo Mansfeldová proti České republice ze dne 11. ledna 2018 (stížnost č. 51896/12) žalobci podali návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud usneseními č. j. Pl. ÚS 25/17-49 ze dne 3. ledna 2018 a č. j. Pl. ÚS 25/17-76 ze dne 23. října 2018 zrušil předcházející usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavních stížností.

13. V obnoveném řízení rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/17 ze dne 23. června 2020 (N 131/100 SbNU 426) mimo jiné o rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227. Věc se tak vrátila znovu ke krajskému soudu.

14. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, III, IV b), V, VI a VII b) (výrok I), ve výrocích IV a) a VII a) rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelčina žaloba se zamítá. Krajský soud vyšel z toho, že rozsudek okresního soudu je věcně správný ohledně nároků žalobců po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším. Pokud jde o nároky po Josefu Coloredo-Mansfeldovi mladším, vyšel krajský soud z bodu 108 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17, podle něhož věc v tomto rozsahu zůstává obnovou řízení nedotčena.

15. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání proti výroku II napadeného rozsudku krajského soudu a dovolání druhého vedlejšího účastníka proti výroku I rozsudku krajského soudu. Ohledně stěžovatelčina dovolání měl Nejvyšší soud za určující, že podle bodů 47, 49 a 108 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17 se mohla obnova řízení týkat toliko nároků po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším.

16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům, že nesprávně zúžily rozsah přezkumu a zabývaly se výlučně nároky po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším. Řízení před Ústavním soudem má charakter samostatného řízení a byly-li nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/17 zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu a krajského soudu jako celek, bylo řízení znovu otevřeno v celém rozsahu, tedy včetně nároků po Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším. Stěžovatelka navíc navrhla provedení nových důkazů, které krajský soud sice formálně provedl, avšak fakticky stěžovatelka neměla možnost těmito důkazy ovlivnit názor soudu s ohledem na to, jak krajský soud vnímal rozsah přezkumu v řízení po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17. Konečně stěžovatelka soudům vytýká, že vycházely z nesprávné míry důkazu rasové persekuce a upřednostnily závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1283/17 ze dne 12. května 2020 (N 87/100 SbNU 51) před nálezem sp. zn. I. ÚS 2430/13 ze dne 5. března 2014 (N 27/72 SbNU 305), ač starší nález nebyl překonán postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu a navíc byl (na rozdíl od pozdějšího nálezu) přijat bez odlišných stanovisek.

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná, stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a Ústavní soud je příslušný k projednání její ústavní stížnosti.

senátu

18. Stěžovatelka napadá obě rozhodnutí jako celek. Nejvyšší soud však jediným výrokem rozhodl o stěžovatelčině dovolání i o dovolání druhého vedlejšího účastníka. Krajský soud pak výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek okresního soudu, podle něhož stěžovatelka spolu s prvním vedlejším účastníkem získali věci po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším. Ústavní stížnost tak byla podána oprávněnou stěžovatelkou pouze v rozsahu napadení výroku II rozsudku krajského soudu a té části výroku usnesení Nejvyššího soudu, jíž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině dovolání.

19. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vycházel z toho, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34).

20. V posuzované věci je významné, že Evropský soud pro lidská práva posuzoval výlučně stěžovatelčinu námitku týkající se nároků po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším, a proto i Ústavní soud posuzoval v obnoveném řízení jen tuto část věci, jak plyne i z pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17, na něž poukázal Nejvyšší soud.

21. Lze připustit, že za daných okolností mohl Ústavní soud omezený rozsah přezkumu v obnoveném řízení vyjádřit i ve výroku nálezu, bylo totiž dokonce poměrně snadno možno odlišit, které výroky rozsudku okresního soudu se týkají jakých nároků, na rozdíl od třetí větve sporu, kde okresní soud toto rozlišení neprováděl.

22. Krajský soud provedl důkazy navržené stěžovatelkou. Nedospěl ovšem k závěru, že by majetek Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího byl zabaven z důvodu rasové persekuce (což by stěžovatelce poskytlo možnost získat tento majetek v restituci). Tento závěr z ústavního hlediska obstojí, jak plyne i z podrobného odůvodnění Nejvyššího soudu (body 17 až 18 napadeného usnesení). Ač tedy krajský soud na jedné straně poukázal na to, že jeho přezkum je omezen toliko na nároky po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším, fakticky přezkoumal i nároky po Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším, což i stěžovatelka sama uznala (bod 28 ústavní stížnosti), avšak dospěl k jiným závěrům, než které by byly pro stěžovatelku příznivé. Z uvedeného je zřejmé, že ani zrušení napadených rozhodnutí by stěžovatelce nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. dubna 2025

Jan Svatoň v. r. předseda