III. ÚS 2308/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici řízení domáhal doplatku ceny díla provedeného na základě smlouvy o dílo, kterou s ní uzavřel. Napadeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ("obvodní soud") tak, že žalobu o zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl tak poté, co obvodní soud dvakrát stěžovateli vyhověl.

2. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikatorní praxí, podle které nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, na daný případ nedopadají, neboť se týkala skutkově odlišných věcí. Nejvyšší soud dodal, že v rozsahu nákladového výroku odvolacího soudu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za výsledek formalistického pojetí přezkumu, formalistického náhledu na jazykovou formulaci smlouvy, v jehož důsledku byl aprobován stav, kdy za zhotovené, funkční, řádně předané, bez problémů zkolaudované a do katastru nemovitostí zapsané a užívané dílo nedostal stěžovatel (zhotovitel) zaplaceno. Podle něho je zde tedy aprobován stav narušující důvěru v řádné běžné fungování obchodně-závazkových vztahů.

4. Stěžovatel, slovy městského soudu, vytvářel dílo jiné, než bylo smluveno v písemné smlouvě, a přestože vedlejší účastník po dobu několika měsíců takové budování díla trpěl, toto dílo následně bez námitek převzal a po předání díla i částečně stěžovateli plnil. Podle názoru městského i Nejvyššího soudu stěžovatel nemá nárok na jeho zaplacení. Formálním výkladem jednoduchého práva tak soudy dospěly k závěru, že přestože objednatel převezme od zhotovitele funkční dílo (a zabrání odstranění marginálních vytýkaných vad), nemusí za něj zaplatit, a to ani v režimu smluvním, ani v režimu případného mimosmluvního plnění. Toto však v rovině ústavněprávní podle názoru stěžovatele nesmí obstát, takový výklad smlouvy považuje za ryze formalistický, a tedy ústavně nekonformní a bez jakékoliv ochrany vlastnického práva.

5. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpor v právních závěrech, kdy odvolací soud označuje činnost stěžovatele jako plnění mimo smlouvu (jiné dílo), zatímco dovolací soud uzavírá, že bylo plněno ze smlouvy. Pro stěžovatele je přitom nerozhodné, zda bude jeho nárok interpretován jako nárok smluvní, či z bezdůvodného obohacení. Odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, podle kterého "...V materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky..."

6. Ústavní stížností se stěžovatel nyní domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť městský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž závěry v napadeném usnesení Nejvyšší soud stěžovateli vyložil, a současně proto, že na stěžovatelem předložených otázkách rozhodnutí městského soudu nestálo. Současně stěžovateli vysvětlil, proč rozhodnutí dovolacího soudu, kterými argumentoval stěžovatel, na věc nedopadají.

9. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel na důvody odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti nereaguje, namítá pouze formalistický přístup Nejvyššího soudu k výkladu podústavního práva. Nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že se městský soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani závěr, že na předložených otázkách výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen nebyl. Měl-li však stěžovatel skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil tak, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.

10. Ústavní soud tedy vyšel z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a shledal, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil svůj závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Připomenul svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li proto splněny podmínky), a nároky z bezdůvodného obohacení mu tedy nevznikají. Jelikož v posuzované věci poskytl stěžovatel plnění na základě platné smlouvy o dílo, nepřichází v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení.

11. Nejvyšší soud dále stěžovateli dostatečně vysvětlil, že si s vedlejším účastníkem sjednali vznik nároku na zaplacení ceny díla odchylně od dispozitivního ustanovení § 2610 o. z., a to tak, že žalobce vystaví konečnou fakturu do 14 dnů od předání díla bez vad a nedodělků. Odvolací soud k tomuto uzavřel, že smluvní vztah mezi účastníky trvá, dílo má vady, které sice žalované nebrání v jeho užívání, avšak s ohledem na smluvní ujednání o splatnosti ceny díla doposud žalobci nárok na zaplacení doplatku ceny díla nevznikl. Spojuje-li tedy stěžovatel přípustnost dovolání s otázkou "zda, převezme-li objednatel dílo vědomě ve stavu, jak je ústně sjednáno oproti písemné příloze smlouvy, je možné takovému dílu vytýkat rozpor s přílohami písemné smlouvy, anebo akt písemného převzetí díla bez vytčení oněch změn coby vad mění ujednání stran", nejedná se podle Nejvyššího soudu o otázku, na které bylo rozhodnutí městského soudu z hlediska právního posouzení založeno. Ústavní soud shodně s obecnými soudy připomíná, že mezi stranami smlouvy nebylo ujednáno, že ji lze měnit jinak než písemnou formou.

12. Obdobně městský soud neřešil ani stěžovatelem předloženou otázku "zda lze nedostatek součinnosti objednatele, spočívající v jeho neochotě umožnit odstranění jím vytýkaných vad převzatého díla, nebránících užívání díla, vyložit v kontextu smluvních ujednání o splatnosti ceny za dílo jako důvod k tomu, že ke sjednané podmínce splatnosti faktury stanovující povinnost předat dílo bez vad a nedodělků se nebude přihlížet". Ústavní soud je s Nejvyšším soudem za jedno, že ani v tomto případě nejde o otázku, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu závisí. Zásadní vadou díla bylo totiž použití jiného materiálu opláštění a o odstranění této vady se stěžovatel nepokusil. V návaznosti na stěžovatelovu námitku Ústavní soud doplňuje, že i městský soud vyhodnotil, že stěžovatel předal dílo, které má mimo jiné i vadu spočívající v tom, že dílo neodpovídá smlouvě.

13. Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledává ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stručně shrnuto - vedlejší účastník souhlasil s jiným druhem opláštění, avšak za podmínek, které stěžovatel nesplnil. Toto ujednání předcházelo uzavření písemné smlouvy, kterou vyhotovil sám stěžovatel a sám se v ní zavázal (i přes dřívější dohodu, jejíž podmínku však nesplnil) použít materiál značky LINDAB. Vyhotovil-li opláštění z jiného materiálu, aniž by byla smlouva později písemně změněna, pak má předané dílo vadu. Splatnost ceny díla, která je (z vůle smluvních stran) vázána na předání díla bez vad a nedodělků, tak dosud nenastala.

14. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci stěžovatel primárně usiluje o přezkum výkladu podústavního práva obecnými soudy, jeho argumentace přitom zůstává shodná s tou, kterou uplatnil již v řízení před nimi. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výklad jednoduchého práva je primárně záležitostí obecných soudů, z tohoto pohledu tedy nedosahuje stěžovatelova argumentace ústavněprávní roviny. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je rozhodující, že obecné soudy vyložily podústavní právo ústavně souladným způsobem, resp. jeho výklad nezatížily libovůlí.

15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.

16. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavně právního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud při rozhodování obecných soudů tedy neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu