III. ÚS 233/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu

1. Při silniční kontrole dne 16. 10. 2025 v katastru města Modřice byl zastaven vůz řízený stěžovatelem. Po následné prohlídce vozidla, i ve spolupráci se psem vycvičeným na hledání drog, byly nalezeny a zajištěny léky a chemické látky, munice, cizí osobní doklady, zahraniční SIM karty a větší finanční hotovost. Stěžovatel byl zadržen. Dne 17. 10. 2025 vydala Policie České republiky, Národní protidrogová centrála SKPV, Expozitura Brno, usnesení č. j. NPC-2451-23/TČ-2025-2200E5, jímž zahájila trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Téhož dne podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 KZV 92/2025 návrh na vzetí stěžovatele do vazby. O tomto návrhu rozhodl ve vazebním zasedání Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením, jímž stěžovatele vzal do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), písm. b) a písm. c) trestního řádu. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl.

Argumentace stěžovatele

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 3 a odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a odst. 5, čl. 10 odst. 2 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená usnesení zrušil.

3. Stěžovatel namítá, že okresní soud vycházel pouze z tvrzení státního zástupce, aniž by bylo zřejmé, o jaké důkazy se tato tvrzení opírají. Soud neprovedl jediný důkaz, vyjma výpovědi stěžovatele, který se však k věci odmítl vyjádřit, a proto považuje postup okresního soudu za protiústavní a napadené usnesení za nepřezkoumatelné.

4. Stěžovatel dovozuje, že s takovým přístupem by i odsuzující rozsudek mohl být založen na důkazech, které nebyly v trestním řízení provedeny a o nichž obviněný neměl ani tušení. Pro uvalení vazby musí existovat důvodné podezření, nemůže se jednat o pouhou domněnku soudu. Stěžovatel nepožaduje provedení rozsáhlého dokazování; v dané věci však vůbec netušil na základě, čeho byl do vazby vzat. Trváním na požadavku dokazování nemůže dojít k paralýze a obstrukci vazebního zasedání, nelze však někoho vzít do vazby jen na základě návrhu státního zástupce. Podle stěžovatele je taková praxe rozšířeným nešvarem, který činí přítomnost obhájce u vazebního zasedání zbytečnou. V dané věci okresní soud rozhodl na základě protokolu o provedení prohlídky ze dne 16. 10. 2025, přiložené fotodokumentace a předběžného vyjádření ze 17. 10. 2025 a na základě evidence v rejstříku trestů.

5. Stěžovatel dále namítá, že o vazbě rozhodl nepříslušný soud. Od počátku řízení bylo známo místo stěžovatelova bydliště - město B. Příslušnost podle bydliště (§ 18 odst. 2 trestního řádu) se neuplatní jen tehdy, nelze-li je zjistit. Místo, kde čin vyšel najevo, považuje stěžovatel za irelevantní. Ve věci je příslušným Krajské státní zastupitelství v Brně, avšak volba soudu v rámci obvodu jeho působnosti není na jeho libovůli (viz nález ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16). Rozhodl-li o vazbě nepříslušný soud, je vazba protiprávní.

6. Stěžovatel konečně namítá nezákonnost prohlídky (vozidla), na jejímž základě byly zajištěny důkazy proti stěžovateli, na nichž je založeno jeho trestní stíhání i rozhodnutí o vazbě; k tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99, ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 a ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími stěžovatelem přiloženými písemnostmi a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

9. Výjimečnost vazby jako zajišťujícího institutu je dána především tím, že osobu presumovaně nevinnou zbavuje osobní svobody a vystavuje negativním dopadům před tím, než je definitivně vyslovena její vina [viz nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08]. Jde o významný zásah do života obviněného, izoluje jej od rodiny a sociálního prostředí, má závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, například pozbytí možnosti pracovat a tím mít zdroj příjmů, a nezřídka vede i ke stigmatizaci vazebně stíhané osoby.

10. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je věcí především obecných soudů, které rozhodují při znalosti konkrétních skutkových okolností dané fáze trestního řízení. Jejich úkolem je posoudit, nasvědčují-li zjištěné okolnosti, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má-li znaky konkrétního trestného činu, je-li zřejmé podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, a existuje-li důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem předpokládaným v § 67 trestního řádu a účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě však není rozhodování o vině o trestu.

11. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy jen v rovině pouhé pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat (například nálezy ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 či ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01).

12. Rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro zásah (například nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20). Odůvodnění presumovaného rizika musí mít vazbu ke konkrétním okolnostem případu.

13. Po seznámení se s napadenými usneseními dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.

14. Okresní soud uvedl okolnosti, za nichž byl stěžovatel zadržen a jeho vyjádření k věci. Podle primárních zjištění se jednalo především o 5 606,28 g brutto bílé sypké látky v plastových sáčcích a 2 814,60 g brutto bílých tablet v plastových sáčcích, které byly ukryty pod plasty a čalouněním vozidla (body 5 a 7); orientačními testy byly látky pozitivní na drogy. Okresní soud reagoval na pochybnost o skutečné hmotnosti zajištěných drog (bod 6) s tím, že dle dokumentace jde o běžné plastové sáčky, jejichž hmotnost je vzhledem k hmotnosti obsahu zanedbatelná. S ohledem na další zajištěné předměty a trestní minulost stěžovatele pak okresní soud dovodil naplnění všech vazebních důvodů. Vzhledem k tomu, že na stěžovatele byla uvalena i vazba koluzní [§ 67 písm. b)trestního řádu], nebyl důvod zabývat se podmínkami, za nichž by mohla být vazba nahrazena jiným institutem (§ 73 odst. 1 trestního řádu). 15. Útěková vazba (bod 10) není dána jen hrozbou vysokým trestem, vzhledem k množství drog, ale i trestní minulostí - za obdobné jednání byl stěžovatel trestně stíhán nejen v České republice (5x), ale i v Itálii (2x); při prohlídce bylo zajištěno 14 100 €, rakouská dálniční známka a zahraniční SIM karty. Současně bylo zjištěno, že stěžovatel má vazby na cizinu a naopak mimo bydlení s matkou nemá výraznější vazby na Českou republiku.

16. Vazbu koluzní (bod 11) okresní soud dovodil z množství zajištěných drog, cizích dokladů a dalších věcí, z nichž plyne podezření, že převážené věci neměl stěžovatel výhradně pro svou potřebu, ale (prekursory) k další výrobě a prodeji dosud nezjištěným osobám.

17. Odůvodnění vazby předstižné (bod 12) vychází z recidivy stěžovatele, který se i přes uložené tresty k obdobnému jednání vrátil, jím tvrzené nízké a nepravidelné (sezonní) příjmy zjevně nemohou dostatečně pokrýt jeho osobní spotřebu.

18. Krajský soud posoudil zjištění okresního soudu jako dostatečné a úplné, ztotožnil se s vyslovenými závěry a odkázal na ně (bod 10). Zabýval se rovněž námitkou neprovedeného dokazování (bod 12), které však nepřisvědčil.

19. Jde-li o námitky, které stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti, nemá Ústavní soud výhrady proti vysloveným závěrům obecných soudů, vycházejícím ze specifik rozhodování o vazbě (§ 73d a násl. trestního řádu). Podle § 73g odst. 1 trestního řádu přednese soudce "zprávu o stavu věci" a státní zástupce "přednese návrh". Podle § 73g odst. 2 trestního řádu soud "vyslechne obviněného ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě". Podle § 73g odst. 3 trestního řádu: "Jsou-li ve vazebním zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování v hlavním líčení". Poté, co soud přednese na základě spisu zprávu o stavu věci a vyslechne návrh (na vzetí do vazby) vyslechne obviněného tak, aby měl možnost předložit své námitky a argumenty (čl. 5 odst. 4 Úmluvy); tyto kroky jsou tedy ve vazebním zasedání obligatorní. Naopak zákon "nevylučuje provádění důkazů ani ve vazebním zasedání", přičemž jsou možné odchylky, týkající se "zejména méně formálního provádění důkazů." [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až § 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 949]. Ve vazebním zasedání tedy lze provádět dokazování na základě návrhu, avšak "jen v míře omezené, neboť soud zde neposuzuje vinu obviněného, nýbrž zkoumá existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Existenci důvodného podezření může přitom soud ve vazebním zasedání vyvodit ze skutečností, které plynou jak z procesních důkazů, tak i z dalších podkladů obsažených v trestním spise." [viz DRAŠTÍK, A.., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 596].

20. Podle protokolu z vazebního zasedání "Soudce zahájil vazební zasedání a podal na základě spisu zprávu o stavu věci ... Státní zástupce přednáší návrh na vzetí obviněného do vazby shodně s tím, jak byl podán a na podaném návrhu trvá. (str. 1). Následně byl slyšen stěžovatel a poté "Učiněn dotaz na strany, zda mají nějaké návrhy na provedení šetření, potřebného pro rozhodnutí o vazbě. Strany bez návrhů." (str. 2). Zastoupený stěžovatel nenavrhl provedení žádného důkazu, a i proto okresní soud vycházel pouze z podkladů, o jejichž obsahu nemohl stěžovatel nevědět. Vazební zasedání splnilo zákonné požadavky a stěžovatel byl na osobní svobodě omezen ze zákonem stanovených důvodů a zákonem předvídaným postupem (čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny).

21. Stěžovatel dále brojí proti místní příslušnosti okresního soudu s tím, že ač byl v jeho obvodu zadržen, jeho trvalé bydliště je ve vedlejším okrese, a proto měl o vazbě rozhodovat Městský soud v Brně. Podle § 18 odst. 1 trestního řádu: "Řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán". "Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí..." (§ 18 odst. 2 trestního řádu). Primární je pro určení místní příslušnosti místo spáchání trestného činu. Stěžovatel byl zastaven na silnici druhé třídy, na kterou vjel ze slepé místní komunikace (průmyslové zóny) a obviněn byl pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 283 trestního zákona. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně "...doveze, vyveze, proveze... omamnou nebo psychotropní látku...". Uvedené znaky byly prokazatelně naplněny v obvodu okresního soudu. Proto nelze dovodit, že nebylo zjištěno místo spáchání trestného činu, aby bylo na místě aplikovat příslušnost podle § 18 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud byl místně příslušný a věc rozhodoval zákonný soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

22. Konečně, jde-li o tvrzenou protiprávnost prohlídky vozidla, při jehož řízení byl stěžovatel zastaven a v němž byly nalezeny drogy, tuto napadl stěžovatel v samostatné ústavní stížnosti, věc je vedena pod sp. zn. III. ÚS 3712/25. V uvedené ústavní stížnosti stěžovatel užil shodnou argumentaci i námitky jako v nyní projednávané věci a obě ústavní stížnosti projednal stejný senát Ústavního soudu. Byla-li ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 3712/25 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 19. 2. 2026, není důvod se od vyslovených závěrů odchylovat a postačí na ně bez dalšího odkázat.

23. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. Z napadených usnesení nelze dovodit tvrzené zneužití omezení základních práv a svobod či jejich nepřiměřenou aplikaci (čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny), jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá ani porušení práva na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny).

24. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svou nespokojenost s vzetím do vazby, aniž by uvedl jakoukoli okolnost, která by svědčila, že postupem obecných soudů byla zasažena jeho základní práva. Za dané situace Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

25. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu