III. ÚS 238/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se po první vedlejší účastnici domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zaplacení újmy. Újma měla stěžovatelce vzniknout v důsledku zpětvzetí žaloby bez jejího souhlasu společníkem první vedlejší účastnice, který ji právně zastupoval v původním soudním řízení. Tím zmařil vymožení jejího nároku souvisejícího s podle ní neplatnou výpovědí z pracovního poměru. Obvodní soud žalobu zamítl. Uzavřel, že během původního řízení byl vypracován znalecký posudek, podle něhož důvodem pracovní nezpůsobilosti stěžovatelky nebyla nemoc z povolání, ačkoliv byla zjištěna, ale obecné onemocnění. Následně bylo stěžovatelce spolupracující advokátkou první vedlejší účastnice sděleno, že žaloba má nízkou šanci na úspěch. Z výpovědi spolupracující advokátky a z reakce stěžovatelky na sdělení, že žaloba byla vzata zpět, dospěl obvodní soud k závěru, že se zpětvzetím souhlasila. Žalobu zamítl i z důvodu nedostatku příčinné souvislosti. I v případě pokračování v řízení by byla výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, shledána platnou, neboť žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pro svého zaměstnavatele z důvodu obecného onemocnění. Protože stěžovatelka v původním řízení nemohla uspět, nedošlo ani k prokázání vzniku škody, za kterou by první vedlejší účastnice odpovídala.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se s hodnocením i závěry obvodního soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil. První vedlejší účastnici neshledal odpovědnou za tvrzenou újmu vzhledem k absenci porušení právní povinnosti, stejně jako nenaplnění požadavků § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Výpověď z pracovního poměru nepovažoval za neurčitou, neboť stěžovatelce byla dána výpověď podle § 52 písm. e) zákoníku práce s dostatečně vymezeným výpovědním důvodem. Ve výpovědi bylo s odkazem na lékařský posudek uvedeno, že je jím pracovní nezpůsobilost pro obecné onemocnění. Městský soud ve shodě s obvodním soudem neshledal důvody pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Poměry stěžovatelky jsou standardní a samotná okolnost, že žalovanou (první vedlejší účastnice) je advokátní kancelář, nemůže být důvodem pro odepření práva na právní zastoupení.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Její námitky totiž směřovaly zejména k přehodnocení skutkového stavu, což není způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud zároveň připomněl, že hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 občanského soudního řádu. Jde-li o její odkazy na judikaturu, podle které pasivitu nelze vykládat jako konkludentní souhlas, obvodní soud i městský soud dospěly k závěru, že stěžovatelka souhlas se zpětvzetím žaloby učinila, resp. že takový pokyn projevila. Otázkou, zda zaměstnavatel stěžovatelky postupoval správně, když ji přeložil na jiné pracoviště, se městský soud nezabýval. Jeho rozhodnutí tak na jejím řešení nespočívá a nemůže tak ani založit přípustnost dovolání.

Argumentace stěžovatelky

5. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nezohlednil jí uváděnou judikaturu, která se týkala nemožnosti pasivitu vykládat jako konkludentní souhlas. K prokázání souhlasu se zpětvzetím žaloby podle soudu postačila výpověď zaujaté svědkyně (spolupracující advokátky první vedlejší účastnice) o údajně projeveném telefonickém souhlasu bez doložení nahrávky takového telefonátu. Stěžovatelka nebyla během původního řízení poučena o tom, že pokud nesouhlasí s výší nákladů právního zastoupení, může si vybrat jiného advokáta nebo požádat o jeho přidělení. Její neochota hradit náklady značně převyšující zákonnou tarifní hodnotu byla jejími právními zástupci považována za pokyn ke zpětvzetí žaloby. Pasivitu stěžovatelky přitom není možné považovat za souhlas se zpětvzetím. Městský soud dostatečně nezohlednil, že výpověď z pracovního poměru byla nepřezkoumatelná, neboť nebyl řádně vymezen výpovědní důvod a uzavřel, že odkaz na dříve předaný formulářový lékařský posudek považuje za dostatečný. V původním řízení stěžovatelka měla vysokou šanci na úspěch.

6. Po ukončení pracovní neschopnosti před nástupem do zaměstnání jí byl vystaven posudek, dle kterého nebyla schopna vykonávat práci ošetřovatelky na neurologii. Následujícího dne, aniž by se podrobila jakékoliv lékařské prohlídce, byl vydán další posudek, dle kterého je způsobilá k výkonu jiné práce, aniž by bylo provedeno odborné posouzení nového pracoviště vzhledem k nemocem z povolání. Zaměstnavatel proto nepostupoval správně a zapříčinil další onemocnění s pracovní neschopností. Poměry stěžovatelky byly navíc důvodem pro postup podle § 150 občanského soudního řádu. Náklady řízení obvodní soud označil za svého druhu sankční a nezohlednil jejich neúčelnost. Její původní právní zástupce je advokátem a neměl důvod se nechat právně zastoupit.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti skutkovému závěru obecných soudů, které po provedeném dokazování uzavřely, že v původním řízení dala souhlas svému tehdejšímu právnímu zástupci ke zpětvzetí žaloby. Námitky stěžovatelky tak směřují k přehodnocení skutkového stavu, jak jej zjistily obecné soudy. Ústavní soud do procesu dokazování a zejména hodnocení důkazů zásadně nezasahuje, je-li provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud ale obecné soudy některé důkazy náležitě nezhodnotí, zjištěný skutkový stav nevyplývá z provedených důkazů, nebo jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, dojde k porušení práva na soudní ochranu, což je důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1566/23, bod 17, ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, bod 28, ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307), body 23-25].

10. Podle stěžovatelky existenci souhlasu obecné soudy dovodily z jediného, podle ní zaujatého, důkazu. To však z napadených rozhodnutí nevyplývá. Soudy existenci souhlasu dovodily nejen z výslechu advokátky spolupracující s první vedlejší účastnicí, ale i ze vzájemné mailové komunikace. Městský soud uzavřel, že "byť jednotlivě žádný z uvedených mailů (sám o sobě) neobsahuje jednoznačný předběžný souhlas či nesouhlas žalobkyně se zpětvzetím žaloby, při hodnocení těchto mailů ve vzájemné souvislosti s výpovědí svědkyně lze z uvedených důkazů učinil závěr o předchozím souhlasu žalobkyně se zpětvzetím žaloby" (bod 16 napadeného rozsudku městského soudu). Z jeho rozhodnutí zároveň vyplývá, že bylo přihlédnuto k obsahu vzájemné e-mailové komunikace. Zároveň se soudy zabývaly i otázkou věrohodnosti spolupracující advokátky (v citované pasáži označované jako "svědkyně"). Podle soudů byla její výpověď přesvědčivá, logická, její odpovědi o průběhu a obsahu jednání se stěžovatelkou odpovídaly i mailové komunikaci. Pouze okolnost, že v rozhodné době spolupracovala s první vedlejší účastnicí, tak nemohla zpochybnit její věrohodnost. Hodnocení, jak jej obecné soudy provedly, kritéria pro kasační zásah Ústavního soudu nenaplňuje. Nelze jej označit za svévolná ani jinak vybočující z ústavněprávních mantinelů. Další námitka stěžovatelky, že soudy měly přihlédnout k judikatuře týkající se konkludentního souhlasu, je zjevně nepřiléhává, na což ostatně upozornil i Nejvyšší soud (bod 10 napadeného usnesení). Podle obecných soudů stěžovatelka souhlas neudělila pasivně, ale aktivně jej projevila.

11. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudů, že by v původním řízení byla výpověď z pracovního poměru shledána platnou. Obecné soudy k tomuto závěru dospěly na základě znaleckého posudku, podle nějž byla pracovní nezpůsobilost způsobena obecným onemocněním, nikoliv nemocí z povolání. Ačkoliv stěžovatelka závěry znaleckého posudku zpochybňuje, v ústavní stížnosti neuvádí žádné jeho konkrétní nedostatky. Skutková tvrzení bez ústavněprávní argumentace přitom opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohou. Z napadených rozhodnutí přitom bez dalšího nevyplývá, že by soudy při hodnocení znaleckého posudku nedodržely standardy, které judikatura Ústavního soudu na tento postup klade (srov. např. nálezy ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), bod 30, nebo ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221). Další argumentace stěžovatelky týkající se mj. neurčitosti výpovědi je pouze polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, bez ústavněprávního přesahu. Stěžovatelka ostatně ani nevysvětlila, v čem konkrétně neurčitost výpovědi měla spočívat a z jakých důvodů je posouzení obecných soudů neústavní.

12. Opodstatněnost stížnosti nezakládají ani stěžovatelkou tvrzené důvody hodné zvláštního zřetele, které podle ní měly vést k aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Posouzení naplnění podmínek pro moderaci je věcí obecných soudů (srov. např. nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 697/18, body 16 a 17). V této otázce mají obecné soudy poměrně široký prostor pro uvážení. Jejich rozhodnutí ale nemohou být svévolná a musí jej řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207), část V., a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), bod 14]. I těmto nárokům napadená rozhodnutí dostály. Z rozhodnutí městského soudu je zřejmé, jaké úvahy jej při rozhodování vedly, přičemž je lze považovat za racionální a logické (srov. bod 25 napadeného rozsudku městského soudu).

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu