III. ÚS 2412/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 17. 6. 2025, č. j. KRPA-178511-4/TČ-2025-001191-7-JB, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že při svědecké výpovědi u policejního orgánu záměrně nepravdivě popřel, že v průběhu zkoušky k přezkoušení odborné způsobilosti řidičského oprávnění k němu přistoupil zkušební komisař a ukázal mu správné odpovědi. Tento komisař byl podezřelý z přijímání úplatků za nezákonnou pomoc u těchto zkoušek. Nepravdivost stěžovatelovy výpovědi je zřejmá z pořízeného kamerového záznamu.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou obvodní státní zastupitelství zamítlo napadeným usnesením. Podle jeho odůvodnění nelze vykládat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22, natolik extenzivně, jak se jich dovolává stěžovatel. Tím by došlo k faktickému zrušení § 346 trestního zákoníku. Předmětem trestní věci, v níž byl stěžovatel svědek, byla protiprávní činnost zkušebních komisařů a nikoliv účastníků jejich kurzů, tím méně konkrétně stěžovatele. Sám svojí výpovědí vyvrátil, že by podezřelým komisařům poskytl úplatek. Nemůže se proto domáhat exempce z trestní odpovědnosti za spáchání křivé výpovědi.

4. Proti napadenému usnesení podal stěžovatel podnět k výkonu dohledu, který Městské státní zastupitelství v Praze shledalo nedůvodným. V jeho odůvodnění se ztotožnilo s právními závěry napadeného usnesení. Stěžovatel nebyl v trestní věci, v níž vypovídal, podezřelým z žádné trestné činnosti (ostatně z úplatkářské trestné činnosti nebyl obviněn dodnes). Jeho výpověď se vůbec poskytování úplatků netýkala, neboť předmětem bylo chování komisaře během zkoušky. V úvahu nepřichází ani spáchání podvodu, jak namítal stěžovatel. V řízení, v němž Ústavní soud vydal nález sp. zn. IV. ÚS 1536/22, byl tehdejší stěžovatel jediným rozsudkem odsouzen jak za majetkovou trestnou činnost, tak za křivou výpověď o této trestné činnosti. Šlo o zcela jinou procesní situaci oproti té stěžovatelově.

5. Usnesením ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 2412/25, Ústavní soud zamítl stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že jeho trestní stíhání je v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Stěžovatel je obviněn z křivé výpovědi, přestože popisoval svoji potenciální trestnou činnost, resp. se bránil vlastnímu trestnímu stíhání. Měl-li stěžovatel jako svědek vypovídat o tom, zda jeho zkušební komisař přijal úplatek, je podle stěžovatele zřejmé, že předmětem takové výpovědi bylo zároveň i poskytnutí tohoto úplatku právě stěžovatelem. Proti takovému podezření měl stěžovatel právo se bránit i případným uvedením nepravdy. V každém případě však nemůže být v takové situaci stíhán pro křivou výpověď. Podle uvedeného nálezu je irelevantní, v jakém procesním postavení se stěžovatel nacházel. Hranice mezi svědkem a podezřelým byla v dané věci tenká a stěžovatelova výpověď se mohla snadno stát skutečností převažující k jeho obvinění.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud považuje za nutné v první řadě připomenout, že kasace usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Toto rozhodnutí má předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98).

10. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným pouze v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, obdobně též usnesení ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3955/18, a usnesení ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 449/22).

11. Právě takového přezkumu se stěžovatel domáhá, neboť tvrdí, že jeho trestní stíhání odporuje hmotněprávním závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Orgány činné v trestním řízení vzaly tuto námitku v potaz a dostatečně podrobně se s ní vypořádaly. Nelze tedy hovořit o odepření spravedlnosti či svévoli. Byla-li již na stěžovatele podána obžaloba, je věcně příslušným k posouzení důvodnosti takové námitky nalézací soud, jakožto garant ochrany základních práv a svobod stěžovatele (čl. 4 Ústavy), nikoliv Ústavní soud. Nadto Ústavní soud neshledal žádný důvod (ústavní stížnost by kupříkladu musela významně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele nebo by muselo v řízení docházet k neospravedlnitelným průtahům), aby se v dané věci od výše popsané doktríny odchýlil.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 (dále jen "státní zastupitelství") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Daným rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

2. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tento návrh odůvodnil tím, že trestní řízení dále pokračuje a budou pravděpodobně následovat další procesní úkony. Stěžovatel byl již vyrozuměn o tom, že v dané věci byla podána obžaloba. Lze tak předpokládat, že bude nařízeno hlavní líčení a k projednání věci dojde veřejně. Daná věc je navíc předmětem zájmu médií, čímž je riziko zvýšení zásahu do práv stěžovatele vyšší. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že hlavní líčení již bylo nařízeno.

3. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

4. Podmínky citovaného ustanovení nejsou dle názoru Ústavního soudu v dané věci splněny. Stěžovatel neuvádí žádnou nepoměrně větší újmu (např. že by byl stíhán vazebně), která by mu hrozila ve srovnání s veřejným zájmem na řádný a bezodkladný průběh trestního řízení. Standardní průběh trestního řízení takovou újmou není. Obecný soud je primárně příslušný k ochraně stěžovatelových ústavních práv (čl. 4 Ústavy). Veřejnost hlavního líčení představuje důležitou záruku jak ochrany práv samotného obžalovaného, tak kontroly řádného výkonu soudnictví ze strany veřejnosti. Proti porušování práv obžalovaných veřejností (zejména médii) existuje v českém právním řádu celá řada různých institutů (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Takovým prostředkem ochrany však zásadně nemůže být předběžný zásah (odporující zásadě subsidiarity) Ústavního soudu do běžícího trestního řízení.

5. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, rozhodl o zamítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by tím předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu