III. ÚS 2428/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jediný jednatel společnosti X, zajistil, aby se další dva obžalovaní stali jako tzv. "bílí koně" statutárními orgány několika dalších společností a díky tomu nechal do účetnictví jím ovládané společnosti zaúčtovat fiktivní faktury, přičemž poté, co ve společnosti probíhala kontrola správce daně, zrušil svůj bankovní účet a podíl ve společnosti prodal dalšímu "bílému koni". Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích na dobu 30 měsíců. V dané věci šlo již o čtvrtý rozsudek obvodního soudu (první dva byly zprošťující a třetí odsuzující), přičemž předcházející rozsudky zrušil v odvolacím řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). K závěru o vytvoření účelového řetězce společností dospěl soud zejména na základě výpovědi obžalovaných, listinných a elektronických důkazů. Z těch vyplynulo, že všechny společnosti fakticky ovládal stěžovatel. V okamžiku, kdy začala být trestná činnost odhalována, převedl účelově podíl v klíčové společnosti na dalšího "bílého koně" a předstíral, že mu zároveň předal účetnictví. Přestože byl stěžovatel původně obviněn pro podezření ze spáchání deliktu podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, je podle soudu zachována totožnost skutku, neboť obě skutkové podstaty jsou v subsidiárním vztahu. Totožnost skutku je navíc zachována i následkem.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána jednoznačným způsobem. Zároveň byla jasně vyvrácena jeho obhajoba.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru věcí detailně zabývaly. Nepodařilo-li se obžalobě prokázat naplnění všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku, bylo překvalifikování prokázaného jednání na delikt podle § 254 trestního zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou, která mezi oběma ustanoveními dovodila vztah subsidiarity, aplikovatelný v obdobných situacích. Mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor. Nedošlo ani k porušení zásady totožnosti skutku, neboť podstata stěžovatelova jednání (zakládání fiktivních faktur do účetnictví) zůstala stejná. Subjektivní stránka daného trestného činu je naplněna tím, že stěžovatel převedl (již v době, kdy byl povinen vydat správci daně účetnictví) podíl ve společnosti na osobu, která byla pro správce daně nedostupná. Následku takového jednání si musel být vědom.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů, neboť tyto závěry z důkazů vůbec nevyplývají. Často jsou závěry soudů v rozporu s jejich vlastními dřívějšími zjištěními. Fiktivnost podnikatelské činnosti nebyla nikterak prokázána. Závěr soudů je o to víc zarážející, že orgány činné v trestním řízení se ani nepokusily obstarat účetnictví dotčených společností. Následně soudy učinily zcela nelogický závěr o úmyslném "ztracení" účetnictví, přestože jediný důkaz, který byl k této otázce proveden, podporoval verzi obhajoby, že účetnictví bylo řádně předáno identifikované osobě. Tu se soudy ani nepokusily vyslechnout. Ostatně samy soudy ve svých rozhodnutích o některých obchodech píší jako o reálných, aby následně konstatovaly jejich fiktivnost. Přestože po zrušení předchozích rozhodnutí nedošlo k žádnému doplnění dokazování, dospěl obvodní soud zcela nelogicky a bez řádného odůvodnění k přesně opačným skutkovým závěrům. V tomto směru dále stěžovatel obsáhle popisuje rozporné a nekonzistentní názory soudů na roli jednoho ze svědků, který podle závěru odsuzujících rozhodnutí měl být tzv. "bílým koněm", aniž by to bylo přesvědčivě odůvodněno. Z posledních rozhodnutí například zmizely zmínky o tom, že za "bílého koně" se označil pouze na popud vyslýchajícího policisty. Dále soudy přičítají stěžovateli k tíži jednání společnosti v době, v níž za ni již nejednal. Úroveň zjištění skutkového stavu neodpovídá požadavkům ústavního pořádku (soud sám hovoří o klíčových skutečnostech jako o pravděpodobně nastalých).

6. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, neboť popis a kvalifikace skutku, pro který byl odsouzen, neodpovídá vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Na změnu právní kvalifikace nemohl stěžovatel efektivně reagovat. Napadené rozhodnutí městského soudu na několika místech přiznává významné nedostatky odsuzujícího rozsudku, avšak ponechává je být z důvodu zásad rychlosti a hospodárnosti.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, což mimo jiné uznává i stěžovatel ve své stížnosti. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.

10. Většina stěžovatelových námitek je jen opakováním jeho obhajoby z trestního řízení, aniž by reflektoval obsáhlé vypořádání těchto námitek ze strany obecných soudů. Takto formulovanou ústavní stížností se pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance trestního soudnictví, která by si měla na obsah důkazů vytvořit vlastní autonomní názor, který následně promítne do závěru o stěžovatelově vině. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Závěry napadených rozhodnutí splňují všechny požadavky, které na ně klade ústavní pořádek, včetně judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova vina byla podle napadených rozhodnutí prokázána souborem důkazů přímých (zejména výpovědí jednoho ze spoluobžalovaných) i nepřímých (listinné a elektronické důkazy). Ačkoliv stěžovatel namítá, že mezi závěry obecných soudů a obsahem důkazů existuje tzv. extrémní rozpor, ve skutečnosti předkládá pouze vlastní verzi skutkového děje přehlížející obsah řady usvědčujících důkazů.

11. U konkrétních námitek lze beze zbytku odkázat na ústavně konformní závěry obecných soudů. Jde zejména o námitky týkající se extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a závěry soudů (viz bod 33 usnesení Nejvyššího soudu), rozporů mezi jednotlivými usvědčujícími důkazy (viz zejména body 69 až 71 rozsudku obvodního soudu), odpovědnosti stěžovatele za jednání po údajném předání účetnictví (viz bod 35 usnesení Nejvyššího soudu) a dodržení zásady totožnosti skutku (viz bod 34 usnesení Nejvyššího soudu). Jde-li o změnu právní kvalifikace, byl stěžovatel za stejně kvalifikované jednání odsouzen již předchozím rozsudkem, načež proběhlo celé odvolací řízení a následné hlavní líčení, ve kterém byl vydán napadený rozsudek. Již z toho je zřejmé, že obhajoba mohla na zvolenou právní kvalifikaci reagovat.

12. Pro úplnost lze dodat, že obvodní soud řádně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k odlišnému závěru o stěžovatelově vině (náprava chyb vytčených odvolacím soudem). Shledal-li městský soud i ve svém posledním rozhodnutí určité nedostatky rozsudku obvodního soudu, není zásadně ústavněprávním pochybením, nezrušil-li jej a věc nevrátil k novému rozhodování. Kasace meritorního rozhodnutí v trestním řízení je závažným zásahem do právního postavení značného množství osob, a proto k ní lze přistoupit jen z dostatečně závažných důvodů.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu