III. ÚS 2430/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 7, 10 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. 3. 2024 č. j. KRPP-153241-12/TČ-2023-031172-S-SK došlo k odložení trestní věci podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit vedlejší účastník řízení jednáním podrobně popsaným v citovaném usnesení. Podle policejního orgánu ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak (§ 159a odst. 1 trestního řádu).

3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále jen "okresní státní zastupitelství") usnesením ze dne 8. 7. 2024 č. j. ZN 824/2023-35 tak, že tuto stížnost zamítla jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel následně podal podnět k dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") přezkoumala postup dozorující státní zástupkyně a ztotožnila se s jejími závěry, podnět stěžovatele proto odložila jako nedůvodný.

5. V samostatně vedeném trestním řízení, v němž měl stěžovatel společně se svojí matkou postavení poškozeného, byl vedlejší účastník řízení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 1. 2024 č. j. 1 T 174/2023-642 uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Vedlejší účastník řízení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování, neboť orgány činné v trestním řízení neodůvodnily dostatečně odložení uvedené trestní věci a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Policejní orgán podle stěžovatele nepodrobil provedené důkazy jakémukoliv hodnocení. Z usnesení policejního orgánu nevyplývá, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o jaké důkazy se opírají přijatá skutková zjištění, ani jakými úvahami se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů a právním posouzení věci. Stěžovatel poukazuje na to, že mu podle znaleckých posudků byla způsobena těžká újma na zdraví, neboť trpí těžkou depresivní poruchou, přesto však policejní orgán dospěl k závěru, že jednání podezřelého vůči stěžovateli údajně nemělo dosahovat potřebné míry intenzity, respektive společenské škodlivosti. Nedostatky usnesení policejního orgánu podle stěžovatele nenapravila ani dozorující státní zástupkyně, ani státní zástupkyně krajského státního zastupitelství v rámci výkonu dohledu. Stěžovatel se v důsledku toho nedozvěděl, který znak trestného činu nebyl podle orgánů činných v trestním řízení naplněn.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a odůvodněním napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo poškozených na účinné vyšetřování je důležitým odrazem povinností státu poskytovat ochranu základním právům a svobodám, přičemž vyšetřování musí být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. Právo na účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v článku 6, článku 7 odst. 1 a článku 9 Listiny, jakož i v článku 2, článku 3 a článku 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy, chránících právo na soukromý a rodinný život [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoli povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu [srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19].

10. V projednávaném případě stěžovatel spatřuje porušení práva na účinné vyšetřování v nedostatečném odůvodnění závěrů orgánů činných v trestním řízení o tom, že prověřované jednání nebylo trestným činem. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že k prověřovanému jednání skutečně došlo (viz str. 3 vyrozumění krajského státní zastupitelství). Na rozdíl od stěžovatele však uzavřely, že toto jednání nebylo možno považovat za trestný čin a z toho důvodu trestní věc odložily.

11. Vycházeje ze skutkových okolností případu Ústavní soud dovodil, že na nyní projednávaný případ je třeba pohlížet optikou článku 8 Úmluvy, neboť jednání vedlejšího účastníka řízení lze považovat za zásah do soukromého života stěžovatele, a to i s ohledem na skutečnost, že toto jednání bylo proti stěžovateli namířeno i v souvislosti s jeho sexuální orientací.

12. Podle Ústavního soudu nelze v projednávaném případě právo na účinné vyšetřování dovodit z článku 3 Úmluvy (resp. článku 7 odst. 2 Listiny). Z hlediska vzniku práva na účinné vyšetřování podle citovaného článku je vždy vyžadováno, aby zásah do fyzické (či psychické) integrity dosahoval určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) či nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Ve vztahu k právu na účinné vyšetřování je nutno zdůraznit, že toto právo se pojí zejména s případy zásahů do fyzické integrity způsobených veřejnou mocí a pouze výjimečně, došlo-li k zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany osoby s výkonem veřejné moci nijak nespojené. Pokud má poškozený možnost domáhat se ochrany svých práv prostředky civilního práva, zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze v extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (shodně viz Husseini, f., Bartoň, M., Kopa, M., a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 241, 53). V nyní projednávané věci je nesporné, že se vedlejší účastník řízení dopouštěl na stěžovateli psychického násilí, převážně formou verbálních útoků diskriminačního charakteru probíhajících v soukromí domova. Ústavní soud proto považoval za přiléhavější posoudit projednávanou věc ve světle práva na soukromí garantovaného článkem 8 Úmluvy (resp. článkem 10 odst. 2 Listiny).

13. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") plyne, že v případech podřazených pod článek 8 Úmluvy je reakce trestního práva vyžadována jen výjimečně. Jde zejména o situace úmyslného poškození fyzické integrity, jako použití fyzického násilí [viz Kratochvíl, J. Kapitola XVIII. Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP) in Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 863-962, bod 39]. Účinná trestněprávní ustanovení jsou podle ESLP vyžadována pro efektivní odstrašení od závažných činů, kdy jsou ohroženy základní hodnoty a podstatné aspekty soukromého života. ESLP v tomto kontextu například zdůraznil povinnost účinné trestněprávní reakce v případech pohlavního zneužívání (rozsudek ESLP ve věci X a Y proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80), či znásilnění (rozsudek ESLP ve věci M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003 č. 39272/98). Pokud jde o méně závažné činy mezi jednotlivci, které mohou narušit psychickou integritu člověka, nevyžaduje ESLP vždy, aby byla k dispozici účinná trestněprávní úprava postihující daný čin. Dostatečným prostředkem ochrany v takových případech mohou být například i nástroje občanského práva (rozsudky ESLP ve věci X a Y proti Nizozemsku, cit. výše, body 24 a 27; ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 č. 5786/08, bod 85).

14. Ve svém důsledku tedy nejde o to, že by státní moc nijak nesankcionovala jednání, které nepřípustně omezuje základní práva jiné osoby, jen proto, že toto jednání není dostatečně intenzivní či závažné. Naopak povinností státu je zajistit dostatečný institucionální rámec ochrany základních práv tak, aby se osoba, která se stane obětí porušení základních práv ze strany jiného jednotlivce, mohla domáhat odčinění způsobené újmy. Prostředky nápravy, které jsou oběti dostupné, resp. typ odpovědnosti, která může být z konkrétního jednání vyvozena, již však musejí odrážet konkrétní intenzitu zásahu do základních práv. Tímto způsobem jsou chráněna práva jednotlivců před přepjatou represí ze strany státu, což se ostatně projevuje v chápání principu trestního práva jako prostředku ultima ratio a s tím související zásady subsidiarity trestní represe.

15. Také Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. Lze dodat, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. Z uvedeného vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestím řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Tak je tomu i v nynějším případě, kdy posouzení toho, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku závisí z velké části právě na posouzení intenzity prověřovaného jednání, projevující se následně i v intenzitě zásahu do práv stěžovatele.

16. S ohledem na shora uvedená východiska Ústavní soud posoudil postup orgánů činných v trestním řízení, jakož i jejich úvahy vtělené do odůvodnění napadených rozhodnutí. Neshledal přitom, že by se dopustily excesu, který by jej opravňoval k zásahu do jejich rozhodovací činnosti. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že policejní orgán rozhodnutí o odložení věci neodůvodnil dostatečně, neboť podrobněji neobjasnil své právní závěry stran naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, ani jiných trestných činů, které v prověřované věci přicházely v úvahu. Tento nedostatek nicméně zhojil následný postup státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, která podrobně shrnula důkazní situaci a z ní vyplývající skutková zjištění (bod 4 a 5 usnesení) a věnovala se v dostatečném rozsahu právnímu posouzení věci (bod 6 usnesení). Správnost tohoto postupu pak potvrdila v rámci své dohledové činnosti státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, která se právním posouzením věci rovněž podrobně zabývala a k výhradám vzneseným stěžovatelem proti postupu orgánů činných v trestním řízení se náležitě vyjádřila.

17. Za týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku doktrína i judikatura ustáleně považují zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 3148/23). Dozorová státní zástupkyně vysvětlila, že se podle ní prověřované jednání hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti nevyznačovalo, a nebyla proto naplněna objektivní stránka prověřovaného trestného činu. Tento závěr aprobovala též státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, která konstatovala, že pro nízkou intenzitu prověřovaného jednání s přihlédnutím současně i k délce období, po které k němu docházelo, nelze toto jednání považovat za trestný čin. V napadených rozhodnutích státních zástupkyň obou státních zastupitelství byla rovněž obsažena argumentace objasňující, proč jednání vedlejšího účastníka řízení nebyl možno podřadit pod skutkovou podstatu jiného trestného činu.

18. Státní zástupkyně okresního i krajského státního zastupitelství shodně potvrdily, že jednání vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli jakožto otce k synovi bylo nevýchovné, nemorální a zavrženíhodné a narušilo výchovu a zdravý psychický vývoj stěžovatele, mimo jiné i tím, jak se vedlejší účastník řízení choval k matce stěžovatele. Současně však řádně vysvětlily, proč dospěly k závěru, že prověřované jednání nelze postihnout prostředky trestního práva. Jejich závěry podle názoru Ústavního soudu nelze považovat za svévolné či jinak vybočující z mezí, které na jejich rozhodnutí kladou ústavněprávní předpisy. Za této situace není úkolem Ústavního soudu, aby zasahoval do jejich právního posouzení a závěry orgánů činných v trestním řízení měnil. Z pohledu ústavněprávních garancí lze dodat, že posuzované jednání vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli sice nebylo postiženo prostředky trestního práva, avšak před uplynutím promlčecí lhůty na ně bylo možno reagovat prostředky práva správního a vyloučena není ani možnost ochrany občanskoprávní.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu