III. ÚS 2448/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že byla porušena její práva vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhala určení neexistence věcného břemena užívání váznoucího na pozemku p. st. 1823 v katastrálním území [k.ú.], jehož součástí je stavba č. p. [č.p.] (dále jen "nemovitost") (výrok I), eventuálně jeho zrušení (výrok II), a dále zamítl její žalobu, kterou se na vedlejší účastnici z titulu bezdůvodného obohacení domáhala zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a vyklizení nemovitosti (výrok IV), a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 91 388 Kč (výrok V).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 30 395,20 Kč.

4. Uvedené soudy dospěly k tomu, že překážku platného uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání nemovitosti ze dne 8. 1. 1996 (dále jen "smlouva o věcném břemenu") mezi právními předchůdkyněmi stěžovatelky (V.I.P. Consulting, a. s.) a vedlejší účastnice (Hotelová škola Bohemia, s. r. o.) nepředstavovala skutečnost, že ohledně stejné nemovitosti byla mezi nimi dříve uzavřena nájemní smlouva ze dne 1. 2. 1995. Dále konstatovaly, že smlouva o věcném břemenu byla sjednána za úplatu ve výši 1 300 000 Kč ročně a tato výše byla modifikována na částku 400 000 Kč ročně smlouvou uzavřenou dne 2. 1. 1998; ta sice byla označena jako nájemní, avšak o takovou smlouvu jít nemohlo, protože nemovité věci užívané z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni již nelze přenechat do užívání nájemní smlouvou (naopak smlouvu o zřízení věcného břemene lze sjednat, i když byla ke stejné věci předtím uzavřena nájemní smlouva). Odmítly, že by věcné břemeno zaniklo, neboť nadále (tedy poté, co právní předchůdkyně vedlejší účastnice zanikla bez likvidace a veškeré jmění přešlo na vedlejší účastnici jako nástupnickou společnost) slouží provozu závodu (§ 1302 odst. 2 občanského zákoníku). Důvodnou proto neshledaly žalobu ani v části, kde se stěžovatelka domáhala vyklizení nemovitosti a vydání bezdůvodného obohacení. Nevyhověly rovněž požadavku na zrušení věcného břemene s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky § 1299 odst. 2 občanského zákoníku.

5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 670 Kč.

Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka namítá nesprávnou aplikaci § 1299 občanského zákoníku. S poukazem na názory plynoucí z odborné literatury a soudní judikatury uvádí, že věcné břemeno užívání neumožňuje oprávněnému věc pronajmout a brát z ní plody v podobě nájmu, oprávněný má povinnost nést náklady na opravu věci a není možné vedle sebe zřídit nájem a věcné břemeno, přičemž vytýká obecným soudům, že se těmito názory neřídily. Upozorňuje na to, že vedlejší účastnice neoprávněně rozšiřuje věcné břemeno, nevykonává žádnou údržbu a v rozporu se zákonem a smlouvou nemovitosti pronajala ovládajícím osobám, a bezdůvodně se tak obohacuje. Namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s argumentem, že vedlejší účastnice s ní již není personálně propojena, a tudíž nastala "hrubá změna poměrů" s ohledem na změny vnitroskupinových vztahů, které byly hlavní motivací pro uzavření extrémně nevýhodných smluv.

7. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy vyložily zmíněná právní jednání extenzivně a že nerespektovaly rozhodovací praxi, podle níž vedle sebe nemůže existovat nájem a věcné břemeno. K tomu uvádí, že nájemní smlouva ze dne 1. 2. 1995, smlouva o věcném břemeni i nájemní smlouva ze dne 2. 1. 1998 vykazují všechny znaky těchto smluvních typů. S ohledem na bod 17 posledně uvedené smlouvy, jímž se ruší nájemní smlouva ze dne 1. 2. 1995, nemohla vůle účastníků při uzavření smlouvy o věcném břemenu směřovat k privativní novaci, jak obecné soudy mylně dovodily. Má za to, že vůlí účastníků bylo zachování věcného břemene a nájmu vedle sebe, a vytýká obecným soudům, že se bodem 17 nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1998 nezabývaly a že tytéž skutečnosti, tj. "nahrazení" jedné smlouvy druhou, posoudily odlišně. Odmítá, že by principem, podle kterého se má na právní jednání nahlížet spíše jako na platné než neplatné, bylo možné popřít smysl a účel institutu neplatnosti právního jednání, přičemž poukazuje na to, že jde o institut chránící slabší stranu, dobré mravy a veřejný pořádek a že nebyla stranou žádné smlouvy mezi vedlejší účastnicí a původní vlastnicí, přesto je ale nucena snášet nepříznivé důsledky extrémně nevýhodných smluvních ujednání.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pro zrušení věcného břemene nebyly naplněny podmínky § 1299 odst. 2 občanského zákoníku. Otázkou, zda došlo "k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr", se obecné soudy podrobně zabývaly. Stěžovatelce přitom dostatečně vysvětlily, proč relevantní není změna vlastnického práva k nemovitosti, a potažmo ani to, zda právní předchůdkyně stěžovatelky a vedlejší účastnice byly propojené osoby a zda stěžovatelka považuje podmínky smlouvy o zřízení věcného břemene za nevýhodné.

11. Jde-li o další, v ústavní stížnosti uvedené důvody pro zrušení věcného břemene, z napadených soudních rozhodnutí neplyne, že by byly uplatněny v soudním řízení (a ani to - na rozdíl od předchozího důvodu - stěžovatelka netvrdí). Možno jen dodat, že ani při extenzivním výkladu uvedeného ustanovení nelze dovodit, že by porušení některé z povinností oprávněného z věcného břemene "automaticky" zakládalo důvod pro zrušení služebnosti, a samotné posouzení naplnění podmínek je s ohledem na obecně formulovanou hypotézu dané právní normy věcí volné úvahy obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování se proto omezuje na případy libovůle či svévole, tedy kdy příslušný závěr není zdůvodněn anebo se opírá o úvahy zjevně (extrémně) nepřiléhavé či nepřiměřené. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.

12. Stěžovatelka dále tvrdí, že věcné břemeno bylo zrušeno nájemní smlouvou ze dne 2. 1. 1998, a vytýká obecným soudům chybné posouzení vůle smluvních stran (která směřovala k tomu zachovat vedle sebe nájem i věcné břemeno), jakož i nekonzistentní rozhodování v otázce "nahrazení" jedné smlouvy druhou. Ústavní soud však ani v tomto bodě žádné ústavně relevantní pochybení nezjistil. Obecné soudy výkladem právního jednání smluvních stran, při kterém respektovaly judikaturu Ústavního soudu, učinily právní závěry, že smlouvou ze dne 8. 1. 1996 zanikl nájem a vzniklo věcné břemeno, smlouvou ze dne 2. 1. 1998 došlo mimo jiné k úpravě výše úplaty za věcné břemeno, nájem na jejím základě však nevznikl. Tyto závěry v ústavní rovině obstojí. Uvádí-li stěžovatelka, že je slabší stranou, a domáhá-li se ochrany prostřednictvím institutu neplatnosti právních jednání, nelze jí přisvědčit. Stěžovatelka nebyla slabší stranou, resp. tou by musela být už i její právní předchůdkyně, avšak v tomto ohledu nic uváděno není, a pokud se stěžovatelce smluvní ujednání jevila jako "extrémně nevýhodná", nemusela do nich (koupí nemovitosti) vstupovat.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Milan Hulmák je soudcem III. senátu Ústavního soudu, jenž bude projednávat ústavní stížnost podanou stěžovatelkou dne 22. 8. 2025 proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. U Ústavního soudu je věc vedena pod sp. zn. III. ÚS 2448/25.

2. Soudce Milan Hulmák přípisem ze dne 11. 12. 2025 požádal o vyloučení jako soudce z projednávání a rozhodování o shora uvedené ústavní stížnosti. Poukázal na to, že v dané věci poskytoval před nastoupením do funkce soudce Ústavního soudu placené konzultace právnímu zástupci stěžovatelky. Z uvedeného důvodu se domnívá, že by mohly objektivně vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, proto by měl být vyloučen z projednání a rozhodování předmětné věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na shora uvedené skutečnosti II. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 pro rozhodnutí o vyloučení soudce III. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Milana Hulmáka z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2448/25.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu