III. ÚS 2452/23

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 T 6/2021 uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Adhezním výrokem bylo rozhodnuto o nároku poškozené (Ústřední vojenské nemocnice) na náhradu škody ve výši 10 826 861,57 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovateli bylo mj. kladeno za vinu, že (zjednodušeně) použil prostředky získané účelovou dotací na jiný než určený účel. Výše škody, o níž bylo rozhodnuto adhezním výrokem, byla dána výší neoprávněně získané dotace, kterou musela poškozená poskytovateli vrátit.

3. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením následné dovolání stěžovatele odmítl.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu jsou v části týkající se nároku na náhradu škody (adhezního nároku) nepřezkoumatelná, věcně nesprávná a překvapivá. Napadenému usnesení vrchního soudu navíc vytýká též vnitřní rozpornost.

6. Konkrétně stěžovatel vytýká městskému soudu, že neuvedl, který právní předpis aplikoval při posouzení uplatněného nároku na náhradu škody a nelze tedy dovodit, zda byly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu. Není uvedeno, zda měl stěžovatel způsobit škodu úmyslně či nedbalostně, což je rozhodné pro rozsah nároku podle zákoníku práce. Stěžovatel odmítá, že škodu způsobil úmyslně a tvrdí, že závěr o úmyslu není odůvodněný.

7. Stěžovatel dále uvádí, že v hlavním líčení byly zjištěny okolnosti, které znemožňovaly poskytnutí dotace. Soudy se s námitkou, že poškozená nemocnice nesplňovala podmínky pro přiznání dotace bez ohledu na jednání stěžovatele, nevypořádaly. V rozhodnutí chybí vymezení skutkových okolností, z nichž plyne způsobení škody stěžovatelem, proto je nepřezkoumatelné i věcně nesprávné.

8. Rozhodnutí městského soudu je překvapivé, neboť před vydáním rozsudku nesdělil stěžovateli, které právní a skutkové otázky považuje za relevantní pro rozhodnutí o náhradě škody. Stěžovatel se k nim proto nemohl vyjádřit. Ze stejného důvodu je překvapivé i rozhodnutí vrchního soudu. Ten až v pravomocném rozhodnutí uvedl, za jakých podmínek vznikl poškozené vůči stěžovateli nárok na náhradu škody.

9. Vnitřní rozpornost usnesení vrchního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že vrchní soud označil na jednom místě usnesení (bod 25) jako poškozené ministerstvo, na jiných místech však uvádí, že poškozenou je nemocnice.

10. Uvedená pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který navíc postupoval v rozporu se závěry své vlastní judikatury týkající se odůvodňování adhezních výroků.

11. Podle stěžovatele došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem a ústavní stížnost je dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení.

14. Vrchní soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Skutečnosti namítané v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek vznesených již v odvolání a dovolání. Vrchní soud v odvolacím řízení dospěl k závěru, že všechny výroky soudu prvého stupně jsou správné, včetně výroku o náhradě škody a odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je patrné, proč námitky stěžovatele nemohl akceptovat. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí upřesnil, že odpovědnost za škodu se odvíjí od ustanovení zákoníku práce. Řízení nebylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na objasnění věci či uplatnění práva na obhajobu.

15. Nejvyšší soud uvádí, že ústavní stížnost pouze opakuje obhajobu obviněného (stěžovatele), přičemž již odvolací soud dostatečně zdůvodnil své závěry týkající se viny, ale též adhezního výroku. Absence zmínky o právním předpisu týkajícím se náhrady škody nečiní rozhodnutí překvapivým. Argument, že se stěžovatel až z rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl, že škodu způsobil svému zaměstnavateli úmyslně, není objektivní. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu dotačního podvodu jako zaměstnanec nemocnice. Ve zbytku soud odkazuje na své odůvodnění.

16. Nejvyšší státní zastupitelství poukazuje na to, že stěžovatel stejné námitky uplatnil již v dovolání, k němuž se státní zastupitelství již vyjadřovalo. I nyní setrvává na tom, že námitky nejsou opodstatněné. Nejde o překvapivé rozhodnutí, k odlišnému hodnocení důkazů či k odlišnému právnímu posouzení nedošlo. Odvolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil a nezasáhl ani významně do právního posouzení. Podstata skutku byla obviněnému dobře známa již od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně tak v úvahu připadající právní posouzení. Totéž se týká i způsobené škody, jejího rozsahu a způsobu vzniku. Stěžovatel mohl předvídat možné právní posouzení zavinění jak u naplnění kvalifikovaného znaku skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu, tak u právního posouzení odpovědnosti za škodu. Neopodstatněné jsou i výhrady nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského a vrchního soudu. Neúplnost v označení předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto o náhradě škody, napravil v odůvodnění odvolací soud. Z obou rozhodnutí je i patrné, proč soudy přijaly závěr o úmyslném způsobení škody. Trestní řízení poskytlo pro přiznání nároku na náhradu škody dostatečný podklad, včetně doložení základní podmínky, že škoda vznikla a v jaké výši. Soudy v adhezním řízení nerezignovaly ani na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody. K porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces tak nedošlo.

17. Stěžovatel možnost repliky k vyjádřením účastníků řízení nevyužil.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. V jiném rozsahu nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí nemůže bez dalšího vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv.

19. V prvé řadě je nutno souhlasit s účastníky řízení, že převážná část argumentace obsažená v ústavní stížnosti již byla předložena jak soudu odvolacímu (srov. bod 6 rozsudku vrchního soudu), tak soudu dovolacímu (srov. bod 3 usnesení Nejvyššího soudu) a byla již odvolacím i dovolacím soudem vypořádána.

20. Ústavní soud se tak soustředil na ústavně relevantní námitky, které by mohly založit porušení práva na soudní ochranu garantovanou čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. První je námitka nedostatečnosti a vad odůvodnění napadených rozhodnutí (tj. tvrzené nezdůvodnění některých závěrů a vnitřní rozpornost rozhodnutí), a druhou námitka překvapivosti rozhodnutí.

21. Ústavní soud akceptuje výhradu stěžovatele, že rozsudek městského soudu výslovně neuvádí ustanovení podústavního (civilního) práva, podle něhož bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolací námitce stěžovatele však tuto vadu napravil vrchní soud, který doplnil, že jde o příslušná ustanovení zákoníku práce (bod 33). Přestože jde o argumentaci stručnou, není možné považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť závěry soudů jsou z rozhodnutí zřejmé.

22. Stejně tak je z rozsudku městského soudu dostatečně patrné, proč považuje jednání stěžovatele za úmyslné a proč lze úmysl vztáhnout též na vzniklou škodu. Z argumentů vrchního soudu reagující na námitky stěžovatele (zejm. body 17 až 19), jakož i z rozsudku městského soudu (zejm. body 109 až 112) plyne, že škoda nemohla vzniknout pouhou nedbalostí stěžovatele. Role stěžovatele byla zásadní jak v procesu zadání veřejné zakázky, tak její realizace, při zvýhodnění konkrétního investora, při obcházení dotačních podmínek atd. Otázku úmyslu dostatečně vypořádal k dovolacím námitkám stěžovatele též Nejvyšší soud a Ústavní soud v podrobnostech na jeho závěry odkazuje (srov. bod 13 usnesení Nejvyššího soudu).

23. Na námitku, že nemocnice coby poškozená nesplnila podmínky pro získání dotace, reagoval Nejvyšší soud tak, že dotace vyplacena byla a lze tak vycházet z toho, že tak poskytovatel dotace učinil na základě posouzení splnění dotačních podmínek.

24. K části námitek týkajících se tvrzené věcné nesprávnosti rozhodnutí, resp. polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů ve vztahu k výroku o náhradě škody Ústavní soud připomíná, že nemůže přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, ani jejich právní hodnocení v rovině podústavního práva. Výjimkou jsou pouze případy extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť ty mohou vést k porušení práva na soudní ochranu. V tomto ohledu však výrok o náhradě škody v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními není. Městský soud vycházel zjednodušeně řečeno z toho, že kvůli trestné činnosti stěžovatele musela poškozená nemocnice zřizovateli (ministerstvu) vyplatit peněžní částku odpovídající dříve poskytnuté dotaci, přičemž tuto částku proinvestovala soukromá společnost (v jejíž prospěch jednal stěžovatel) a zároveň touto společností dodané zařízení nemůže poškozená pro jeho nedostatky používat. Stručně řečeno, pokud byla dotace využita neúčelně a poškozená nemocnice posléze musela částku odpovídající dotaci vrátit, je závěr soudů o tom, že škoda ve výši vrácené dotace jde k tíži stěžovatele, akceptovatelný.

25. Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí za překvapivá. Zákaz překvapivých rozhodnutí chrání právo stěžovatele skutkově a právně argumentovat. Z rozhodnutí soudu prvého stupně je však zcela zřejmé, že stěžovatel spáchal trestnou činnost a způsobil tím škodu právě jako zaměstnanec nemocnice. Stěžovatel tak mohl vznést jakoukoli skutkovou i právní argumentaci, která by podporovala verzi obhajoby, že škoda nebyla způsobena úmyslně, resp. že stěžovateli má být poskytnuta ochrana zákoníkem práce. Doplnění odkazu na zákoník práce až v usnesení odvolacího soudu na věci nic nemění, neboť pozice stěžovatele jakožto zaměstnance (při způsobení škody) je z rozsudku městského soudu zcela zřejmá. Jak navíc plyne z bodu 6 usnesení vrchního soudu, stěžovatel v odvolání mj. namítal, že "obžalovaný konal jako zaměstnanec nemocnice a musel by odpovídat podle pracovněprávních předpisů", resp. že "vznik odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce má vliv i na rozsah škody, za kterou je obžalovaný odpovědný". Stejně tak v odvolání argumentoval tím, že pokud nemocnici v důsledku jeho jednání vznikla nějaká škoda, pak ji nezpůsobil úmyslně, ale pouze z nedbalosti. Jinak řečeno, stěžovatel tuto svou argumentační linii mohl před odvolacím soudem uplatnit a také uplatnil. O překvapivé rozhodnutí proto nejde a stěžovatelova ústavní procesní práva v tomto ohledu porušena nebyla.

26. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení o vnitřní rozpornosti usnesení vrchního soudu. Z rozhodnutí vrchního soudu je zjevné, že poškozeným subjektem je nemocnice (body 32 a 33 odůvodnění), i ve stěžovatelem namítaném bodu 25 odůvodnění se jednoznačně hovoří o "poškozené nemocnici". Uvádí-li vrchní soud v témže bodu 25, že škoda je dána konkrétní částkou odpovídající výši dotace poskytnuté na investiční akci z veřejného rozpočtu Ministerstva obrany, nehovoří o poškozeném subjektu, nýbrž o výši škody.

27. Ústavní soud shrnuje, že přestože by odůvodnění adhezního výroku mohlo být rozsáhlejší a podrobnější, je z napadených rozhodnutí dostatečně patrno, proč soudy dospěly k závěru o úmyslném způsobení škody stěžovatelem, i o její výši.

28. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu