III. ÚS 253/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastník se domáhal v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 vyloučení věci z exekuce. Obvodní soud žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to i přestože byl vedlejší účastník úspěšný. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal v povaze excindačního řízení a okolnostech projednávané věci. V pozici žalovaného se v excindační žalobě ocitá oprávněný, nikoliv exekutor, který realizoval soupis movitých věcí. Vedlejší účastník navíc dokládal své vlastnické právo ke třem věcem pouze čestným prohlášením, je proto pochopitelné, že stěžovatel s vyškrtnutím nesouhlasil. Vlastnictví bylo prokázáno až při dokazování.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, když vedlejšímu účastníkovi je v částce 17 246 Kč přiznal (I. výrok), zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Rozhodnutí opřel o úspěch vedlejšího účastníka ve věci podle § 142 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. neshledal. Řízení podle § 267 o. s. ř. je řízení na ochranu práv třetích osob, přičemž tato třetí osoba byla v řízení úspěšná. Žádné okolnosti mající původ v poměrech účastníků nebyly tvrzeny, ani prokázány.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud rozhodl o odvolání bez jednání z důvodu hospodárnosti, čímž bylo stěžovateli zabráněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, ústně vysvětlit a případně doplnit námitky uplatněné písemně v jeho vyjádření k žalobě a vysvětlit použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

5. Rozhodnutím městského soudu došlo k zásahu do právní jistoty účastníků, když městský soud v jiných případech použití § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení v excindačním řízení připouští. Stěžovatel v této věci poukazuje zejména na nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 297/07, a navazující judikaturu Ústavního soudu vycházející z tohoto nálezu, z níž vyplývá, že řízení o vylučovací žalobě je zvláštním řízením a je obecně nespravedlivé, aby byla osoba hájící svá práva povinna k náhradě nákladů řízení vůči osobě úspěšné v řízení o vylučovací žalobě.

6. Je to vedlejší účastník, jemuž je nutné přičítat průběh tohoto řízení, když nebyl schopen prokázat své vlastnické právo k věci a jejich vyloučení z exekuce. Kdyby prokázal své právo již exekutorovi, nemuselo soudní řízení vůbec probíhat.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

9. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (podobně jako u rozhodnutí v tzv. bagatelních sporech) zdrženlivý. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Jde například o nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821), či nedávný nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 (body 19 a násl.).

10. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 297/07 [správně jde o nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669)], v němž nebyl shledán zásah do zaručených práv úspěšného žalobce v excindačním řízení, jestliže z důvodu aplikace § 150 o. s. ř. nebyly náklady přiznány žádnému účastníkovi. Důvodem byl zvláštní charakter excindačního řízení, kde je žalován oprávněný, který by měl nést náklady excindačního řízení, ale který je nezavinil. Dovolává-li se pak stěžovatel závěrů v jiných rozhodnutích městského soudu, pak jde o rozhodnutí ze zmíněného nálezu Ústavního soudu zřejmě vycházející. Ústavní soud se však vyjádřil k otázce náhrady nákladů v řízení o vylučovací žalobě i v jiných věcech, např. v nálezu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 303/12 (N 113/65 SbNU 519), kde naopak vyloučil použití § 150 o. s. ř., jestliže byl sepsán majetek za účelem zaplacení dluhu povinného, který žalobkyně nijak nezpůsobila a se kterým neměla nic společného. Soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení se touto skutečností vůbec nezabýval a nevzal v úvahu zřejmý nepoměr mezi zásahem do práv žalobkyně a výkonem práva oprávněné. Různý přístup k dané otázce se pak projevuje v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3436/21, body 8 a 9) a je i předmětem diskusí v odborných článcích (Hobl, J. Náklady řízení zahájených na obranu třetích osob při postižení movitých věcí v exekuci, Komorní listy, 2018, č. 1, s. 15. HAMUĽÁKOVÁ, K., KŘIVÁČKOVÁ, J. Náklady řízení v řízení o excindační žalobě. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, roč. 9, Supplementum 4, s. 97-103.).

11. Z hlediska Ústavního soudu je podstatné, že napadené usnesení bylo řádně odůvodněno, přičemž akcent městského soudu na pojetí excindačního řízení jako řízení k ochraně práv třetích osob (bod 13 napadeného usnesení) nepředstavuje svévolný výklad podústavního práva vyžadující jeho kasační zásah. Byl to stěžovatelem vybraný exekutor, který na jeho návrh zasáhl do právních poměrů třetích osob. Nelze přitom přehlédnout, že exekuce probíhala v místě, kde povinný není hlášen (zdržování povinného bylo přitom sporné, v řízení prokázáno nebylo), že stěžovatel nezohlednil ve svém procesním postoji předložení dokladů nebo pozdější výslech svědků (nález sp. zn. III. ÚS 292/07, body 23 a 25). Městský soud navíc posoudil účelnost jednotlivých nákladů, přihlédl k argumentaci stěžovatele ohledně tarifní hodnoty a uložená částka náhrady nákladů řízení nijak nevybočuje z mezí ústavního pořádku. 12. Namítá-li stěžovatel, že městský soud rozhodl o odvolání bez jednání, přehlíží § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které takovou možnost odvolacímu soudu v případě odvolání pouze do nákladů řízení dává. Z pohledu Ústavního soudu je stěžejní, že odvolání bylo stěžovateli zasláno, ten měl možnost se k němu vyjádřit, přičemž této možnosti dokonce využil, městský soud rozhodoval v mezích v odvolání uplatněné argumentace a k podání stěžovatele přihlédl (bod 8 napadeného usnesení). Není zjevné, a ani z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké další argumenty stěžovatel nemohl uplatnit. K zásahu do jeho ústavně zaručených práv stěžovatele tímto postupem nedošlo.

13. Jak výše již uvedl, Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78), nález ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1504/23, body 19 a 20 nebo usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2518/24, bod 9]. Ústavní soud v této věci nedospěl k závěru, že by šlo o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, které by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu.

14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu