III. ÚS 255/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že Stavovský soud vedlejší účastnice (stavovský soud) na zasedání 6. dubna 2022 rozhodl, že stěžovatel tím, že vedlejší účastnici včas a řádně neuhradil členský příspěvek a penále za rok 2021, opakovaně porušil § 7 odst. 3 písm. b) a § 7 odst. 11 Organizačního, jednacího a volebního řádu České komory architektů (organizačního řád) a § 20 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 360/1992 Sb.). Tím se dopustil disciplinárního provinění a podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 360/1992 Sb. mu bylo uloženo disciplinární opatření v podobě odejmutí autorizace. Zároveň stavovský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici část nákladů zkráceného disciplinárního řízení ve výši 2 000 Kč a povinnost ve lhůtě deseti dnů od právní moci rozhodnutí vrátit autorizační osvědčení a razítko. Stavovský soud odůvodnil rozhodnutí tak, že stěžovatel byl za neprovedení řádné úhrady členského příspěvku již dříve disciplinárně stíhán a za roky 2018 a 2019 mu byly uloženy pokuty ve výši 5 000 Kč a 10 000 Kč. K datu jednání disciplinárního senátu nezaplatil doplatek členského příspěvku za rok 2018 (420 Kč), členský příspěvek za rok 2019 (6 000 Kč), penále z prodlení platby příspěvku za rok 2019 (2 280 Kč), pokutu uloženou ve zkráceném řízení vedeném pod sp. zn. DR 2018-22 (5 000 Kč), část nákladů řízení v téže věci (2 000 Kč), pokutu uloženou ve zkráceném řízení vedeném pod sp. zn. DR 2019-16 (10 000 Kč) a část nákladů zkráceného řízení sp. zn. DR 2019-16 (2 000 Kč). Dlužná částka tak činila celkem 36 586,30 Kč. Stavovský soud při úvaze o druhu uloženého disciplinárního opatření přihlédl také k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné relevantní důvody své platební neschopnosti, odůvodněnou žádost o snížení či prominutí členského příspěvku za rok 2021 představenstvu vedlejší účastnice (představenstvo) nezaslal a bez důvodné a včasné omluvy se nedostavil k podání vysvětlení v rámci ústního projednání věci.

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí stavovského soudu odvolání. Představenstvo vedlejší účastnice rozhodnutí stavovského soudu rozhodnutím č. j. DR 2021-24 ze dne 4. října 2022 potvrdilo s odůvodněním, že disciplinární provinění bylo náležitě prokázáno a uložené opatření odpovídá konkrétním okolnostem případu.

4. Stěžovatel napadl rozhodnutí představenstva žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem s napadeným výrokem zamítl. Měl za to, že závěry představenstva byly podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními a byly vypořádány všechny odvolací námitky stěžovatele. K námitce stěžovatele, že organizační řád vedlejší účastnice značně omezuje možnost žádat o sníženou platbu členského příspěvku, poukázal městský soud na možnost požádat z důvodů mimořádného zřetele hodných představenstvo vedlejší účastnice o snížení, respektive prominutí členského příspěvku (§ 7 odst. 3 organizačního řádu), představenstvo takové žádosti posuzuje individuálně. Stěžovatel však o snížení členského příspěvku za rok 2021 nepožádal. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou zákazu dvojího trestání, kdy uvedl, že o dvojí trestání se nejedná, neboť povinnost hradit při pozdní platbě určitou částku navíc (ať už ve formě smluvních či zákonných úroků z prodlení, smluvní pokuty nebo právě penále, jak je tomu zde) je zcela standardní. Disciplinární opatření ve formě pokuty pak připadá v úvahu až poté, kdy je prodlení s hrazením členského příspěvku delší než čtyři měsíce a stane se tak disciplinárním proviněním. V rozhodnutí představenstva nadto nebyla udělena pokuta, ale bylo rozhodnuto o odejmutí autorizace, proto je tato argumentace stěžovatele podle městského soudu mimoběžná. K tomu městský soud dodal, že kdyby stěžovatel uhradil členský příspěvek řádně a včas, tak jako většina autorizovaných architektů, žádným sankcím by vystaven nebyl.

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Neshledal stěžovatelem namítané vady v řízení před orgány vedlejší účastnice či před městským soudem. Stěžovatel povinnosti stanovené zákonem č. 360/1992 Sb. a organizačním řádem porušil opakovaně a členský příspěvek za roky 2019, 2021 a 2022 zaplatil až po vydání rozhodnutí stavovského soudu, uložení disciplinárního opatření v podobě odejmutí autorizace tak ani podle Nejvyššího správního soudu nebylo zjevně nepřiměřené.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice a nedodržení procesních pravidel, správním soudům vytýká, že jeho právům neposkytly ochranu. Tvrzená pochybení dokumentuje citacemi z rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice a správních soudů. Namítá disproporci uloženého disciplinárního opatření (odejmutí autorizace), považuje je za nepřiměřené individuálním okolnostem případu, pro stěžovatele je likvidační a jde o nepřiměřeně tvrdý zásah do stěžovatelova ústavně zaručeného práva podnikat. Mělo by být následkem nejzávažnějších profesních pochybení, nikoli pozdního zaplacení členského poplatku. Posouzení věci Ústavním soudem přesahuje osobní zájem stěžovatele, neboť jde o otázku proporcionality vyloučení člena z profesní komory z důvodu nezaplacení příspěvku komoře při nepříznivé osobní a rodinné situaci v obecné rovině. Vedlejší účastnice podle stěžovatele selhala při plnění svých funkcí, neboť měla podporovat sociální zájmy svých členů. Poukazuje na stavovské předpisy jiných profesních komor, jež při nepříznivé sociální situaci člena komory umožňují snížení, prominutí nebo odložení splatnosti příspěvku na činnosti komory (například u ČKAIT zřízené stejným zákonem jako vedlejší účastnice je nemožné odejmutí autorizace za neplacení členského příspěvku). Dochází tak k diametrálně odlišnému a neodůvodněnému následku obdobné situace. Uvádí, že § 7 odst. 3 organizačního řádu značně omezuje možnost žádat o sníženou platbu členského příspěvku, a tvrdí, že není zřejmé, z jakého důvodu mu byl v letech 2013 až 2016 přiznán snížený členský příspěvek a později již ne, ač jeho nepříznivá situace pokračuje.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky stěžovatel napadá. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.

9. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že uložené disciplinární opatření neodpovídalo závažnosti provinění (nezaplacení členského příspěvku), že bylo příliš tvrdé a navíc porušuje zákaz dvojího trestání. Správní soudy se těmito námitkami i namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice a procesních pochybení podrobně zabývaly. Rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice vyhodnotily s argumentací, ke které Ústavní soud nemá z ústavněprávního pohledu žádné výhrady, jako přezkoumatelná a vydaná v souladu s předpisy (body 41 až 63 rozsudku městského soudu a body 13 až 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu), Nejvyšší správní soud se též vypořádal s námitkou stěžovatele, že nepřezkoumatelný je i rozsudek městského soudu (bod 10 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a zdůraznil, že stěžovatel v kasační stížnosti převážně jen kopíruje argumentaci uvedenou již ve správní žalobě a vypořádanou městským soudem, a to způsobem, se kterým se Nejvyšší správní soud ztotožnil (bod 12 rozsudku). Správní soudy svorně dospěly k závěru, že správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a že závěry, ke kterým došly, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování a při správním uvážení nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem (body 65 a 66 rozsudku městského soudu a bod 12 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

10. Správní soudy se zabývaly posouzením zákazu dvojího trestání a přiměřenosti disciplinárního opatření (body 52, 56 a 59 rozsudku městského soudu a bod 54 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ani těmto závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Správní soudy podrobně a srozumitelně odůvodnily, proč měly stěžovateli uložené disciplinární opatření za přiměřené. Vyšly z toho, že stěžovatel neplatil členské příspěvky řádně a včas opakovaně (pokaždé opožděně od roku 2011, členský příspěvek za roky 2019, 2021 a 2022 zaplatil až po vydání rozhodnutí stavovského soudu) a do té doby zvolená disciplinární opatření (pokuty) nebyla dostatečná a nevedla k nápravě. Městský soud uvážil, že odejmutí autorizace nesporně znamená zásah do profesní sféry stěžovatele, na druhou stranu hrazení členských příspěvků považoval za základní povinnost autorizovaného architekta a soustavné porušování této povinnosti vyhodnotil jako značnou administrativní a finanční zátěž pro vedlejší účastnici. Přihlédl také k tomu, že stěžovatel byl na povinnost řádné a včasné úhrady členských příspěvků opakovaně upozorněn, svůj přístup však přesto nikterak nezměnil. O snížení či prominutí členského příspěvku za rok 2021 přitom nepožádal, ač mu (a jakémukoli jinému členovi vedlejší účastnice) to z důvodů mimořádného zřetele hodných § 7 odst. 3 organizačního řádu umožňoval. To, že byl stěžovateli podle jeho tvrzení přiznán snížený členský příspěvek za roky 2013 až 2016, nemá za tohoto stavu na placení příspěvku za rok 2021 žádný vliv.

11. Za situace, kdy stěžovatel ani před stavovskými orgány ani před soudy neuvedl, z jakých důvodů členský příspěvek nezaplatil (resp. při ústním jednání před městským soudem pouze uvedl, že "peníze nezaplatil, protože je prostě nemá"), a o snížení či prominutí členského příspěvku za rok 2021 nepožádal, není jeho polemika nad jím tvrzenou tvrdostí § 7 odst. 3 organizačního řádu, který podle stěžovatele značně omezuje možnost žádat o placení nulového členského příspěvku, relevantní. To platí i pro argumentaci týkající se obsahu stavovských předpisů jiných profesních komor, které k následkům neplacení členských příspěvků přistupují odlišně. Oproti argumentaci stěžovatele poukazem na stavovské předpisy České lékařské komory nebo České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě lze naopak poukázat na postup České advokátní komory, která ze seznamu advokátů vyškrtne toho, kdo je v prodlení delším než 6 měsíců se zaplacením příspěvku a nezaplatil jej ani do jednoho měsíce poté, co byl k tomu vyzván s poučením o následcích nezaplacení [§ 8 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii].

12. Ústavní soud uzavírá, že orgány vedlejší účastnice svým postupem neporušily právní ani stavovské předpisy, jak tvrdí stěžovatel. K rozhodnutí o odejmutí autorizace přistoupily až poté, co stěžovatel setrvale a opakovaně neplnil svou zákonem stanovenou povinnost platit členský příspěvek. Důvod pro takové své jednání stěžovatel neuvedl a o snížení či prominutí příspěvku nepožádal. Vyhodnotily-li za této situace správní soudy postup stavovských orgánů vedlejší účastnice jako přiměřený, nevybočuje takový jejich závěr z mezí ústavnosti.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu