Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ivana Brzobohatého, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem, sídlem Bartoškova 305/3, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. července 2025, č. j. 7 As 71/2025-26, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2025, č. j. 141 A 21/2025-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel se bránil správní žalobou proti rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Vejprty dne 22. 10. 2024, rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání je ze dne 4. 2. 2025. Správní soudy jeho žalobu posoudily jako opožděnou.
2. Soudy vycházely z toho, že napadené rozhodnutí bylo vydáno a doručeno za účinnosti zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "nového stavebního zákona"). Podle něj lze podat žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu obecně do 1 měsíce od jeho oznámení žalobci (§ 306 odst. 1 nového stavebního zákona). Lhůta k podání žaloby stěžovateli uplynula v pátek 7. 3. 2025. Stěžovatel však podal žalobu až 31. 3. 2025. Krajský soud proto stěžovatelovu žalobu odmítl jako opožděnou a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost jako nedůvodnou.
II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní proto, že se podle něj jednoměsíční lhůta k podání žaloby podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona vztahuje pouze na rozhodnutí správních orgánů vydaná v řízeních podle nového stavebního zákona. Podle jeho přesvědčení bylo napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka vydáno v řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, dále též "starý stavební zákon").
5. Soudy tedy měly v jeho věci použít dvouměsíční procesní lhůtu pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Ten stanoví pro podání žaloby dvouměsíční lhůtu, a to s dovětkem nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Běžný adresát nemůže předpokládat, že tímto zvláštním předpisem je zákon, kterým se dané správní řízení v žádné fázi neřídilo.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Se stěžovatelem nelze souhlasit zejména v tvrzení, že se dotyčné řízení v žádné fázi neřídilo novým stavebním zákonem.
8. Ustanovení § 306 odst. 1 nového stavebního zákona nabylo účinnosti 1. 7. 2024. Jak je uvedeno výše, prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno dne 22. 10. 2024, rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání je ze dne 4. 2. 2025. Tato data nejsou mezi účastníky řízení sporná. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje možnost aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona v dané věci proto, že stavební řízení bylo zahájeno a po určitou dobu vedeno ještě za účinnosti předchozího stavebního zákona.
9. Ústavní soud k této argumentaci uvádí, že v projednávané věci správní orgány dne 31. 8. 2020 zahájily řízení o stavebním záměru stavebníků bezesporu podle starého stavebního zákona, a při posuzování splnění podmínek pro vyhovění návrhu vycházely z tohoto zákona. Rozhodnutí v prvním stupni však bylo vydáno již několik měsíců po nabytí účinnosti nového stavebního zákona, stejně tak logicky i rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání. Lhůta k podání žaloby tedy započala plynout po účinnosti nové právní úpravy.
10. Při posuzování procesní lhůty k podání žaloby nelze racionálně dovodit žádnou pochybnost o tom, že je nutno aplikovat úpravu nového stavebního zákona, konkrétně jeho § 306 odst. 1. V procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je daný procesní úkon činěn. Tato zásada obecně platí i v případě, když byl určující procesně-právní vztah založen za staré právní úpravy. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo, neboť procesní úkon, od kterého se odvíjí lhůta pro podání žaloby ve správním soudnictví, tj. vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání, byl založen za účinnosti nového stavebního zákona. Nepřichází proto v úvahu jakékoliv úvahy o tzv. nepravé retroaktivitě procesních norem, kterou se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3241/24.
11. Ústavní soud na základě uvedeného k námitkám stěžovatele shrnuje, že nový stavební zákon nezasáhl do žádné běžící lhůty, uplatnění nové právní úpravy nemělo zpětné účinky a nenastaly žádné objektivní pochybnosti, jaká se má uplatnit právní úprava (usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25, bod 10). Stěžovatelova situace nevyvolává nejasnost ani nutnost použití či výkladu přechodných ustanovení.
IV. Závěr 12. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu