III. ÚS 2632/24

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka byla vlastníkem nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo vedlejší účastnice (banky jako věřitele) zajišťující dluh obligačního dlužníka (CP Praha, s. r. o.). Vedlejší účastnice podala návrh na nařízení soudního prodeje zástavy. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále "obvodní soud") soudní prodej zástavy nařídil. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto.

3. Vedlejší účastnice podala posléze návrh na zahájení exekuce prodejem zástavy. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce s tím, že je vedena neoprávněně. Tvrdila, že zástavní právo vedlejší účastnice zaniklo, neboť zanikla pohledávka obligačního dlužníka. Obligační dlužník prošel insolvenčním řízením, jeho úpadek byl řešen reorganizací a dle reorganizačního plánu měla pohledávka vedlejší účastnice zaniknout. Z důvodu zániku zástavou zajištěného dluhu tak mělo zaniknout i zástavní právo k nemovitostem.

4. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl s tím, že zástavní právo trvá. Městský soud v Praze (dále "městský soud") jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

5. Stěžovatelka podala dovolání s žádostí o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 21 Cdo 567/2019-221, návrh na přiznání odkladného účinku zamítl.

6. Pověřený exekutor provedl exekuci výkonem zástavního práva a na základě usnesení o příklepu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 137 Ex 15766/17-64, byly předmětné nemovitosti vydraženy ve prospěch Hlavního města Prahy za 31 886 667 Kč.

7. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 29 Cdo 567/2019-231, vyhověl dovolání stěžovatelky, zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s výkladem insolvenčního zákona provedeného nižšími soudy, uložil městskému soudu, aby se v dalším řízení zabýval znovu výkladem reorganizačního plánu a znovu posoudil případný zánik zástavního práva.

8. Městský soud následně rozhodl o zastavení odvolacího řízení, neboť není splněna podmínka řízení (exekuční řízení skončilo a nelze jej tudíž zastavit) a nesprávně poučil stěžovatelku o možnosti podat dovolání. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že proti usnesení o zastavení odvolacího řízení dovolání podat nelze a možné je pouze žaloba pro zmatečnost.

9. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, jíž městský soud vyhověl a druhé rozhodnutí městského soudu (o zastavení odvolacího řízení) zrušil. Pokud není dána podmínka řízení, nelze zastavit pouze odvolací řízení, ale je nutno zastavit celé řízení o návrhu na zastavení exekuce. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky zrušující rozhodnutí potvrdil.

10. Městský soud poté ústavní stížností napadeným usnesením zrušil původní usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a sám řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil pro nesplnění podmínky řízení.

11. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

12. Stěžovatelka vytýká soudům, že po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu již znovu věcně její návrh na zastavení exekuce (pro tvrzený zánik zástavního práva) neposoudily, naopak městský soud řízení o návrhu stěžovatelky zastavil, aniž by se věcně s jejími argumenty vypořádal.

13. Stěžovatelka uvádí, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu lze v určitých situacích o návrhu na zastavení exekuce rozhodovat i poté, co již byla provedena. Soudy se však s touto její argumentací dostatečně nevypořádaly. Svým přístupem znemožnily věcný přezkum návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce v intencích právních názorů obsažených v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.

14. Stěžovatelka nesouhlasí s výtkami soudů, že sama nevyužila jiné procesní prostředky ochrany (odvolání proti usnesení o příklepu, návrh na odložení exekuce), neboť soudy přehlíží, že jakékoli takové snažení by bylo procesně nadbytečné. Soudy by musely vyjít z existujícího pravomocného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, resp. o tom, že zástavní právo trvá. Stěžovatelka nevidí rozumný důvod, pro který by se tentýž soud měl v jiné fázi řízení od takového závěru odchylovat. I pokud by nešlo o překážku věci rozhodnuté, šlo by o již dříve závazně posouzenou předběžnou otázku dle § 135 o. s. ř. Ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu a k odklizení této překážky došlo až cca 2 roky od skončení exekuce vymožením. Na stěžovatelku proto nelze klást požadavek, aby již uplatněnou argumentaci uplatňovala znovu a zbytečně v dalších řízeních, ať již jde o řízení o odklad exekuce nebo odvolání proti usnesení o příklepu. Tato nově zahájená řízení by byla co do předmětu a právní argumentace totožná, což by vedlo pouze k procesní nepřehlednosti a vzniku dodatečných nákladů řízení.

15. Napadená rozhodnutí znemožňují stěžovatelce se dále bránit v navazujícím řízení o bezdůvodném obohacení, resp. náhradě škody v důsledku protiprávně vedené exekuce, jejichž předpokladem je "odklizení" exekučního titulu a k tomu může dojít pouze v řízení o návrhu na zastavení exekuce.

16. Dovolací soud pochybil tím, že při rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání aplikoval tu část judikatury, která nepřipouští zastavit exekuci po jejím dokončení, ačkoli se tato judikatura týkala skutkově odlišných případů a nebyla přiléhavá. Bez řádného důvodu odmítl aplikovat ustálenou judikaturu dovolacího a Ústavního soudu o tom, že neoprávněně vedenou exekuci lze zastavit i po jejím dokončení. Napadená rozhodnutí proto porušila právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dovolací soud porušil též právo na zákonného soudce, pokud věc nepředložil k rozhodnutí velkému senátu. Argumentace stěžovatelky uplatněná v dovolání nebyla ze strany dovolacího soudu dostatečně vypořádána.

17. Městský soud nesplnil pokyn dovolacího soudu, aby se zabýval reorganizačním plánem obligačního dlužníka z hlediska otázky trvání zástavního práva vedlejší účastnice. Dovolací soud to v napadeném usnesení nijak nereflektoval.

18. Stěžovatelce nemůže bránit v dokončení projednání jejího návrhu skutečnost, že ačkoli stát vydal nezákonné soudní rozhodnutí, které následně zrušil, tak současně k jeho zrušení došlo téměř dva roky poté, kdy byla exekuce vymožena. Státní orgány tím přenášejí důsledky vlastního pochybení na stěžovatelku, což je neslučitelné s principy právního státu, ochranou legitimního očekávání i právem na spravedlivý proces.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Podstata problému v posuzované věci spočívala v tvrzeném odepření práva na soudní ochranu, konkrétně ve znemožnění meritorního přezkumu námitek stěžovatelky v exekučním řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu z důvodu v mezidobí dokončené exekuce.

21. Ze shora provedené rekapitulace jednotlivých soudních rozhodnutí je zjevné, že pokud by Nejvyšší soud rozhodl o přiznání odkladného účinku dovolání stěžovatelky, k této tvrzené vadě by vůbec nedošlo, bez ohledu na to, zda by městský soud při opětovném meritorním posouzení věci návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce vyhověl či nikoli.

22. Ústavní soud však připomíná, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv, což se projevuje nejen v posuzování formální přípustnosti ústavní stížnosti, ale též z pohledu materiální přípustnosti některých námitek.

23. Obecně tak platí, že stěžovatel musí vyčerpat všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky k ochraně práv. Procesními prostředky ochrany práv jsou nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tj. opravné prostředky), ale všechny zákonné (a efektivní) prostředky, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci kterých bude mít stěžovatel možnost se svých práv domáhat. Stěžovatel musí zároveň uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, již v řízení před obecnými soudy. Podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele selhaly. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1482/19).

24. V nyní posuzované věci je tedy nutné na prvním místě posoudit, zda mohla vzniklé situaci zabránit sama stěžovatelka, resp. zda se o to alespoň pokusila využitím všech dostupných prostředků právní ochrany.

25. Stěžovatelka nijak nezpochybňuje, že proti usnesení o příklepu nepodala odvolání. Ačkoli by vznášela v zásadě shodné argumenty, které by se týkaly tvrzeného nezákonného vedení exekuce, resp. tvrzeného zániku zástavního práva, je z pohledu subsidiarity ústavní stížnosti nutné všechny dostupné možnosti obrany využít. Soud se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu musí meritorně zabývat námitkou, zda v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce.

26. Ústavní soud přirozeně nemůže spekulovat o tom, zda by takový návrh byl úspěšný, popř. zda by oddálení okamžiku právní moci usnesení o příklepu mohlo vzniklé situaci zabránit. Pro subsidiaritu ústavní stížnosti je klíčové, zda se stěžovatelka snažila následkům, proti kterým v ústavní stížnosti nyní brojí, všemi dostupnými procesními prostředky čelit. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

27. Ačkoli stěžovatelka ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím městského a Nejvyššího soudu využila všech procesních prostředků ochrany a ústavní stížnost je formálně přípustná (část III), klíčová námitka týkající se přístupu k soudu (tj. věcné nevypořádání argumentů stěžovatelky po kasačním zásahu Nejvyššího soudu, resp. "nesplnění pokynů dovolacího soudu") je nepřípustná materiálně. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

28. Ani druhé části námitek směřující vůči postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání nemohl Ústavní soud přisvědčit. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal a nepřípustnost dovolání zdůvodnil.

29. Stěžovatelce lze přisvědčit, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu výjimečně připouští rozhodnout o zastavení exekuce i poté, co již skončila. Ústavní soud připustil tyto výjimky ve snaze "zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy - navíc - exekučním titulem byl rozhodčí nález" (viz např. nález II. ÚS 2833/21, bod 24). Zastavení již skončené exekuce je tak podle judikatury Ústavního soudu namístě pouze "ve výjimečných případech", mj. proto, že jde o průlom v dosavadním chápání exekučního řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1536/21, bod 18). Případ stěžovatelky však neodpovídá dosud Ústavním soudem judikovaným výjimkám (k nim srov. nález sp. zn. III. ÚS 1867/23, bod 25).

30. Nejvyššímu soudu tak nelze vytknout, že na případ stěžovatelky již judikované výjimky nevztáhnul, neboť šlo o právně i skutkově odlišné případy, což soud dostatečně zdůvodnil (body 20 až 22 napadeného usnesení). Z daného důvodu tak nebylo nutné věc předkládat velkému senátu, neboť o tvrzené odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe v posuzované věci nejde.

31. Požadavek stěžovatelky, aby Nejvyšší soud na její případ aplikoval ustálenou judikaturu o tom, že neoprávněně vedenou exekuci lze zastavit i po jejím dokončení, je tak v podstatě požadavkem na další rozšíření shora uvedené výjimky z pravidel exekučního řízení. Je však primárně věcí Nejvyššího soudu, aby v rámci dovolacího řízení posoudil, zda hodlá tuto výjimku dále rozšiřovat, či nikoli.

32. Ústavní soud v minulosti zasahoval pouze v těch případech, v nichž dospěl k závěru, že nezastavení exekučního řízení u exekuce již skončené, vede k neústavním důsledkům. V nyní posuzované věci je však ona ústavně relevantní námitka (tj. tvrzené odepření práva na soudní ochranu po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu), kterou by mohl Ústavní soud hypoteticky brát v potaz při úvaze o možném dalším rozšíření výjimky, materiálně nepřípustná.

33. Ústavní soud proto uzavírá, že za daných okolností nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.

34. Ústavní soud proti odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu