III. ÚS 2642/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se (po změně žaloby) domáhal, aby bylo vedlejší účastnici uloženo stěžovatele zařadit do rozvrhu práce a přidělovat mu práci.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z toho, že stěžovatel v roce 2023 dosáhl věku 70 let, a proto mu 31. prosince 2023 zanikla funkce soudce. Vedlejší účastnice ho proto nemohla od 1. ledna 2024 zařadit do rozvrhu práce a přidělovat mu práci. V předchozím řízení okresní soud podal návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, Ústavní soud však tento návrh odmítl usnesením sp. zn. Pl. ÚS 32/21 ze dne 24. května 2022 jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, proto okresnímu soudu nezbylo, než toto ustanovení na stěžovatelovu věc aplikovat.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud měl za to, že § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích je ústavně souladný, a proto bylo zamítnutí stěžovatelovy žaloby věcně správné.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady. Podle Nejvyššího soudu v dovolání chybělo vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatel v dovolání výslovně uvedl, že si je vědom, že není splněna žádná z podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu a že není s to vymezit otázku, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od obvyklé rozhodovací praxe, ani otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi soudů vyřešena, neboť rozhodným pro výsledek řízení je výlučně posouzení (ne)souladu § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích s ústavním pořádkem, jímž se může zabývat toliko Ústavní soud.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení a předkládá argumenty na podporu návrhu na zrušení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Tvrdí rovněž, že věc má významný přesah a jeho návrh nereprezentuje jen stěžovatelovy vlastní zájmy, představy a touhy.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná. Proti rozsudkům okresního a krajského soudu je ústavní stížnost z dále vyložených důvodů nepřípustná.

8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s předestřenou argumentací [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].

9. Ústavní soud předně poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

10. Ústavní soud ve své judikatuře také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (například nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. A konečně 5) dovolací návrh. Kroky třetí a čtvrtý jsou řazeny v souladu se zněním § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, který (nelogicky) předřazuje důvod dovolání před přípustnost dovolání. Fakticky se nejprve posuzuje přípustnost a pak vymezení důvodu dovolání.

11. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal stěžovatelovo dovolání.

12. Stěžovatel v dovolání identifikoval rozsudek krajského soudu, který dovoláním napadá (krok 1), a rozsah, v němž je rozhodnutí napadeno (krok 2). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobě bude vyhověno (krok 5). Stěžovatel nevymezil právní posouzení věci, které považuje za nesprávné, ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Výslovně uvedl, že není s to vymezit právní otázku, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani otázku, která dosud nebyla řešena. Chybí tedy náležitosti předpokládané kroky 3 a 4 shora uvedeného postupu.

13. Ústavní soud připouští, že posuzovaná věc je specifická tím, že rozhodnutí krajského soudu závisí na posouzení právní otázky, zda je § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích v souladu s ústavním pořádkem. Jde o právní otázku, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud mohl na řešení této otázky nahlížet vícero způsoby. Mohl se ztotožnit se závěrem krajského soudu, že právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem, nebo mohl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhnout Ústavnímu soudu zrušení tohoto ustanovení, případně sice mohl souhlasit s krajským soudem ohledně souladu právní úpravy s ústavním pořádkem, ale zaujmout jiný, podle něj ústavně souladný, výklad, který by rozhodnutí krajského soudu zpochybnil. Stěžovatel však na řádné podání dovolání rezignoval a omezil se na konstatování, že je nucen podat dovolání.

14. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání má vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, z ústavního hlediska obstojí. Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, a ústavní stížnost je tak v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, návrhem zjevně neopodstatněným.

15. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Je totiž třeba rozlišovat, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. S ohledem na výrok II shora citovaného stanoviska pléna je tak třeba uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu je nepřípustná.

16. Stěžovatel tvrdil, že věc přesahuje jeho zájmy. Ústavní soud však neshledal důvod k uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup je vyhrazen pro situace, kdy jednotlivec nevyčerpá opravné prostředky, neboť význam věci je natolik závažný, že je třeba ji předložit Ústavnímu soudu urychleně. Neslouží pro nápravu ve chvíli, kdy stěžovatel dovolání sice podal, avšak vadně.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Návrh spojený s ústavní stížností podle § 74 zákona o Ústavním soudu jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, a proto byl rovněž odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. října 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 7. 10. 2025 soudce III. senátu Jan Svatoň předložil předsedovi II. senátu Pavlu Šámalovi k rozhodnutí otázku svého vyloučení z projednání a rozhodování věci stěžovatele JUDr. P. K.. Soudce Jan Svatoň uvedl, že v předmětné věci má rozhodovat jako člen senátu a současně jako jeho předseda. Dále uvedl, že stěžovatele osobně zná, neboť byli spolužáky na tehdejší Právnické fakultě J. E. Purkyně. Příležitostně se setkávají při neformálních setkáních (srazech) bývalých spolužáků. Soudce Jan Svatoň současně uvedl, že jeho jméno je zmíněno v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2025 č. j. 16 Co 200/2024-144 (bod 3), kde stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mu ke dni 31. 12. 2023 zanikla funkce soudce obecného soudu z důvodu dosažení věku, zatímco soudce Jan Svatoň, jeho bývalý spolužák, byl počátkem roku 2023 jmenován soudcem Ústavního soudu na dobu deseti let, a to poté, co dosáhl věku sedmdesáti let. Tuto skutečnost měl stěžovatel zjistit z veřejně dostupných zdrojů, přičemž k uvedené otázce se měl ve veřejných zdrojích rovněž sám vyjadřovat. Soudce Jan Svatoň má proto zato, že je ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyloučen z projednávání a rozhodování této věci, neboť s ohledem na uvedené okolnosti nelze zcela vyloučit vznik objektivních pochybností o jeho nepodjatosti.

2. O návrhu na vyloučení soudců III. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 (Org. 01/25) II. senát Ústavního soudu.

3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny).

5. Vzhledem k okolnostem, které uvedl soudce Jan Svatoň, nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele plně vyloučit pochybnosti o jeho nepodjatosti, a proto II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Jana Svatoně z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2642/25. Proto rozhodl II. senát Ústavního soudu o podaném návrhu na vyloučení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu