III. ÚS 27/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka v počátcích pandemie SARS-CoV-2 nabídla Ministerstvu zdravotnictví, že zajistí dodání osobních ochranných prostředků (roušek) z Číny. Strany se shodují na tom, že k dodání příslušného počtu roušek nakonec došlo a že vedlejší účastnice za ně zaplatila sjednanou kupní cenu. Mezi stranami jsou však sporné okolnosti, za nichž došlo k dodání roušek, jakož i to, kdo měl nést náklady jejich letecké přepravy z Číny do České republiky. Vedlejší účastnice - která náklady na přepravu roušek uhradila přepravci již počátkem roku 2020 v rámci zajištění tzv. leteckého mostu - následně podala proti stěžovatelce žalobu o zaplacení částky 6 688 146,30 Kč s příslušenstvím, představující poměrné náklady na leteckou přepravu roušek.

3. Obvodní soud žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I) a náklady řízení (výroky II a III). Obvodní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka dne 30. 3. 2020 kontaktovala prostřednictvím emailu Ministerstvo zdravotnictví s nabídkou dodání 4 mil. kusů roušek za jednotkovou kupní cenu 13,10 Kč/ks bez DPH (tj. celkem 63 404 000 Kč s DPH) s místem dodání do skladu Správy státních hmotných rezerv Sedlčany. Ministerstvo zdravotnictví na to téhož dne reagovalo objednávkou příslušného počtu roušek. Následujícího dne stěžovatelka zaslala zálohovou fakturu, kterou ministerstvo obratem uhradilo. Později stěžovatelka zaslala ministerstvu "opravenou fakturu" na mírně odlišný počet kusů roušek za odlišnou kupní cenu. Vedlejší účastnice prostřednictvím tzv. leteckého mostu zajistila na své vlastní náklady přepravu roušek z Číny do České republiky, přičemž k jejich předání došlo dle předávacího protokolu dne 7. 4. 2020 na letišti v Sedlčanech. Další podrobnosti stran sjednaných podmínek přepravy nebyly zjištěny. V řízení před obvodním soudem však bylo zjištěno, že stěžovatelka se v jiné, obdobné kupní smlouvě uzavřené mezi ní a dodavatelem v Číně (z téhož období, mezi týmiž stranami a týkající se téhož druhu zboží) zavázala zajistit mezinárodní přepravu zboží z letiště v Číně do České republiky a uhradit náklady letecké přepravy. Podobné skutečnosti nepřímo vyplývaly i z leteckého nákladního listu, seznamu balení a obchodní faktury týkající se nyní posuzované objednávky roušek. Dále soud zjistil, že skutečné náklady vedlejší účastnice na přepravu zboží příslušným letem činily 833 000 EUR, přičemž stěžovatelčino zboží tvořilo 16 992 kg z celkových 57 587 kg přepravovaného zboží. Po rozpočtení nákladů a přepočtení na české koruny dosahovaly skutečné náklady na přepravu stěžovatelčina zboží právě žalovanou částku 6 688 146,30 Kč; stěžovatelka však nic z toho neuhradila. Obvodní soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelky na provedení některých důkazů - konkrétně notářského zápisu; podkladů k porovnání výše kupní ceny roušek (pěti jiných objednávek Ministerstva zdravotnictví); dvou darovacích smluv, dohody o zrušení jedné z darovacích smluv a smlouvy o vypořádání závazků mezi společností Respilon a Českou republikou - z důvodu jejich nadbytečnosti a chybějící vazby na skutečnosti posuzované v řízení.

4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu obvodní soud konstatoval, že vlastnicí přepravovaného zboží byla stěžovatelka, a to až do doby jeho dodání do skladového areálu v Sedlčanech. Stěžovatelce se naopak nepovedlo prokázat, že s Ministerstvem zdravotnictví coby objednatelem uzavřela (ústní) dohodu, že zboží bude přepravováno na náklady ministerstva, resp. že cena přepravy již byla zohledněna ve snížené ceně zboží, resp. že zboží měla dodat pouze na letiště v Číně a že vlastnicí přepravovaných roušek pak již byla Česká republika. Místo dodání byl jasně sjednáno v České republice a z ničeho neplyne, že by mezi stranami byla uzavřena jakákoliv ze stěžovatelkou tvrzených ústních dohod. Jelikož stěžovatelka cíleně využila přepravní služby (tzv. letecký most) zajišťované vedlejší účastnicí, aniž by za ně cokoliv zaplatila, a jelikož nebyl dán žádný spravedlivý důvod k tomu, aby stěžovatelka nenesla náklady přepravy zboží, vzniklo podle obvodního soudu na její straně bezdůvodné obohacení. Jde-li o jeho výši, obvodní soud vyšel ze skutečných nákladů přepravy, které vedlejší účastnice uhradila za daný let. Měl totiž za to, že s ohledem na zcela výjimečnou pandemickou situaci nebylo možné zjistit cenu obvyklou (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2023 sp. zn. 70 Co 104/2022).

5. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů i se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn prvostupňovým soudem. Korigoval pouze jeho závěry stran toho, kdy a jakým způsobem došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a Ministerstvem zdravotnictví. Odvolací soud taktéž poukázal na to, že stěžovatelčina argumentace i skutková tvrzení se neustále mění, přičemž jsou zpravidla vnitřně rozporná a vzájemně neslučitelná, což celé řízení činí nepřehledným. Pokud jde o určení výše tvrzeného bezdůvodného obohacení, odvolací soud se ztotožnil s tím, že vzhledem k mimořádné situaci během pandemie, neustále se měnícím podmínkám, tlaku na rychlé dodávky zdravotnického materiálu ze strany všech států světa a praktickou neexistenci normálních způsobů mezinárodní přepravy zboží nebylo možné určit obvyklou cenu letecké přepravy. Obvodní soud proto mohl vycházet ze skutečných nákladů vynaložených vedlejší účastnicí, nikoli z ceny obvyklé.

6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V podstatných bodech se ztotožnil se závěry nižších soudů, přičemž je zčásti doplnil vlastními úvahami. Poznamenal, že stěžovatelka v dovolání hájila skutkovou verzi, která se zcela rozcházela s tím, co bylo prokázáno v řízení (zejm. tvrdila, že za rozhodnou má být považována ústně uzavřená smlouva o dodávce roušek, jež se sice v podstatných bodech shodovala se zněním objednávky Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 3. 2020, avšak s tím rozdílem, že k dodání roušek mělo dojít na letišti v Číně, a se zohledněním nákladů na přepravu ve snížené ceně zboží). To však podle dovolacího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že nižší soudy nepochybily ani při určování výše bezdůvodného obohacení. Pokud jde o stěžovatelčinu dovolací otázku, zda neměla být obvyklá cena přepravy zjištěna znaleckým posudkem, Nejvyšší soud ve stručnosti odkázal na své usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 23 Cdo 3660/2023 v obdobné věci. Poznamenal, že v citované věci znalec dospěl k závěru, že stanovení ceny obvyklé za přepravu zboží bylo v dané situaci prakticky nemožné.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že v nižší ceně roušek se odráželo to, že vedlejší účastnice zajistí jejich přepravu z Číny do České republiky. Stěžovatelka ostatně kvůli pandemii ani nebyla s to zajistit přepravu sama. Obecné soudy však tuto skutečnost nereflektovaly, v důsledku čehož nedostatečně zjistily skutkový stav věci a porušily stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má dále za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k extrémnímu zkreslení skutkového stavu, neboť náklady na leteckou přepravu zboží dne 6. 4. 2020 měly být podle informací uveřejněných v médiích zhruba poloviční (resp. o 12 mil. Kč nižší) oproti tomu, co bylo zjištěno v řízení. Vedlejší účastnicí tvrzené náklady na přepravu byly zcela neadekvátní. V této souvislosti namítá také vadu opomenutých důkazů, neboť soudy neprovedly stěžovatelkou navržený důkaz znaleckým posudkem. Taktéž tvrdí, že neschopnost znalce stanovit v řízení, na které odkázal Nejvyšší soud, obvyklou cenu přepravy zboží ještě neznamená, že jiný znalec by nebyl s to tuto cenu určit. Obecné soudy měly porušit také princip rovnosti zbraní, protože se nekriticky přiklonily k argumentaci vedlejší účastnice. Nakonec měly ve svém důsledku porušit také stěžovatelčino právo na ochranu majetku.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v soustavě obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, "přehodnocování" jejich hodnocení důkazů ani k výkladu podústavního práva. Rovněž není povolán k tomu, aby posuzoval, jak mohl nebo měl být nárok žalobkyně kvalifikován na úrovni podústavního práva (zejm. není-li tato otázka předmětem stížnostních námitek). Jeho úkolem je "pouze" posoudit, zda v řízení nedošlo k porušení těch základních práv nebo ústavních principů, jejichž porušení je namítáno v ústavní stížnosti.

10. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení řady jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces, těžiště jejích námitek spočívá v nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v § 132 ve spojení s § 125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Jenom soud rozhoduje, které důkazy provede, které skutečnosti jsou relevantní a které má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - Ústavní soud zpravidla nemůže zasahovat, i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185)].

11. Napadená rozhodnutí však žádnou takovou vadou netrpí. Na jedné straně je zřejmé, že okolnosti, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a Ministerstvem zdravotnictví a posléze ke sjednání podmínek přepravy roušek z Číny do České republiky mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, nebyly zcela standardní ani přehledné. To do jisté míry zvyšovalo nároky na objasnění skutkových okolností věci a ztěžovalo prokázání některých skutečností. Na straně druhé má ale Ústavní soud za to, že i navzdory těmto nesnázím jsou napadená rozhodnutí soudu založena na dostatečně přesvědčivých důkazech, z nichž byly dovozeny logické a ústavně udržitelné skutkové závěry. Naopak, neustále se měnící skutková tvrzení, která na svou obranu uplatňovala stěžovatelka, byla - jak poznamenaly již obecné soudy - zpravidla nelogická, vnitřně rozporná a často vzájemně neslučitelná. Většina z těchto tvrzení navíc neměla oporu v provedených důkazech, případně s nimi byla v přímém rozporu. To ve svém důsledku značně snižovalo přesvědčivost stěžovatelčiných tvrzení. Ústavní soud proto nepovažuje závěr soudů, že stěžovatelčiny námitky působí značně nepřesvědčivě a účelově, za excesivní nebo jinak rozporný s principy práva na spravedlivý proces.

12. Pokud jde specificky o otázku tvrzených vad při prokazování výše bezdůvodného obohacení, Ústavní soud se s námitkami stěžovatelky neztotožnil. Stěžovatelka staví své tvrzení, že náklady vedlejší účastnice na přepravu zboží (roušek) z Číny byly ve skutečnosti násobně nižší, než bylo tvrzeno a prokázáno v řízení před obecnými soudy, na dvou krátkých novinových článcích. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatelka nedala obecným soudům možnost na tento "důkaz" v řízení jakkoliv reagovat, neboť jej předložila až v řízení o ústavní stížnosti. Jde proto o nepřípustné novum. Ústavní soud nad rámec toho konstatuje, že informace plynoucí z dvou předložených novinových článků v obecné rovině nepovažuje za takovou skutečnost, která by byla s to vrhnout stín pochybností na zjištění soudů o výši nákladů vynaložených na leteckou přepravu roušek ze strany vedlejší účastnice. Tato zjištění totiž byla založena na konkrétních a přesvědčivých listinných důkazech týkajících se specificky letu uskutečněného dne 6. 4. 2020, kterým bylo stěžovatelčino zboží přepraveno z Číny do České republiky (vč. smluv uzavřených v rámci zajištění tzv. leteckého mostu, platebních poukazů na výdaje a výpisů z účtů ČNB o provedených platbách).

13. Nakonec pokud jde o namítanou vadu opomenutých důkazů, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí soudů jsou touto vadou stižena tehdy, pokud účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, avšak tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo je zcela opomenut [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339); usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 924/24, bod 10]. Návrh na provedení důkazů pochopitelně musí být vznesen ve fázi řízení, kdy ještě lze podle občanského soudního řádu provádět dokazování. Stěžovatelka však poprvé zmínila, že soudy měly srovnat vedlejší účastnicí vynaložené náklady s cenami konkurenční letecké přepravy, až dne 29. 4. 2024 v podání označeném jako "druhé doplnění odvolání". Následně v rámci formulace dovolacích námitek položila otázku, "zda výše obvyklé ceny, od níž by se náhrada (bezdůvodného obohacení - pozn.) odvíjela, měla být zjištěna znaleckým posudkem". Až v ústavní stížnosti pak poprvé vznesla konkrétní požadavek na to, aby za účelem zjištění obvyklé ceny letecké přepravy v počátcích pandemie SARS-CoV-2 byl soudem zadán znalecký posudek. Opět tak jde o nepřípustné novum v ústavní stížnosti, které nemůže být podkladem pro konstatování porušení základních práv stěžovatelky. Na tomto závěru by se ostatně nic nezměnilo ani tehdy, pokud by Ústavní soud shledal, že stěžovatelka vznesla dostatečně konkrétní požadavek na provedení důkazu znaleckým posudkem "již" v řízení před dovolacím soudem, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 občanského soudního řádu) a samozřejmě ani provádět dokazování (§ 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vadou opomenutých důkazů.

14. Stěžovatelka formálně napadá také rozhodnutí soudů o nákladech řízení, avšak neuplatňuje v tomto ohledu žádné námitky. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že napadené nákladové výroky nepovažuje za protiústavní.

15. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu