Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2025 č. j. 3 Tdo 418/2025-291, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2025 č. j. 5 To 11/2025-255 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 11 T 52/2024-195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu podle § 274 odst. 2 trestního zákoníku vyměřen trest osm měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců, a podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl současně zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Dopravní podnik města Brna a. s. částku ve výši 35 000 Kč.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025 č. j. 5 To 11/2025-255 (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o náhradě škody a poškozená byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že řídil automobil pod vlivem alkoholu, přičemž vozidlem narazil do zábradlí u ostrůvku zastávky MHD.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel svoji vinu odmítá. Prohlašuje, že si celou situaci moc nepamatuje, ale v každém případě automobil pod vlivem alkoholu neřídil, nýbrž seděl na místě spolujezdce. To dokládá jeho výpověď a výpověď svědkyně B., která uvedla, že vozidlo řídila. Je přitom třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo (nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 stížnost č. 35450/04). Soudnictví v České republice je však systémově dysfunkční, neboť umožnuje soudu doplňovat dokazování nad rámec procesního postupu stran (§ 2 odst. 5 věta poslední trestního řádu), čímž je uvedená zásada narušována. V projednávané věci obžaloba jasné důkazy pro svá obvinění nepředložila, byť soud je nakonec shledal.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou výroku o náhradě škody v napadeném rozhodnutí městského soudu, když není oprávněn zrušit již zrušené části rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
9. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
10. Je pravdou, že svědkyně B. vypověděla, že vozidlo řídila ona. Soudy nicméně uvážily, že stěžovatel policistům, kteří se dostavili na místo nehody, nejprve uváděl, že řídil on, a s verzí o řízení svědkyně přišel až dodatečně, že svědkyně P. viděla po nehodě z automobilu vystupovat pouze stěžovatele, že platební kartou svědkyně B. bylo placeno v den nehody a dnech předcházejících pouze v Plzni, jakož i rozpory ve výpovědích stěžovatele a svědkyně B. stran průběhu nehody a toho, co se mělo dít po ní (zejména viz bod 28 a násl. rozsudku městského soudu). Soudy tak verzi stěžovatele a svědkyně B. neuvěřily na základě zcela konkrétních skutečností a nečinily nic jiného, než že hodnotily provedené důkazy jako orgány k tomu oprávněné. Nesouhlas stěžovatele s právní úpravou v § 2 odst. 5 trestního řádu, dle které soud má povinnost doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, kterou navíc napadá jen velmi vágním způsobem, bez jasné návaznosti své argumentace na konkrétní uskutečněné důkazní řízení, na relevantnosti důkazů ve věci provedených nic nemůže změnit. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je klíčové, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny, přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných závěrech. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
11. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu