III. ÚS 2791/24

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka a její manžel podali spolu s dalšími 19 žalobci žalobu na nahrazení projevu vůle. Tímto podáním se na základě smlouvy o smlouvě budoucí domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu, kterou by jim prodala spoluvlastnické podíly na pozemcích. Městský ani krajský soud žalobcům nevyhověl, a proto všichni podali společné dovolání.

2. Stěžovatelka však podle obecných soudů oproti ostatním žalobcům nezaplatila za toto dovolání soudní poplatek. Městský soud proto řízení o dovolání ve vztahu k ní zastavil, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání zamítl. Obecné soudy dospěly na rozdíl od stěžovatelky k závěru, že se svým manželem netvoří nerozlučné procesní společenství, a proto nepostačuje, že poplatek za dovolání uhradil on. Stěžovatelka nyní podává proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost.

Stěžovatelkou namítaná porušení základních práv a svobod

3. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její právo na přístup k soudu, na právní pomoc v soudním řízení a na procesní rovnost účastníků řízení. Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Zastavení řízení o dovolání bylo protiústavní, protože stěžovatelka splnila svou poplatkovou povinnost prostřednictvím platby svého manžela. b) V řízení o nahrazení projevu vůle byly stěžovatelce a jejímu manželovi vyměřeny soudní poplatky za žalobu a odvolání v chybné výši. c) Výše poplatku za dovolání, který měl být podle obecných soudů vyměřen stěžovatelce i jejímu manželovi (14 000 Kč za každého), není přiměřená. d) V řízení o nahrazení projevu vůle byl stěžovatelce vyměřen soudní poplatek za dovolání podle chybné položky sazebníku soudních poplatků.

4. Stěžovatelčiny námitky jsou podrobněji popsány v následující části tohoto usnesení.

Posouzení procesních předpokladů řízení a opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda bylo ústavně souladné ve vztahu ke stěžovatelce zastavit dovolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku a zda obecné soudy při rozhodování o soudních poplatcích nepostupovaly protiústavně.

6. Posouzení toho, zda účastník řízení zaplatil soudní poplatek a jak vysoký měl tento poplatek být, je především úkolem obecných soudů - nikoli Ústavního soudu. Ten je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušilo.

III.1 Námitka a): Zastavení dovolacího řízení kvůli nezaplacení soudního poplatku

8. Stěžovatelka namítá, že zastavení řízení o dovolání bylo protiústavní, protože stěžovatelka splnila svou poplatkovou povinnost prostřednictvím svého manžela, který poplatek za dovolání zaplatil. Obecné soudy vyměřily jí a jejímu manželovi poplatky jednotlivě, zatímco ostatním žalobcům-manželům je vyměřily společně. Postavení stěžovatelky a jejího manžela jako nerozlučných procesních společníků vyplývá již ze zákonné úpravy společného jmění manželů. Obecné soudy použily nepřiměřeně zužující a formalistický výklad, nesprávně posoudily povahu předmětu řízení (kterým je podle ní nahrazení projevu vůle), nezohlednily její argumenty a postupovaly podle chybné analogie, neboť připodobnily žalobu na nahrazení projevu vůle k žalobě určovací.

9. Ústavní soud posoudil tuto námitku jako neopodstatněnou. Z vyžádaného soudního spisu skutečně vyplývá, že zatímco ostatním žalobcům-manželům byl soudní poplatek za dovolání vyměřen společně, stěžovatelce a jejímu manželi byl vyměřen jednotlivě (viz strany 283 až 284 spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 44 C 93/2018). Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že tento rozdílný přístup měl své opodstatnění. Zatímco ostatní manželé se domáhali určení obsahu kupní smlouvy tak, aby nabyli spoluvlastnické podíly do společného jmění manželů, stěžovatelka a její manžel se po celou dobu řízení domáhali určení obsahu kupní smlouvy tak, aby nabyli podíly do "běžného", podílového spoluvlastnictví (viz strana 3 až 4 napadeného rozhodnutí a bod IX na straně 7 soudního spisu).

10. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na závěru, že pokud se více osob - byť by šlo o manžele - rozhodne domáhat určení obsahu kupní smlouvy tak, aby spoluvlastnické podíly nabyly do podílového spoluvlastnictví, vystupují jako samostatní společníci. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, na jehož základě by šlo tento nosný závěr označit za protiústavní - a to ani navzdory stěžovatelčiným námitkám.

11. Zatímco ostatní manželé v petitu žaloby uvedli, že chtějí spoluvlastnický podíl nabýt "do svého vlastnictví - SJM", stěžovatelka a její manžel v žalobě výslovně vyjádřili svou vůli nabýt spoluvlastnický podíl "do svého podílového vlastnictví" (viz strany 7 až 8 soudního spisu). Ústavní soud z tohoto důvodu nepovažuje za svévolné, nepřiměřeně restriktivní či jinak protiústavní, že na ně oproti ostatním žalobcům-manželům soudy nahlížely jako na samostatné procesní společníky, kteří byli způsobilí nabýt spoluvlastnický podíl do podílového vlastnictví. Právě tímto způsobem byl totiž ve vztahu k nim vymezen předmět řízení.

12. Ústavní soud zároveň uvádí, že k individuálnímu placení soudních poplatků byla stěžovatelka a její manžel vyzýváni po celou dobu řízení o nahrazení projevu vůle. Oba manželé tímto způsobem poplatky hradili, nijak proti tomu nebrojili a nevyužili možnosti požádat o vrácení poplatku (jak jim umožňuje § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích; blíže viz např. nález sp. zn. II. ÚS 4026/17, bod 22; stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, bod 5; usnesení sp. zn. IV. ÚS 877/20, body 27 až 28).

13. Z výše uvedených důvodů a s ohledem na okolnosti případu Ústavní soud neshledal protiústavním, že podle obecných soudů vystupovala stěžovatelka a její manžel jako samostatní procesní společníci a že bylo dovolací řízení ve vztahu k ní zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

III.2 Námitka b): Stanovení výše poplatku za podání žaloby a odvolání

14. Stěžovatelka tvrdí, že v původním řízení o nahrazení projevu vůle obecné soudy vyměřily jí a jejímu manželovi soudní poplatky v nesprávné výši. Za žalobu a odvolání měly soudy správně vyměřit poplatky vždy ve výši 2 000 Kč, a nikoli ve výši 5 000 Kč [viz položka 4 odst. 1 písm. a) a c) a položka 22 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků]. K nesprávné výměře těchto poplatků měl krajský a Nejvyšší soud přihlédnout v řízení o zastavení dovolacího řízení - a to v rámci tzv. další povinnosti soudu (viz § 210 odst. 2 a § 241b odst. 1 občanského soudního řádu).

15. Tuto námitku však stěžovatelka měla a mohla uplatnit v "původním" řízení o nahrazení projevu vůle, v rámci něhož byly poplatky za žalobu a odvolání vyměřeny. S následným řízením o zastavení dovolacího řízení - a tedy ani s napadeným rozhodnutím - však tato námitka nesouvisí (obdobně viz strana 4 napadeného rozhodnutí). Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy byly povinny údajně chybnou výši vyměřených soudních poplatků zohlednit v následném řízení o zastavení dovolacího řízení, přitom nemá oporu v právu. Ústavní soud proto vyhodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.

III.3 Námitka c): Přiměřenost výše poplatků za dovolání

16. Stěžovatelka namítá, že výše poplatku za dovolání, který měl být podle obecných soudů vyměřen jí i jejímu manželovi (14 000 Kč za každého), není přiměřená. Stěžovatelka má totiž malé dítě a její příjem tvoří pouze rodičovský příspěvek. Ačkoli stěžovatelka uznává, že nepožádala o osvobození od soudních poplatků, považuje za disproporční, že pro účely osvobození od poplatků by byly posuzovány společné majetkové poměry, zatímco platba poplatku manželem se na ni nevztahuje.

17. Ani z tohoto pohledu není napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu protiústavní. Stěžovatelka uvádí, že je poplatek ve výši 14 000 Kč s ohledem na její majetkové poměry nepřiměřený. Obsahově tedy namítá skutečnosti, jež jsou podstatné pro rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou stěžovatelka v původním řízení nepodala.

18. Žádost o osvobození od soudního poplatku lze přitom s účinky zabraňujícími zastavení řízení podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení - nikoli až po uplynutí této lhůty v opravných prostředcích proti rozhodnutí o zastavení řízení. Soud tedy při rozhodování o zastavení řízení posuzuje pouze skutečnosti týkající se úhrady soudního poplatku a není zde prostor zohlednit osobní poměry účastníka řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 825/2019, body 21 až 23, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2021/19; IV. ÚS 168/24, bod 8).

19. Ústavní soud z tohoto důvodu námitce nepřiměřenosti výše poplatku nevyhověl. Důvodem, proč obecné soudy rozhodly, že se na stěžovatelku manželova platba nevztahovala, se přitom Ústavní soud již zabýval (viz část III.1 usnesení).

III.4 Námitka d): Stanovení poplatku za dovolání podle chybné položky sazebníku

20. Stěžovatelka namítá, že v původním řízení o nahrazení projevu vůle jí městský soud vyměřil soudní poplatek za dovolání podle chybné položky sazebníku soudních poplatků. Tento poplatek měl správně vyměřit podle položky 23 odst. 1 písm. d) (ve výši 14 000 Kč), a nikoli podle položky 23 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků (ve výši 14 000 Kč).

21. Ústavní soud uvádí, že vyměřením poplatku podle položky 23 odst. 1 písm. b) sazebníku, a nikoli podle položky 23 odst. 1 písm. d) sazebníku, nebylo nijak zasaženo do stěžovatelčiných práv. Ať už by totiž městský soud vyměřil poplatek podle kterékoli z těchto položek, činila by jeho výše v obou případech 14 000 Kč (obdobně viz strana 4 napadeného rozhodnutí).

Závěr

22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1 až III.3 usnesení] a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a část III.4 usnesení].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu