Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou, sídlem Štěchovice 1356/12, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2541/2025-380 ze dne 6. listopadu 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 311/2025-356 ze dne 9. června 2025 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 79/2023-280 ze dne 15. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a K. N. a P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadená rozhodnutí se týkají dědictví po otci stěžovatele (zůstavitel). Okresní soud ve Vyškově usnesením č. j. 28 D 925/2020-183 ze dne 6. prosince 2022 uložil vedlejší účastnici, aby podala žalobu na určení, že stěžovatel není dědicem po zůstaviteli. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o této žalobě.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že stěžovatel není dědicem po zůstaviteli (výrok I), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky II a III) a o nákladech řízení státu (výrok IV). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se vůči zůstaviteli dopustil jednání povahy úmyslného trestného činu.
4. K odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a IV (výrok I), změnil ve výrocích II a III (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výroky IV a V) a nákladech řízení státu vzniklých v odvolacím řízení (výrok VI). Ve věci samé se krajský soud ztotožnil se skutkovými závěry a právním hodnocením okresního soudu. Korigoval pouze výpočet nákladů řízení mezi účastníky.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o stěžovatelově dovolání proti rozsudku okresního soudu (výrok I), odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl jeho dovolání a nerozhodl o něm meritorně, ač předložil právní otázky, které zakládaly přípustnost dovolání. Podle stěžovatele soudy pochybily a nepřiměřeně rozšířily rozsah podmínek dědické nezpůsobilosti. Soudy nepřihlédly k tomu, že trestní oznámení proti stěžovateli bylo odloženo již ve fázi prověřování. Soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily otázku důkazního břemene i okruh účastníků řízení. Konečně stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a je přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti s dále uvedenou výjimkou příslušný.
8. Stěžovatel napadá rozsudek okresního soudu jako celek, ač byl tento rozsudek změněn ve výrocích II a III rozsudkem krajského soudu. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu v rozsahu výroků, které byly změněny. Nelze totiž rušit výroky, které již byly změnou odklizeny.
9. Ač stěžovatel své výhrady rámuje jako námitky porušení ústavně zaručených základních práv, fakticky pokračuje v polemice s napadenými rozhodnutími v rovině podústavního práva a předkládá námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly.
10. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016, bod 20).
11. Stěžovatel dovoláním napadl i rozsudek okresního soudu. V tomto rozsahu Nejvyšší soud řízení zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti. To má oporu přímo v textu § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze napadnout dovoláním výlučně pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Částečným zastavením řízení tak Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu.
12. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatel přehlíží, že odmítá-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, neboť nebylo podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení žádné z předložených otázek, je takové rozhodnutí z materiálního hlediska srovnatelné se zamítavým rozsudkem. Nejvyšší soud totiž takovým usnesením dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, není ve hře žádná právní otázka, která by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena či by byla řešena rozdílně, a že není důvod existující judikaturu Nejvyššího soudu změnit (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017, bod 29). Nelze tak přisvědčit stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud jeho dovoláním řádně nezabýval.
13. Podstatou většiny stěžovatelových námitek je nesouhlas se závěrem, že stěžovatel je vyloučen z dědického práva, neboť se dopustil vůči zůstaviteli jednání povahy úmyslného trestného činu. Tento závěr závisí primárně na hodnocení konkrétních skutkových okolností. Zásah Ústavního soudu do hodnocení skutkového stavu přitom přichází v úvahu pouze výjimečně, je-li dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, případně mezi skutkovým stavem a právním hodnocením. Takovou vadu však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
14. Nejvyšší soud v bodě 6 napadeného usnesení vysvětlil, že soudy rozhodly o stěžovatelově dědické nezpůsobilosti nikoliv proto, že by stěžovatel uzavřel se zůstavitelem smlouvu, jež se později mohla ukázat neplatnou, jak stěžovatel tvrdil v dovolání a opakuje v ústavní stížnosti. Důležité byly okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Stěžovatel při uzavření smlouvy musel vědět, že zůstavitel trpí duševním onemocněním, kvůli němuž nebyl schopen spravovat svůj majetek. Okresní soud podrobně popsal jednotlivá dílčí skutková zjištění (body 17 až 54 rozsudku okresního soudu), z nichž učinil závěr o skutkovém stavu (body 55 až 67 rozsudku okresního soudu). S jeho hodnocením se ztotožnil i krajský soud (body 19 a 20 rozsudku krajského soudu). Tyto závěry z ústavního hlediska obstojí.
15. Soudy stěžovateli rovněž opakovaně vysvětlily (bod 52 rozsudku okresního soudu, bod 18 rozsudku krajského soudu), že odložení věci policejním orgánem je v posuzované věci nerozhodné, neboť za nezpůsobilého zákon označuje toho, kdo se dopustil jednání povahy úmyslného trestného činu, nikoliv toho, kdo byl odsouzen za trestný čin.
16. Soudy reagovaly ústavně souladným způsobem rovněž na všechny další stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti. Námitku stran důkazního břemene vypořádal Nejvyšší soud v bodě 8 napadeného usnesení. Otázkou okruhu účastníků řízení se zabýval krajský soud (bod 22 rozsudku krajského soudu) i Nejvyšší soud (bod 9 napadeného usnesení). Okresní soud podrobně vysvětlil (body 99 až 112 rozsudku okresního soudu), proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy.
17. Ústavní soud tak nezjistil žádné vady, které by vyžadovaly jeho kasační zásah.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. února 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu