Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky ENERGY GEM, s. r. o., sídlem Alšova 1937/27, Český Těšín, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023, č. j. 30 Cdo 1613/2023-353, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 11 Co 294/2022-321, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou podanou proti vedlejší účastnici domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, ve výši 12 709,09 PLN spolu s náhradou nákladů na nápravu nesprávného úředního postupu a úroky z prodlení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v rámci trestního řízení vedeného proti ní krajské státní zastupitelství zajistilo v roce 2016 peněžní prostředky na jejím bankovním účtu v žalované výši. Následně krajské státní zastupitelství bez zákonného podkladu udělilo pokyn bance k převodu zajištěných peněžních prostředků stěžovatelky na účty polské prokuratury, kam bylo trestní řízení z České republiky předáno. Pokyn k převodu peněžních prostředků na účet polské prokuratury označil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 jako porušující základní práva stěžovatelky a přikázal krajskému státnímu zastupitelství, aby se pokusilo obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelky žádostí o vrácení peněžních prostředků. K vrácení peněžních prostředků nedošlo.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici, aby stěžovatelce zaplatila částku 12 709,09 PLN s úrokem z prodlení. Ve zbylém rozsahu žalobu stěžovatelky zamítl. Uzavřel, že nezákonný pokyn krajského státního zastupitelství je nesprávným úředním postupem a v jeho důsledku vznikla stěžovatelce škoda ve výši peněžních prostředků, se kterými nemůže dále disponovat.
3. Rozsudek obvodního soudu následně změnil Městský soud v Praze tak, že žalobu stěžovatelky na zaplacení 12 709,09 PLN s příslušenstvím zamítl. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že postup státního zastupitelství byl nesprávný. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že tímto postupem zatím nevznikla stěžovatelce škoda. Trestní řízení v Polsku totiž stále probíhá a nelze vyloučit, že již v jeho průběhu nebo na jeho konci budou peněžní prostředky vráceny stěžovatelce zpět. Majetek stěžovatelky se proto zatím nezmenšil a stěžovatelka je nadále pouze omezena v dispozici s ním. Městský soud zároveň upozornil, že po konečném rozhodnutí polských orgánů o zajištěných prostředcích stěžovatelky se stěžovatelka může svého nároku domáhat znovu.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že řešení přijaté městským soudem je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 803/2003, rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, usnesení sp. zn. 28 Cdo 841/2011).
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Namítá, že nezákonným odesláním peněžních prostředků na účet polské prokuratury a následným selháním prostředky získat zpět a vrátit je stěžovatelce způsobily státní orgány stěžovatelce škodu, kterou jí obecné soudy odepřely přiznat. Tím popřely předchozí vyhovující nález Ústavního soudu.
7. Pouhá hypotetická možnost vrácení prostředků nezpůsobuje zánik trvajícího protiprávního stavu, nepředstavuje účinnou reparaci pro stěžovatelku a nelze pomocí ní argumentovat proti vzniku škody. Polská prokuratura uvedla, že peněžní prostředky nevrátí a žádný český orgán to nemůže změnit. Požadavkem na prokázání tohoto stavu uvalily obecné soudy na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno. Svou argumentací, že peněžní prostředky se stále nachází na účtu polské prokuratury coby věcné důkazy, městský soud fakticky validuje Ústavním soudem deklarovaný protiprávní stav. Městský soud měl zkoumat podmínky pro zajištění peněžních prostředků a dobu jejich zajištění, která již přesahuje sedm let. Dosud nedošlo ani k zahájení trestního stíhání stěžovatelky. Podstatou zajištění prostředků má být omezení dispozice s nimi, stěžovatelce oproti tomu krajské státní zastupitelství prostředky odejmulo.
8. Městský soud dále vycházel z nesprávného předpokladu, že pokud by k přesunutí peněžních prostředků do Polska nedošlo, byly by stále zajištěné v tuzemsku. Tak tomu není, neboť zajištění prostředků v České republice bylo zrušeno usnesením krajského státního zastupitelství ze dne 2. 7. 2018 a proto zde není již žádný titul k jejich dalšímu zajištění a stěžovatelka se nemůže domáhat jeho přezkumu. Ještě před nezákonným pokynem krajského státního zastupitelství k odeslání peněžních prostředků do Polska uvedl český policejní orgán, že předpokládá zrušení zajištění peněžních prostředků. Nebýt nesprávného úředního postupu, měla by stěžovatelka peněžní prostředky v tuto dobu již k dispozici.
9. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odkázal na nepřiléhavou judikaturu, která nedopadá na situace, ve které české orgány ztratily nad peněžními prostředky kontrolu a cizí státní orgán je odmítá vrátit.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
11. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že obecné soudy nikterak nezpochybnily nález Ústavního soudu a v něm dovozenou protiprávnost postupu krajského státního zastupitelství (bod 7 rozsudku městského soudu). Pro posouzení nároku stěžovatelky však musely zkoumat i další podmínky jeho vzniku, mimo jiné, zda z protiprávního postupu krajského zastupitelství vznikla stěžovatelce škoda, tj. jestli se zmenšil její majetek. Obecné soudy dospěly k závěru, že nikoliv, neboť peněžní prostředky stěžovatelky jsou pouze zajištěné a stěžovatelka s nimi sice nemůže disponovat, dosud o ně ale nepřišla. Na tomto závěru neshledal Ústavní soud nic neústavního. Polská prokuratura odmítla vrátit peněžní prostředky do České republiky v rámci probíhajícího trestního řízení, dokud účel zajištění prostředků podle polského práva trvá. Tímto ale nevylučuje, že peněžní prostředky vrátí stěžovatelce po skončení trestního řízení, případně dříve, pokud pro to budou splněné podmínky podle polského práva. Konečné rozhodnutí polských orgánů o zajištěných prostředcích, a tudíž ani možnost ochuzení stěžovatelky, nelze předvídat a stěžovatelka skutečně dosud o své prostředky nepřišla. Ostatně možnost opětovného zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení vedeného v Polsku nevyloučil ani nález sp. zn. IV. 1355/18 (viz poslední věta bodu 65).
12. Na uvedené závěry nemá vliv délka trvání zajištění. Doba trvání omezeného přístupu k prostředkům by mohla mít za následek vznik jiných nároků stěžovatelky (např. ušlý zisk). O ty stěžovatelka žádala (usnesení Ústavního soudu I. ÚS 2505/24), případně může žádat, v jiném řízení.
13. Druhý okruh stěžovatelčiných námitek směřuje proti posouzení příčinné souvislosti obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že ústavně obstojí již závěr soudů o absenci vzniku škody, není nadále nutné věnovat se i příčinné souvislosti.
14. Se stěžovatelkou lze souhlasit pouze v tom, že odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu není na projednávanou věc přiléhavá. Konkrétně zatímco v rozsudcích sp. zn. 25 Cdo 803/2003, 25 Cdo 1536/2003 a 25 Cdo 2601/2010 protiprávní jednání či opomenutí státu mohlo být pouze jednou z příčin vzniku škody, městský soud ve věci stěžovatelky posuzoval, zda jednání státu samo o sobě vedlo ke vzniku škody. Usnesení sp. zn. 28 Cdo 841/2011 lze považovat za překonané rozsudkem 31 Cdo 2307/2013. Přes toto pochybení Nejvyššího soudu k zásahu do ústavních práv stěžovatelky nedošlo, neboť jeho konečný závěr, že škoda stěžovatelce prozatím nevznikla, je správný.
Závěr
15. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nijak nezasáhly. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu