Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Adamem Wilkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kosmonautů 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2024, č. j. 4 To 141/2024-132, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda Krajský soud v Brně při posouzení doby zápočtu přerušení trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu odnětí svobody postupoval v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 18. 6. 2024 č. j. 3 Nt 12014/2022-120 podle § 334 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody per analogiam stěžovateli započetl dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody (výkon trestu byl přerušen na celkovou dobu 18 měsíců) v rozsahu 30 dní za kalendářní rok 2022, 30 dní za kalendářní rok 2023 a 30 dní za kalendářní rok 2024, do doby výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 61 T 4/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 To 88/2015, do doby výkonu souhrnného trestu v délce trvání 3 let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 3 T 212/2009 a do doby výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 152 dnů, který byl stěžovateli uložen taktéž rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 31 T 41/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 6 To 384/2011.
4. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, neboť požadoval započtení celé doby, po kterou mu byl výkon trestu přerušen, do doby výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že argumentace krajského soudu je účelová a zjevně se brání zápočtu soudního přerušení výkonu trestu odnětí svobody delšího než 30 dnů. Krajský soud si neuvědomuje, že k přerušení trestu ze zdravotních důvodů se přistupuje v situaci opravdu závažného onemocnění odsouzeného, které nelze pokrýt tzv. ředitelským přerušením trestu ze stejných důvodů. Úvahy o případném zápočtu nesmí být omezeny zákonnou hranicí pro tzv. ředitelské přerušení, tj. hranicí 30 dnů. Krajský soud tak údajně nevycházel ze závazného právního názoru uvedeného v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 3439/13, z něhož vyplývá, že je možno započíst dobu přerušení delší než 30 dnů do trestu odnětí svobody a že soudy mají vycházet ze zápočtu celé doby soudního přerušení trestu odnětí svobody a až následně případně zápočet redukovat.
6. Stěžovatel odmítá názor krajského soudu, že pouze hospitalizace s upoutáním na lůžko by mohla být způsobilou skutečností pro zápočet delší doby. Dle stěžovatele je nutno vždy pečlivě zkoumat lékařské zprávy a argumentovat ohledně zachování výchovného působení trestu, k čemuž však ve věci stěžovatele přistoupeno nebylo. Stěžovatel uvádí, že započtení celé doby přerušení trestu v délce celkem 18 měsíců nemůže být v jeho případě v rozporu s účelem a funkcí trestu.
7. Stěžovatel taktéž namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud vycházel argumentačně z možnosti započtení delšího časového úseku než pouze 30 dnů, kdežto okresní soud tuto možnost vyloučil. Stěžovatel tak neměl možnost bránit se této argumentaci krajského soudu, neboť tento rozhodoval v neveřejném zasedání.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel namítá, že krajský soud nepostupoval při posouzení otázky zápočtu doby přerušení trestu odnětí svobody do celkové délky trestu odnětí svobody v souladu s právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožňuje.
11. Postup při řešení situace, kdy odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, je stižen těžkou nemocí, která je neslučitelná s podmínkami výkonu trestu odnětí svobody a pro jejíž léčení nelze zajistit potřebnou zdravotní péči ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky, je řešen v ustanovení v § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a v § 325 odst. 1 trestního řádu. Ten stanoví, že je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může samosoudce výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, stanoví, že pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu.
12. Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 dospěl k závěru, že disponuje-li předseda senátu ex lege oprávněním podle § 334 odst. 1 a 3 trestního řádu v relaci k prováděným zápočtům do doby výkonu trestu, nelze zužovat jeho diskreční prostor natolik, že by byl totožný se zákonnou konstrukcí vztaženou k rozhodovací pravomoci ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tím by byl popřen smysl ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu a vznikl by rozpor z pohledu systematiky příslušných trestněprávních ustanovení, která dělí oprávnění rozhodovat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody mezi ředitele věznice a soud.
13. Diskreční právo soudu rozhodnout podle § 334 odst. 1 trestního řádu o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, které může představovat i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu § 327 odst. 3 trestního řádu.
14. V posuzované věci Ústavní soud podotýká, že ze shora uvedených závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 rozhodně nelze dovodit závěry prezentované stěžovatelem, tj. že soudy mají primárně vycházet ze zápočtu celé doby přerušení a až následně, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zápočet redukovat. Tato úvaha je naopak zapovězena v bodu 27 citovaného nálezu. Ústavní soud podotýká, že krajský soud si byl zmiňovaného nálezu vědom, neboť jej v odůvodnění napadeného usnesení cituje a argumentačně se s ním vypořádává a přihlíží též ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů do celkové doby trestu odnětí svobody představuje diskreci soudu, nikoliv tedy povinnost, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Uplatnění této diskrece je potom nutno argumentačně zdůvodnit, čemuž krajský soud dostál, a jeho rozhodnutí je tedy přezkoumatelné a nevykazuje známky svévole, a nezakládá tudíž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatel namítá.
15. Namítá-li konečně stěžovatel, že neměl možnost argumentačně brojit proti závěrům krajského soudu, který připustil možnost zápočtu delšího než 30 dnů oproti okresnímu soudu, který tuto možnost údajně vyloučil, neboť nebylo v jeho věci nařízeno veřejné zasedání, Ústavní soud těmto námitkám nemůže přisvědčit. Krajský soud zamítl stížnost stěžovatele, čímž fakticky potvrdil a ztotožnil se s výrokem usnesení okresního soudu. Krajský soud toliko korigoval a upřesnil argumentaci okresního soudu, aniž by došlo k revizi výroku usnesení okresního soudu, což je ostatně jedním z úkolů stížnostního řízení.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2025 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu