III. ÚS 2884/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění, příloh a vyžádaného dovolání se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2021 č. j. 7 C 300/2016-761 zamítl žalobu vedlejší účastnice o určení vlastnického práva k nemovitým věcem specifikovaným v rozhodnutí a podílům na nich a o vyklizení v rozhodnutí uvedených nemovitých věcí. Okresní soud došel k závěru, že vedlejší účastnice neprokázala zákonný důvod pro odvolání daru pro nevděk.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí označených nemovitých věcí a vlastnicí spoluvlastnického podílu k dalším označeným nemovitým věcem. Krajský soud došel k závěru, že důkazy provedené okresním soudem směřují k odlišným skutkovým zjištěním, než která učinil okresní soud. Po zopakování a doplnění dokazování uzavřel, že v rozhodném období (od uzavření první darovací smlouvy po den "útěku" vedlejší účastnice) stěžovatel vedlejší účastnici opakovaně hrubě až brutálně fyzicky napadal a surově ji bil. Nic na tom nemění skutečnost, že s jeho souhlasem někdy útočila i partnerka stěžovatele. Vedlejší účastnici vyhrožoval zabitím, omezoval ji na osobní svobodě, vulgárně jí nadával, ponižoval a zesměšňoval. Nešlo o ojedinělé jednání v afektu po zjištění nevěry, nešlo ani o jednání adekvátní situaci a žárlivé povaze stěžovatele, jak uvedl okresní soud. Krajský soud nesdílel ani názor okresního soudu, že vedlejší účastnice chování stěžovatele sama vyprovokovala a že soužití účastníků bylo jen velice specifické. Na takový závěr bylo prokázané chování stěžovatele příliš intenzivní, cílené a opakované. Jednotlivé útoky samostatně, natož v součtu, zjevně dobré mravy porušují. Odvolání daru pro nevděk tedy bylo ze strany vedlejší účastnice zcela opodstatněné.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Z dovolání totiž vyplynulo, že přípustnost dovolání spatřoval stěžovatel ve vztahu k téže právní otázce (v dovolání ale nijak nespecifikované) zároveň ve dvou vzájemně se vylučujících kritériích přípustnosti, která vedle sebe nemohou obstát. Z dovolání nadto nebylo zřejmé, od jaké judikatury se krajský soud odchýlil a při řešení jaké právní otázky. V dovolání stěžovatel podle Nejvyššího soudu ani nespecifikoval, jakou právní otázku považuje v rozhodovací praxi soudu za dosud nevyřešenou. V této části proto dovolání odmítl pro vady. Stěžovatel dále v dovolání pouze zpochybňoval skutkové závěry krajského soudu a namítal vady řízení. Tyto námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že se krajský soud argumentací stěžovatele, věrohodností vedlejší účastnice a hodnocení v řízení provedených důkazů podrobně a rozsáhle zabýval. Pro jeho právní posouzení nebylo rozhodující pouze skutkové zjištění a hodnocení jednání o násilném napadení ze dne 20. 6. 2016, kterým se stěžovatel v dovolání zejména zabýval a které bylo předmětem posuzování také v trestním řízení, ale za rozhodná považoval krajský soud i skutková zjištění o dalším jednání stěžovatele vůči vedlejší účastnici v rozhodném období.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé, neboť krajský soud založil své rozhodnutí na jiných důvodech než okresní soud. Krajský soud deformoval některé důkazy, z důkazů účelově vybral jen ty v neprospěch stěžovatele, aby tak odůvodnil svou předpojatou vizi a vytvořil svou verzi událostí. Závěry krajského soudu jsou v extrémním nesouladu se skutečnými skutkovými a právními zjištěními (a to přinejmenším ke stavbě garáže, která také byla přikázána do vlastnictví vedlejší účastnice). V ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedených krajským soudem a jednotlivá skutková zjištění krajského soudu. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým bodům odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přestože Nejvyšší soud odmítl dovolání zčásti také pro vady dovolání, stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky, které byly stěžovatelem v dovolání řádně vymezeny, Nejvyšší soud je však posoudil jako nepřípustné. Z toho důvodu je ústavní stížnost přípustná i proti rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů krajským soudem a nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty uplatněné v řízeních před obecnými soudy. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzované věci nedopustily.

9. Ústavní soud v posuzované věci ověřil, že krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dostatečně zjistil skutkový stav. Krajský soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. V odůvodnění podrobně a jasně vysvětlil, proč došel k odlišným skutkovým závěrům než okresní soud. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by krajský soud z důkazů účelově vybral jen ty v neprospěch stěžovatele, aby tak vytvořil svou verzi událostí. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že krajský soud vycházel ze skutkových zjištění získaných na základě řádně provedených důkazů. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl krajský soud ke skutkovým zjištěním, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.

10. Ani v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Stěžovatel ostatně ani žádné konkrétní námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvádí, pouze namítá, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky. Z vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opravdu spatřoval přípustnost dovolání zároveň ve dvou vzájemně se vylučujících kritériích přípustnosti. Navíc v dovolání neuvedl, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se měl podle stěžovatele krajský soud odchýlit a z dovolání ani nevyplývá, jakou právní otázku považoval stěžovatel za dosud v rozhodovací praxi neřešenou. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (460/2017 Sb.)].

11. Jde-li o výtku stěžovatele obsaženou v dovolání vztahující se k hodnocení důkazů krajským soudem a poukaz na zásadní rozpory ve výpovědích vedlejší účastnice, Nejvyšší soud došel ke správnému závěru, že stěžovatel rozporuje skutkový stav zjištěný krajským soudem a namítá vady řízení, které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem a nemohou přípustnost dovolání založit. Ústavní soud k tomu dodává, že pokud stěžovatel na základě vlastního hodnocení provedených důkazů vyvozuje jiné vlastní skutkové závěry, nejde bez dalšího dospět k závěru, že hodnocení důkazů krajským soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (181/2005 Sb.)]. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15]. Nejvyšší soud nadto stěžovateli vysvětlil, že se krajský soud jeho argumentací, věrohodností vedlejší účastnice a hodnocením v řízení provedených důkazů podrobně a rozsáhle zabýval.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2025

Josef Baxa v. r. předseda senátu