III. ÚS 2892/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob hodnocení důkazů obecnými soudy je způsobilým předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v pořadí třetím, nyní napadeným, rozsudkem uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 98 893,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do výše 1 723 820 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výroky IV a V). Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky ve výši 3 856 615 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla poté, co jí na základě smlouvy o dílo uzavřené v roce 2006 vedlejší účastnice dodala a učinila montáž zmrazovacího tunelu pro zmrazování plodonosných větví rakytníku řešetlákového, avšak v důsledku nesplnění povinností vedlejší účastnicí stěžovateli vznikla uvedená škoda, neboť nemohl sklidit a zpracovat produkci rakytníku. Krajský soud následně připustil změnu žaloby a stěžovatel se dále domáhal smluvní pokuty a částky ve výši 2 994 843,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dílo nikdy nebylo předáno a převzato a od smlouvy bylo dne 29. 8. 2007 odstoupeno. Ve věci dále proběhly dílčí procesní kroky stěžovatele, kterými částečně vzal zpět žalobu, a řízení bylo v částech zpětvzetí zastaveno. Nyní jde o třetí rozhodnutí krajského soudu, a to v souladu se závazným právním názorem nadřízeného soudu, který dovodil, že ve věci nikdy nebyla sjednána smlouva o dílo, a tudíž se stěžovatel ani nemohl domáhat nároku na smluvní pokutu. Zbývající část nároku nadřízený soud posoudil podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení, přičemž se však nejedná o vypořádání stran po odstoupení od smlouvy, neboť smlouva o dílo nebyla nikdy platně uzavřena. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění, že mrazicí tunel byl funkční ke dni zprovoznění přibližně z 95 % a nedostatky byly odstranitelné. Stěžovatel však následně celý tunel prakticky znehodnotil, čímž se bezdůvodně obohatil o částku ve výši 2 895 950 Kč, tedy o obvyklou cenu komponentů k okamžiku, kdy celé zařízení začal využívat. Pokud tedy stěžovatel zaplatil vedlejší účastnici částku ve výši 2 994 843,50 Kč, posoudil krajský soud žalobu důvodnou pouze co do částky 98 893,50 Kč.

4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí třetím, nyní napadeným, rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výrocích I a II změnil co do výše příslušenství, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem mezi účastníky (II. výrok) a vůči státu (III. a IV. výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (V. výrok).

5. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním v rozsahu části I. výroku, jíž vrchní soud rozsudek krajského soudu ve výroku II. změnil co do výše příslušenství a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále II., III. a V. výroku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel široce popisuje skutkové okolnosti věci, zejména uvádí, že v roce 2006 jako objednatel uzavřel smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku s vedlejší účastnicí. Dílo mělo být zprovozněno dne 30. 9. 2006 v hale na pozemku stěžovatele, což se však nepodařilo, neboť dílo vykazovalo vady, neboť podstatná část zařízení byla vadná v té části, kterou jako subdodavatel dodal Ing. Schlimbach, a dále proto, že na místě nebyla dostatečná přípojka elektřiny pro tak náročné zařízení. Stěžovatel tedy uvedené zařízení nikdy nepřevzal a nepoužíval, pouze poskytl rakytník jako vstupní surovinu a součinnost při pokusech o zprovoznění. Poté vyzval vedlejší účastnici, aby si své dílo odvezla zpět, což přes urgence neučinila. Stěžovatel tedy v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice dílo demontoval a složil jej mimo halu, do které si musel pořídit jiné zařízení pro zmrazení rakytníku, aby takto předešel škodám na dalších sklizních. Některé části mrazicího tunelu vymontoval a použil je pro jiné zařízení.

7. Stěžovatel uznává, že se obohatil o hodnotu vymontovaných komponentů chladicího tunelu, a tudíž předmětem posouzení krajského soudu mělo být to, jaká byla hodnota těchto komponentů. Krajský soud se však i přesto, v rozporu se závazným právním názorem vrchního soudu, zabýval tím, zda se stěžovatel obohatil i o zbývající část zařízení a jaká výše odpovídá takovému obohacení. Pro posouzení této otázky byl stěžejní znalecký posudek Vysokého učení technického - Ústavu soudního inženýrství, v němž bylo uvedeno, že zařízení vykazovalo nedostatky, které však zejména z důvodu nedostatečného přívodu elektřiny nemohly být odstraněny. Zařízení tedy nemohlo být z tohoto důvodu ani odzkoušeno a plnohodnotný zkušební provoz neproběhl. Tomuto skutkovému závěru však neodpovídal právní závěr krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel se obohatil o částku ve výši 2 895 950 Kč. Krajský soud nezohlednil předpoklady a omezení formulovaná ve znaleckém posudku. Krajský soud sice správně v souladu s názorem vrchního soudu uvedl, že se stěžovatel neobohatil o cenu montážních prací ani o marži vedlejší účastnice, avšak současně učinil závěr, že se obohatil o obvyklou cenu všech komponentů zařízení. Stěžovatel však nemohl mít užitek ani ze smontovaného celku, když neměl užitek z montáže. Vrchní soud následně potvrdil tyto závěry krajského soudu, že stěžovatel měl užitek ze všech komponentů smontovaného zařízení. S tímto však stěžovatel nesouhlasí a na podporu svých tvrzení předkládá judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že je nutno při bezdůvodném obohacení posoudit reálnou využitelnost díla pro potřeby stěžovatele. Dále je třeba posoudit, za jakých podmínek je nutné dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno, na majetkový prospěch stěžovatele (viz rozsudek ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 23 Cdo 2040/2020). Stěžovatel uzavírá, že reálný majetkový prospěch měl pouze z částí, které vymontoval z chladicího zařízení, avšak ze zbytku nepoužitelného zařízení nikoliv. Namítá existenci opomenutého důkazu, neboť od samého počátku tuto argumentaci uváděl, ale krajský soud uvedl, že považuje skutkový stav za zjištěný a dalšími důkazy se nebude zabývat. Těmito důkazy měly být zejména dopisy, kterými stěžovatel vyzýval vedlejší účastnici, aby si odvezla mrazicí zařízení, a další korespondence a dokumenty (dopisy ze dne 29. 8. 2007, 15. 3. 2007, 22. 6. 2007, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 10 Cm 104/2008). Soudy svá rozhodnutí postavily na jednom znaleckém posudku a dalšími důkazy se dostatečně nezabývaly. Takový postup je výrazem svévole a protiústavním opomenutím důkazů, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 a čl. 36 Listiny.

8. Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo přičteno k tíži, že vedlejší účastnice si neodvezla z jeho pozemku nefunkční zařízení, ačkoliv ji k tomu opakovaně vyzýval. Stěžovatel tak byl nucen zařízení demontovat, protože na jeho místo musel umístit jiné zařízení, které si následně opatřil, aby zabránil škodám na další sklizni. Jednalo se tedy jednoznačně o případ krajní nouze a nelze to stěžovateli klást k tíži. Nedisponoval jiným prostorem k uskladnění nového zařízení, a proto nemohl jednat jinak. Pokud by tedy vznikla vedlejší účastnici škoda demontáží zařízení, stěžovatel by byl s ohledem na okolnost vylučující protiprávnost osvobozen od úhrady této škody. Stěžovatel vznesl (i v rámci dovolání) právní otázku, zda má věřitel nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dlužníka, dojde-li v době prodlení věřitele s převzetím věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení, ke zničení této věci dlužníkem při odvracení přímo hrozícího nebezpečí, avšak soudy se touto otázkou nezabývaly.

9. Jde-li o shora zmiňovaný znalecký posudek Vysokého učení technického - Ústavu soudního inženýrství, stěžovatel k tomuto dodává, že krajský soud zcela převzal jeho závěry, ačkoliv byly v rozporu se závěry tří posudků znalce Ing. Prokopa, CSc., který působí na Fakultě strojní Českého vysokého učení technického. S tímto rozporem se krajský soud dostatečně nevypořádal a vrchní soud, ačkoliv tato námitka byla zmíněna i v odvolání, se s ní taktéž dostatečně nevypořádal. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

10. Stěžovatel dále namítá protiústavní narušení harmonie soudních rozhodnutí, k čemuž mělo dojít tím, že ačkoliv vedlejší účastnice v jiném řízení dosáhla vydání pravomocného rozsudku pro uznání stanovící povinnost jejímu subdodavateli vrátit jí celou částku zaplacenou za vadný tunel s dopravním pásem, který představoval základ celého vedlejší účastnicí zhotoveného zařízení, soudy tuto skutečnost v napadených rozhodnutích nezohlednily. Ani v důsledku této skutečnosti nemohlo být tedy rozhodnuto, že se stěžovatel obohatil o hodnotu všech komponentů.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

13. Stěžovatel nepředkládá ve své ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Všechny jeho námitky týkající se skutkového stavu a způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, byly beze zbytku vypořádány v průběhu dosavadního soudního řízení. Stěžovatel se domáhá především toho, aby důkazy v jeho věci byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu zákonem stanoveném, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není Ústavní soud v zásadě povolán toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí jsou logicky a řádně odůvodněná a nevykazují znaky svévole. Jsou tedy souladná s čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze závazného právního názoru vrchního soudu, který uzavřel, že stěžovatel s vedlejší účastnicí neuzavřeli smlouvu o dílo. Proto i důkazy, kterými se pro nadbytečnost krajský soud nezabýval, byly odmítnuty z tohoto jasného a ústavně konformního důvodu, neboť nebylo nutno prokazovat, zda a kdy stěžovatel odstoupil od smlouvy, pokud bylo uzavřeno, že žádná smlouva ani nevznikla. Zásadní právní otázkou, kterou bylo nutno vypořádat, zůstala výše bezdůvodného obohacení každé ze stran. K rozsahu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele bylo vedeno podrobné dokazování, kde se soudy přiklonily k závěru uvedenému ve znaleckém posudku Vysokého učení technického - Ústavu soudního inženýrství. Jelikož odůvodnění rozsudku krajského soudu důkazy hodnotí logicky a bez znaků svévole, není Ústavní soud toto hodnocení povolán blíže přezkoumávat, neboť ze závěrů dokazování nevyplývá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl zakládat zásah do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Otázka, v jaké výši se stěžovatel obohatil na zbylých komponentech mrazicího zařízení, je otázka skutková, k níž taktéž bylo vedeno obsáhlé dokazování, a skutkový závěr byl právně posouzen. Stěžovatel uvádí, že komponenty, které dále nevyužil, měly pro něj nulovou hodnotu, kdežto soudy uvádějí, že tomu tak nebylo, stěžovatel zbylé komponenty zničil, a tudíž nebyl schopen je vydat vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu soudy dovodily, že je nutno poskytnout vedlejší účastnici za tyto zničené komponenty peněžitou náhradu. Ústavní soud není povolán k opětovnému přezkumu skutkového stavu, nýbrž vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Jak již bylo uvedeno shora, i tyto skutkové závěry a na ně navazující právní hodnocení jsou logicky odůvodněné a zcela jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování, což je seznatelné z odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce stěžovatelem formulované v dovolání, zda má věřitel nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dlužníka, dojde-li v době prodlení věřitele s převzetím věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení, ke zničení této věci dlužníkem při odvrácení přímo hrozícího nebezpečí, a to tak, že otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jí vrchní soud ani nezabýval. Ústavní soud při posouzení zachování práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vychází z nálezu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1670/23, z něhož vyplývá, že otázku, zda se soud v odvolacím řízení předmětnou otázkou skutečně zabýval či nikoliv, je nutno samostatně posoudit a dále je nutno zhodnotit, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu stran této otázky přezkoumatelné. Případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu by zakládala důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost. V posuzované věci však Nejvyšší soud správně uvedl, že předmětnou otázkou, kterou stěžovatel ve svém dovolání vymezil, se vrchní soud jako soud odvolací nezabýval. Vrchní soud vyšel ze skutkového stavu, podle kterého stěžovatel část komponentů využil v dalším zařízení (ke svému dalšímu podnikání), a zbytek zničil. Stěžovatelem vznesená otázka tedy nebyla předmětem odvolacího přezkumu, neboť vrchní soud právně posoudil zjištěný skutkový stav jinak než stěžovatel, a předmětná otázka skutečně v odvolacím řízení nebyla řešena. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany Nejvyššího soudu tedy nedošlo.

16. V této souvislosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že se předmětnou otázkou, tj. otázkou, zda má věřitel nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dlužníka, dojde-li v době prodlení věřitele s převzetím věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení, ke zničení této věci dlužníkem při odvracení přímo hrozícího nebezpečí, vůbec nezabývaly. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel sice tuto právní otázku považuje za relevantní, avšak soudy zjištěný skutkový stav posoudily po právní stránce jinak, tj. nedospěly k závěru, že by zničením zbytku nevyužitých komponentů mrazicího tunelu docházelo k odvracení hrozícího nebezpečí. Soudy dospěly k závěru, že část komponentů stěžovatel využil pro své další podnikání a část podlehla zkáze (byla zničena) bez té skutkové okolnosti, kterou předkládá stěžovatel, tj. že by přímo hrozilo nebezpečí. Stěžovatel tedy touto svou námitkou dovozuje určité skutkové okolnosti, které však zjištěny nebyly. Z tohoto důvodu nebyla ani řešena právní otázka, kterou stěžovatel vznesl, neboť pro její aplikaci nebyl dán skutkový základ. Ústavní soud tedy nespatřuje pochybení obecných soudů ani v této souvislosti a předmětné námitce nemůže přisvědčit.

17. K opomenutí rozsudku pro uznání Krajského soudu v Ostravě, kterým Ing. Schlimbachovi byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici celou žalovanou částku z důvodu jeho pochybení jako subdodavatele mrazicího tunelu, nemá pro věc stěžovatele relevantní dopad. Ing. Schlimbach prohrál spor procesně, a proto věc nebyla meritorně posouzena. Nadto při svém výslechu uvedl, že žalovanou částku vedlejší účastnici neuhradil, a tato to potvrdila. Další opomenuté důkazy měla představovat korespondence (a další dokumenty) mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, jakož i dopisy, kterými stěžovatel vyzýval vedlejší účastnici k odvozu (nefunkčního) mrazicího tunelu. Tyto důkazní návrhy byly vypořádány v bodě 10 rozsudku vrchního soudu, který odmítl jejich provedení pro nadbytečnost. Soudy tedy z logického hlediska postupovaly správně, pokud výsledek uvedeného řízení nebraly v potaz, což ostatně zdůvodnily. O opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu se proto nejedná.

18. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu