III. ÚS 2903/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla účastníkem řízení o umístění stavby polopodzemních kontejnerů na tříděný odpad v obci B. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024 zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Jičíně ze dne 7. 5. 2024 o umístění této stavby.

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl správní žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka pro opožděnost. Lhůta k podání správní žaloby zde činila podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen "nový stavební zákon"), jeden měsíc ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Žaloba byla podána 19. 12. 2024, zatímco lhůta k jejímu podání uplynula již 2. 12. 2024.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zamítl. Argumentaci doplnil o výklad § 330 a § 331 nového stavebního zákona. Z těchto ustanovení vyplývá, že správní řízení se dokončí podle předchozí právní úpravy. Jestliže je však soudní řízení zahajováno a lhůta k podání žaloby začne běžet již za účinnosti nové úpravy, řídí se novým stavebním zákonem. Nejvyšší správní soud odkázal kromě své judikatury i na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25, přičemž odlišil posuzovaný případ od okolností relevantních v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24.

Argumentace stěžovatelky

5. Střet původní a nové úpravy nesmí být podle stěžovatelky řešen k tíži účastníka řízení. Přednost má mít ochrana důvěry občana v právo. Jde o znak materiálního právního státu. Právní vztahy, které se uskutečnily dříve, než vstoupila právní norma v účinnost, není možné posuzovat podle nové právní normy. Pouhý fakt, že právní norma je retroaktivní, zasahuje legitimní očekávání adresáta.

6. Ustanovení § 330 a § 331 nového stavebního zákona nemohou být aplikována odděleně, mají svou vnitřní provázanost. Jestliže § 330 nového stavebního zákona stanoví, že řízení a postupy zahájené před nabytím účinnosti nového stavebního zákona se dokončí podle dosavadních předpisů, měly by se dosavadní předpisy aplikovat i na lhůty k zahájení soudního řízení. Ve věci stěžovatelky bylo řízení zahájeno za předchozí právní úpravy, která zvláštní lhůty k podání žaloby neobsahovala. Její legitimní očekávání by mělo být chráněno.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

9. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15). Tato situace v posuzované věci nenastala.

10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatelka namítá odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou § 306 nového stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) ve věcech stavebního řízení, oproti obecné dvouměsíční žalobní lhůtě určené § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

11. V posuzované věci nabyl § 306 odst. 1 nového stavebního zákona účinnosti dne 1. 7. 2024, přičemž správní řízení bylo skončeno rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024, k jeho oznámení tedy došlo po nabytí účinnosti nového stavebního zákona.

12. Ústavní soud nezpochybňuje, že absence přechodných ustanovení řešících střet staré a nové právní úpravy stavebního zákona je legislativním nedostatkem, který však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby v různých situacích bylo ponecháno na obecných, judikaturou dovozených, pravidlech intertemporality a na výkladu správních soudů, kterými se však Ústavní soud již zabýval.

13. V nálezu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona, přičemž ustanovení vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. V usneseních ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1730/25 a ze dne ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25 Ústavní soud přezkoumával situaci, kdy rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno a doručeno až po účinnosti § 306 stavebního zákona (tedy situaci totožnou s nyní posuzovanou věcí). Situaci, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí za účinnosti staré právní úpravy a stěžovateli bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno až po nabytí účinnosti § 306 stavebního zákona, Ústavní soud řešil v usneseních ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25, ze dne 25. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1624/25, ze dne 16. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 1866/25.

14. V posuzované věci nelze přehlédnout, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně, činila pro kratší lhůty podle § 306 nového stavebního zákona téměř tři roky. Nejde tedy o nepředvídatelné pravidlo, které stěžovatelka nemohla očekávat.

15. Stěžovatelka nezpochybňuje, že k oznámení správního rozhodnutí došlo již za účinnosti nového stavebního zákona. Dovolává se však jednotného posouzení, tedy aplikace dosavadních předpisů nejenom na správní řízení, ale i na soudní řízení správní, které žádné zvláštní lhůty neupravovalo. I kdybychom odhlédli v této souvislosti od teoretických a procesních odlišností obou řízení, nelze přehlížet, že nový stavební zákon má pro obě řízení zvláštní přechodné ustanovení (§ 330 a § 331 nového stavebního zákona) a zákonodárce tedy zjevně nepočítal s tím, že by podle dosavadních předpisů mělo být podle § 330 nového stavebního zákona dokončeno i po jeho účinnosti zahajované soudní řízení. Ustanovení § 306 odst. 1 nového stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho oznámení. Lhůta k podání žaloby přitom umožňuje dostatečně přístup k soudu. Zákon nezasahoval v posuzované věci do již běžící lhůty, a nebyly tak žádné pochybnosti, zda se zde již uplatní nová právní úprava. Ústavní soud neshledává správními soudy zvolené intertemporální řešení protiústavní.

16. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou dostatečně odůvodněna a nabízí přesvědčivý výklad přechodných ustanovení nového stavebního zákona, který je plně konzistentní jak s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatelka podala žalobu ke krajskému soudu opožděně, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný závěr o porušení základních práv stěžovatelky a kasační zásah.

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu