Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, se sídlem Ovesná 356/7, Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2024, č. j. 26 Cdo 1464/2024-127, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2023, č. j. 57 Co 227/2023-58, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. května 2023, č. j. 81 C 64/2023-20, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce podal proti stěžovateli žalobu na vyklizení stěžovatelem užívaného bytu. Jeho nájem totiž skončil dne 20. 12. 2022 uplynutím doby, na kterou byl sjednán, a stěžovatel odmítl byt opustit i po výzvě ze dne 2. 1. 2023.
2. Obecné soudy žalobcově nároku přisvědčily. Nájem bytu podle nich skončil uplynutím doby, stěžovatel jej užívá neoprávněně a vyklizení bytu se nepříčí dobrým mravům ani zákazu zjevného zneužití práva. Okresní soud proto stěžovateli uložil povinnost jej vyklidit, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel nyní podal proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky). Povinnost vyklidit byt totiž zjevně odporuje dobrým mravům a představuje zjevné zneužití práva. Stěžovatel se pohybuje na invalidním vozíku, a proto potřebuje bezbariérový byt, z něhož ho žalobce nechal vyklidit. Tyto námitky byly uvedeny již v dovolání, ale Nejvyšší soud k nim nepřihlédl a dovolání odmítl. Není významné, že stěžovatel nepožádal o uzavření nové nájemní smlouvy, neboť kvůli jeho zdravotnímu stavu mu to měl žalobce navrhnout i bez jeho žádosti.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda závěr obecných soudů, podle nichž stěžovatel musí vyklidit jím užívaný byt, neporušuje jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu.
5. Posouzení podmínek pro uložení povinnosti vyklidit byt náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. Ústavní soud se ke stěžovatelově argumentaci vyjádří pouze stručně, protože se s ní náležitým způsobem vypořádal již krajský a Nejvyšší soud.
7. Jak v napadeném rozhodnutí uvedl krajský soud, stěžovatelův nesouhlas s tím, že mu skončil nájem bytu uplynutím doby a že mu tento nájem nebyl prodloužen, sám o sobě nemůže být důvodem pro závěr, že žalobce uplatňováním nároku na vyklizení bytu zjevně zneužívá právo nebo porušuje dobré mravy. Žalobce nebyl povinen nájem prodloužit, stěžovatel o nic takového nepožádal a skončení nájmu si musel být dopředu vědom (viz body 12 až 13 rozhodnutí krajského soudu a body 3 až 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tyto zásadní argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti náležitě nevyvrátil - neuvádí, na základě čeho byl žalobce povinen nájem prodloužit, ani netvrdí, že by o prodloužení nájmu žádal nebo že by o jeho skončení uplynutím doby nevěděl.
8. Ústavní soud zároveň souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož k zamítnutí žaloby na vyklizení neoprávněně užívaného bytu nepostačuje fakt, že stěžovatel potřebuje kvůli svému zdravotnímu stavu bydlet v bezbariérovém bytě. Zdravotní komplikace stěžovatele - které Ústavní soud nijak nepopírá ani nesnižuje - však nelze řešit neoprávněným užíváním bytu na úkor žalobce, který se vůči stěžovateli podle zjištěných skutkových okolností ničeho závadného nedopustil (viz bod 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
9. Ústavní soud nepovažuje závěry napadených rozhodnutí ani jejich odůvodnění za protiústavní. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, zohledňují okolnosti daného případu a reagují na stěžovatelovy námitky. Závěr, že stěžovatel musí užívaný byt vyklidit, není zjevně nespravedlivý, formalistický ani odporující ustálené rozhodovací praxí vrcholných soudů.
10. Tvrzení, která stěžovatel na svou obranu uvádí, nedosahují takové intenzity, aby z ústavního hlediska opodstatnily závěr, že je třeba žalobcově právu třeba odepřít právní ochranu - a to ani z pohledu nálezů, které se týkají vyklizení bytu a ve kterých Ústavní soud k aplikaci zákazu zjevného zneužití práva či korektivu dobrých mravů přistoupil (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2103/20, IV. ÚS 3653/11 či IV. ÚS 272/99). To, že by napadená rozhodnutí některému z těchto či jim obdobným nálezům odporovala, ostatně netvrdí ani stěžovatel.
Závěr
11. Ústavní soud z uvedených důvodů shrnuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu