Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michaela Rabinovitze a 2) Alice Crites, obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 17 Co 164/2024-65, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2024, č. j. 45 C 131/2023-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali vůči státu zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 120 500 Kč pro každého z nich za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 47/2013, jež trvalo 9 let a 11 měsíců. Obvodní soud žalobu zamítl ve vztahu k oběma stěžovatelům (výroky I. a II.).
2. Tento rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, a to každý v rozsahu 49 999 Kč. Městský soud v Praze ("městský soud") v rovněž napadeném rozsudku dospěl k závěru o nedůvodnosti tohoto odvolání a ve shora uvedeném rozsahu potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k oběma stěžovatelům (výroky I. a II.).
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé s těmito závěry městského a obvodního soudu nesouhlasí a navrhují jejich zrušení, přičemž se dovolávají porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
4. Stěžovatelé uvádějí obdobné námitky, které uplatnili již v průběhu předchozího řízení, tj. v jimi podaném odvolání. Opětovně tudíž rozporují stanovení základní částky zadostiučinění za rok trvání řízení v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč v prvních dvou letech řízení. Zdůrazňují, že od vydání stanoviska Nejvyššího soudu, z nějž se v těchto odškodňovacích kauzách vychází, uplynulo již 13 let (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), v jejichž průběhu se hospodářská situace v České republice změnila, zvýšila se životní úroveň, což by se mělo projevit též ve zvýšení základní částky zadostiučinění. Stěžovatelé dále rozporují provedené snížení základní částky o 45 %.
Splnění podmínek řízení
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci především podstatné, že věc, v níž stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s výší poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, se týká tzv. bagatelních částek, u nichž právní úprava nepřipouští dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že je-li žalované plnění svou výší bagatelní, zakládá to zásadně důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021). Takové významné okolnosti však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelé ve své argumentaci poukazují na některé systémové nedostatky současné odškodňovací praxe v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, jež ve svém důsledku mohou vést k výraznému omezení, ba dokonce vyprázdnění základního práva na odškodnění zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Tyto nedostatky (požadavek valorizace základní částky zadostiučinění, či pravidelné snižování základní částky v rámci individuálního posuzování konkrétního případu) ovšem není namístě řešit tam, kde nebylo - právě kvůli shora zmíněné bagatelnosti - přípustné dovolání, jež by vytvořilo procesní prostor pro to, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že sjednocování a dotváření judikatury obecných soudů je primárně úkolem Nejvyššího soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Tuto dělbu kompetencí mezi Ústavním soudem a obecným soudnictvím je v nyní posuzované věci nutno respektovat.
9. Ústavní soud současně nepovažuje za přiléhavé hodnocení městského soudu označující finanční kompenzaci za "jakýsi bonus nad rámec [...] běžných příjmů" (srov. rozsudek městského soudu, bod 16). Tento závěr totiž bagatelizuje fakt, že stát způsobil stěžovatelům v souvislosti s nesprávným úředním postupem újmu, za niž jim přísluší náhrada. Uvedený nedostatek odůvodnění však nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí.
Závěr
10. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu