III. ÚS 2958/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 27 C 243/2022 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. 10. 2022 domáhá vydání rozsudku, kterým má být 1. vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí částku 185 890 935,53 Kč s příslušenstvím a nahrazeno rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") ze dne 26. 7. 2022 č. j. 00140-25/2021-ERU a ERÚ ze dne 7. 9. 2021 č. j. 00140-15/2021-ERU.

3. Podáním ze dne 7. 5. 2025 stěžovatelka navrhla, aby obvodní soud předložil předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") a aby přerušil řízení na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") o předběžné otázce ve smyslu § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Předběžná otázka se měla týkat souladu regulace výkupních cen elektrické energie vyrobené ze slunečního záření provedené ERÚ se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/54/ES ze dne 26. 6. 20023 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES. 4. Napadeným usnesením rozhodl obvodní soud tak, že návrh stěžovatelky na předložení předběžné otázky se zamítá, neboť podle čl. 267 SFEU je k podání předběžné otázky k SDEU příslušný až soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nejprve poukazuje na to, že vedle řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, probíhá u obvodního soudu pod sp. zn. 47 C 112/2025 další řízení, přičemž obě tyto věci mají obdobný předmět. Ve zmíněném řízení obvodní soud usnesením ze dne 5. 8. 2025 č. j. 47 C 112/2024-146 rozhodl o jejím návrhu na předložení předběžné otázky SDEU téměř stejného znění jako v nyní posuzované věci tak, že řízení přerušil na dobu do rozhodnutí SDEU o předběžné otázce. Stěžovatelka namítá, že za této situace bylo porušeno její právo na legitimní očekávání ve spojení s právem na soudní ochranu její dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci.

6. Stěžovatelka především nesouhlasí se způsobem, jakým se obvodní soud vypořádal s jejím návrhem na předložení předběžné otázky. Názor obvodního soudu, že k podání předběžné otázky k SDEU je příslušný až soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, považuje za chybný. V souladu s čl. 267 SFEU mají obecné soudy možnost obrátit se v kterémkoli okamžiku v průběhu řízení na SDEU s předběžnou otázkou, jejíž posouzení považují za nezbytné. S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-112/13, A. v. B. a další, stěžovatelka poukazuje na to, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda lze vnitrostátní právní předpisy vykládat v souladu s požadavky unijního práva. Zdůrazňuje, že smyslem zahájení řízení o předběžné otázce je zajištění jednotného výkladu a aplikace práva Evropské unie ve všech členských státech.

7. Upozorňuje i na neobvyklou formu i obsah napadeného usnesení, v němž je odůvodnění vtěleno do jeho výrokové části. Rovněž poukazuje na to, že pokud obvodní soud nevyčká na vyřešení již předložené otázky k SDEU na základě usnesení obvodního soudu č. j. 47 C 112/2024-146 a řízení nepřeruší, ocitne se v situaci, kdy již nebude možné zpětně uplatnit závěry SDEU u prvoinstančního soudu z důvodu uplynutí času a koncentrace řízení.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatelky

8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastnice řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

9. Obvodní soud uvedl, že v době jeho rozhodnutí o návrhu stěžovatelky mu nebylo známo usnesení č. j. 47 C 112/2024-146 a stěžovatelce nic nebránilo tomu, aby mu toto usnesení zaslala na vědomí. Napadené rozhodnutí obvodní soud považuje za věcně správné.

10. První vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že v tomto stadiu řízení jde o fakultativní postup soudu, a stěžovatelce tak nemohlo vzniknout legitimní očekávání, a to ani na základě usnesení obvodního soudu č. j. 47 C 112/2024-146. Nadto bylo uvedené usnesení zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 11. 2025 č. j. 69 Co 342/2025-193 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dále předestírá, proč posouzení stěžovatelkou navržených předběžných otázek ze strany SDEU by nemělo žádný dopad na rozhodnutí soudu v této věci.

11. Druhá vedlejší účastnice má za to, že vzhledem ke zrušení usnesení obvodního soudu č. j. 47 C 112/2024-146 usnesením městského soudu č. j. 69 Co 342/2025-193 není ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněná. Dále rozepisuje důvody, pro které podle jejího názoru nejsou v dané věci splněny podmínky nutné pro předložení předběžné otázky SDEU.

12. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka vyjádření 1. vedlejší účastnice označuje za irelevantní, neboť se zabývá rozborem právních předpisů v oblasti fotovoltaiky, což není předmětem ústavní stížnosti. Předmětem ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatelce bylo zabráněno v přístupu k SDEU, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Jde-li o vyjádření 2. vedlejší účastnice, stěžovatelka uvádí, že ze skutečnosti, že usnesení obvodního soudu č. j. 47 C 112/2024-146 bylo zrušeno usnesením městského soudu č. j. 69 Co 342/2025-193, nelze dovozovat neopodstatněnost ústavní stížnosti, která směřuje proti jinému soudnímu rozhodnutí. Stěžovatelka dále shrnuje význam vyřešení předběžné otázky ve vztahu k posouzení jejího nároku. K vyjádření obvodního soudu stěžovatelka uvádí, že se s jeho procesním postupem neztotožňuje.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

14. Dále se zabýval tím, zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tedy zda je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

15. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

16. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností stejné stěžovatelky, jež směřovala proti výše zmíněnému usnesení městského soudu č. j. 69 Co 342/2025-193, kterým bylo zrušeno usnesení obvodního soudu č. j. 47 C 112/2024-146, načež ji usnesením ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 64/26 pro nepřípustnost odmítl. Byť v nyní posuzované věci není procesní situace zcela totožná, neboť zde není napadeno kasační rozhodnutí odvolacího soudu, ale usnesení soudu prvního stupně (proti němuž však rovněž není opravný prostředek přípustný), Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru.

17. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro její přijetí i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

18. Ze zásady subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].

19. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí soudu je zpravidla (viz však níže) nepřípustná, neboť proti případnému porušení ústavně zaručených práv se lze bránit ústavní stížností podanou proti konečnému meritornímu rozhodnutí, a to za předpokladu předešlého vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv. To platí i pro usnesení o přerušení či nepřerušení řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19).

20. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: 1. rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a 2. je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.) či usnesení ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2153/19]. Dílčí procesní rozhodnutí, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.

21. Tyto předpoklady však u napadeného usnesení splněny nejsou. Soudní řízení zde dále probíhá a stěžovatelka v něm má k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv, v rámci nichž se může domáhat i toho, aby příslušný soud požádal SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce. Teprve po skončení tohoto řízení a vydání meritorního rozhodnutí, nebude-li spokojena s výsledkem, může podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala jeho průběh a výsledky.

22. Nezbývá než zavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které má k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž je její ústavní stížnost tzv. předčasná, resp. nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani předpoklady pro (výjimečné) přijetí ústavní stížnosti stanovené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

23. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2026

Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj