III. ÚS 2976/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 26, čl. 30, čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel také navrhuje zrušit část ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), ve znění: "Vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1. lednem 1996 je hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996."

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále také "správní orgán") rozhodnutími ze dne 11. 4. 2024 přiznala stěžovateli podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. starobní důchod ve výši 17 405 Kč měsíčně ode dne 28. 9. 2023 s tím, že výplata starobního důchodu stěžovateli nenáleží (stěžovatel od tohoto data žádal o přiznání starobního důchodu, nikoliv o jeho výplatu). Druhým rozhodnutím správní orgán stěžovateli přiznal podle § 54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. od 1. 1. 2024 výplatu starobního důchodu ve výši 17 765 Kč měsíčně. Při stanovení výpočtového základu správní orgán vycházel ze stěžovatelova osobního vyměřovacího základu, který určil v souladu s § 16 zákona č. 155/1995 Sb. Námitky stěžovatele rozhodnutím ze dne 7. 8. 2024 Česká správa sociálního zabezpečení zamítla a prvostupňová rozhodnutí potvrdila.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítl. Stěžovatel v období od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1992 vyměřovací základy sám určil tím, že na důchodové a nemocenské zabezpečení platil pojistné v minimální výši. Stěžovatelem dokládané příjmy nemohly mít na výpočet vyměřovacích základů vliv, neboť nelze dodatečně měnit podmínky § 145b odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen "zákon č. 100/1988 Sb.").

4. Soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by mu, coby osobě samostatně výdělečně činné (dále jen "OSVČ"), měly být do vyměřovacích základů započteny příjmy z období od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1992, protože se tak postupuje u zaměstnanců.

5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry městského soudu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. je v jeho případě protiústavně retroaktivní, neboť zasáhl do principu rovnosti zaměstnanců a OSVČ. Stát stěžovateli z doby 1990, 1991, 1992 přiznal retroaktivně vyměřovací základ v nepatrné výši, ač prokazatelně platil daně v milionových částkách, zatímco zaměstnancům vyměřovací základ z téže doby započetl ve výši odpovídající jejich odvodům (dani ze mzdy, kterou odváděli prostřednictvím svého zaměstnavatele). Zaměstnancům se později přiznával vysoký vyměřovací základ za tehdy průměrnou mzdu, zatímco stěžovatel odvedl státu na dani důchodové a dani z příjmu cca 50x více a vyměřovací základ stěžovatelova důchodu z té doby je cca desetinový.

7. V letech 1990-1992 nemohl stěžovatel ovlivnit výši svého důchodu, ale mohl v souladu s § 1 zákona č. 100/1988 Sb. legitimně očekávat, že pokud se někdy v budoucnu bude vyměřovat důchod z této doby, že výměr bude souviset s jeho skutečnými příjmy, jak jej zákon č. 100/1988 Sb. ujistil obecnými ustanoveními, což se u zaměstnanců naplnilo, ale u OSVČ nikoli.

8. Napadeným výměrem starobního důchodu stát porušil mezigenerační solidaritu, když za dobu 1990, 1991, 1992, kdy stěžovatel zaplatil na tehdejší důchody tehdejších starobních důchodců celkem dvakrát cca 1 200 000 Kčs, přičemž nové auto Škoda stálo tehdy 57 000 Kčs, mu dnes za tuto dobu počítá minimální možný vyměřovací základ, stejně jako lidem, co do státního rozpočtu v té době neodvedli vůbec nic. Vyměřovací základ stěžovatele do roku 1992 vůbec nesledoval proporcionální propojení vyměřovacího základu s daňovou zásluhovostí stěžovatele vůči státu. Stěžovatel tvrdí, že výpočet důchodu jeho rodinu zkrátil tak, že mu z doby 43 let započítal skutečné příjmy OSVČ ze všech jeho let, vyjma let 1990, 1991, 1992, kdy se stěžovatel staral o šestičlennou rodinu a milionovou důchodovou daní každý rok 1991, 1992, živil nemalý zástup tehdejších starobních důchodců. Tuto dobu tří let stát ocenil stěžovateli minimální, právně fiktivní fixní retroaktivní sazbou výměru výpočtového základu, stejně jako osobám, co do státního rozpočtu v téže době neodvedli vůbec nic a vegetovali jen na sociálních dávkách.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

10. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako práva základní lidská či politická. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se těchto práv (mj. i práva v čl. 30 odst. 1 Listiny) je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním předmětem politického zápolení v jeho rozmanitých formách, zatímco např. politická práva jsou jeho pouze v určitých mezích omezitelným nástrojem. Právní úprava těchto práv je tedy primárně v rukou zákonodárce, který vzešel z rozhodnutí voličů ve svobodných a demokratických volbách. Pouze sekundárně a v omezené míře lze ústavní garance sociálních práv považovat za otázku judiciální kognice. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny však Ústavní soud zároveň konstatoval, že uvážení zákonodárce nemůže být ani v oblasti regulace sociálních a ekonomických práv zcela neomezená a může být podrobena přezkumu Ústavním soudem [viz např. nálezy ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) či ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)]. Z hlediska samotné výše důchodu, který byl stěžovateli po napadených rozhodnutích správního orgánu přiznán, je zcela zjevné, že nedochází k popření podstaty a smyslu práva na hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny, což stěžovatel ostatně ani nenamítá.

11. V posuzované věci se nemohlo jednat o nepřípustnou retroaktivitu zákona, jak tvrdí stěžovatel, neboť pro nárok na starobní důchod a jeho výši byla určující právní úprava účinná v době, kdy stěžovatel splnil podmínky pro vznik nároku, tedy získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl důchodového věku. Správní orgán provedl výpočet stěžovatelova starobního důchodu řádně podle zákona o důchodovém pojištění účinném v příslušném období, a to včetně § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. K porušení legitimního očekávání stěžovatele tak v posuzované věci nedošlo.

12. Stěžovatel namítá nerovnost při výpočtu jeho starobního důchodu, jako OSVČ, a u zaměstnanců. Ústavní soud se postavením OSVČ a zaměstnanců v českém právním řádu již zabýval, přičemž konstatoval, že jejich postavení je obecně natolik odlišné, že nejde o osoby v obdobném postavení. Srovnatelné postavení osob je přitom nezbytným předpokladem diskriminace (srov. nálezy ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, bod 173; ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10, bod 34; ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 35). Stěžovatel jako OSVČ, si pod vlastní majetkovou odpovědností mohl svobodně zvolit, jaký bude jeho vyměřovací základ. Zaměstnanci jsou v uvedeném aspektu neporovnatelnou kategorií, vzhledem k níž se nemůže stěžovatel s úspěchem dovolávat diskriminace. Ústavní soud tak neshledává protiústavní závěr správních soudů o tom, že OSVČ mají ohledně povinných odvodů vyšší míru svobody i odpovědnosti, avšak přistoupí-li k riziku minimálních odvodů (stejně jako stěžovatel v posuzované věci), není v rozporu se zákonem, ponesou-li důsledky svého rozhodnutí v podobě nižší konečné výše důchodu.

13. V posuzované věci nelze přehlédnout, že majoritní část argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti opomíjí, že v důchodovém systému České republiky se uplatňuje princip sociální solidarity. Správní soudy i správní orgán řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na zrušení části § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu