III. ÚS 2991/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhují, aby Ústavní soud též rozhodl o odkladu vykonatelnosti.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelé se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud") domáhali zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, kterým potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu o zamítnutí žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení části stavby betonového oplocení. Právní zástupce stěžovatelů odeslal žalobu e-mailem dne 28. 5. 2024, tedy ve lhůtě pro podání žaloby.

3. Krajský soud žalobu stěžovatelů napadeným usnesením odmítl jako opožděnou, neboť lhůta pro podání žaloby v posuzované věci uplynula dne 10. 6. 2024, přičemž krajskému soudu byla doručena až dne 18. 6. 2024 prostřednictvím datové schránky. Podání stěžovatelů odeslané e-mailem dne 28. 5. 2024 nebylo doručeno z technických důvodů, protože přesahovalo maximální povolenou velikost 20 MB stanovenou pro server Ministerstva spravedlnosti (resp. 10 MB pro krajský soud). Krajský soud má na svých webových stránkách uveřejněny informace o příjmu elektronických podání. Zde soud upozorňuje na nespolehlivost e-mailové komunikace, deklaruje datové formáty, v nichž lze podání učinit, a uvádí, že maximální velikost soudem přijímaného e-mailu je 10 MB. Dále soud poučuje podatele, že v souladu s § 4 odst. 8 vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby (dále jen "vyhláška"), budou v případě úspěšného přijetí podání e-mailem ze strany soudu o tomto informováni potvrzující e-mailovou zprávou. V souvislosti s tím jsou podatelé poučováni, že neobdrží-li zprávu potvrzující doručení jejich e-mailového podání, mají se obrátit na soud. Krajský soud konstatoval, že zástupce stěžovatelů byl obeznámen s technickými požadavky a limity pro podání prostřednictvím elektronické pošty. Na webových stránkách soudu je zveřejněna maximální velikost přijatelných e-mailů 10 MB, což podání stěžovatelů nesplňovalo. Žaloba byla tedy prokazatelně doručena do dispozice krajského soudu dne 18. 6. 2024 prostřednictvím datové schránky zástupce stěžovatelů, tedy až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelů zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé namítají, že e-mailová zpráva ze dne 28. 5. 2024 byla doručena na prvotní server Ministerstva spravedlnosti, když přes něj z důvodů uměle vytvořených státem (maximální velikostí zprávy) neprošla dále ke krajskému soudu. Okamžik doručení na server Ministerstva spravedlnosti je třeba považovat za okamžik doručení zprávy krajskému soudu. Podle názoru stěžovatelů došlo uvedeným postupem správních soudů k zásadnímu omezení jejich přístupu k soudům z důvodu nelegitimní uměle vytvořené technické bariéry. Soudy v tomto případě jednaly dle názoru stěžovatelů zcela formalizovaným postupem, který je v rozporu s myšlenkou Ústavního soudu, kterou vyjádřil mj. v nálezu ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

7. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny poskytuje v rámci základního práva na soudní a jinou právní ochranu každému právo na přístup k soudu, tedy oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na přístup k soudu však neplatí absolutně. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Omezení přístupu k soudu zákonem stanovenou lhůtou patří mezi (legitimní) omezení práva na přístup k soudu.

8. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly řádně vypořádány. Stěžovatelé namítají restriktivní přístup soudů, neboť tvrdí, že e-mailová zpráva se do dispozice soudu dostala již dne 28. 5. 2024, tedy ve lhůtě pro podání žaloby. Ústavní soud otázku, zda je pro posouzení včasnosti podání soudu e-mailem relevantní okamžik jeho odeslání, nebo okamžik jeho doručení, řešil ve stanovisku pléna ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 (ST 53/108 SbNU 297). Podle výroků zmíněného stanoviska platí, že včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno (výrok I. stanoviska); za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu; pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil (výrok II. stanoviska). Na stanovisko odkazují a vychází z něj napadené rozsudky správních soudů, přičemž stěžovatelé s jejich interpretací stanoviska v posuzované věci nesouhlasí.

9. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů, jak mohou své podání soudu zaslat (viz např. výše uvedené stanovisko, nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21, usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1757/23). Každý ze zákonem předvídaných způsobů podání má své přednosti i nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Pokud zvolí účastníci řízení nebo jejich profesionální zástupci - advokáti, kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem garantována, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů. Prohlubující se elektronizace justice nemůže vést k absolutizaci práva na přístup k soudu bez ohledu na podstatné rozdíly odlišných způsobů podání. Nezaručuje-li zákonná úprava odpovídající kvalitu podání prostřednictvím e-mailu, zachování lhůty spojené pouze s okamžikem odeslání e-mailu by vedlo k ohrožení řádného výkonu spravedlnosti.

10. Správní soudy v napadených rozhodnutích stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, dostatečně srozumitelně osvětlily, že potom, co zástupce stěžovatelů zaslal e-mailem jejich podání, měl v souladu s § 4 odst. 8 písm. a) vyhlášky od krajského soudu obdržet potvrzení, že podání bylo soudu doručeno (včetně uvedení data a času doručení dokumentu s uvedením hodiny a minuty, popřípadě i sekundy). Zástupce stěžovatelů jako právní profesionál měl toto vědět. Rovněž s ohledem na absenci takového potvrzení o doručení žaloby krajskému soudu věděl (měl vědět), že se podání nedostalo do dispozice soudu a měl tuto situaci obratem řešit, což však neučinil. Zástupce stěžovatelů nepopírá, že kontrolu doručení podání provedl až dne 13. 6. 2024, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Správní soudy konstatovaly, že zástupce stěžovatelů výběrem způsobu podání žaloby a nedostatečnou kontrolou jejího doručení zapříčinil nedoručení žaloby do dispozice krajského soudu včas. Nelze přenášet odpovědnost na stát z důvodu nastavených technických podmínek jednotlivých soudů.

11. Kapacitní limitace stanovená soudy pro velikost e-mailové zprávy, stejně tak jako jejich formát a další omezení, není omezením přístupu k soudu, jak tvrdí stěžovatelé. Jde o technická omezení, která jsou veřejně známá a která je nutné akceptovat při stěžovateli zvoleném způsobu podání žaloby. Nelze se následně dovolávat nezákonnosti těchto technických omezení, neboť volba způsobu podání je dána stěžovatelům, resp. podatelům žaloby. Podobně je ostatně omezena rovněž kapacita datových schránek. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pouze technické poruchy na straně serverů, za něž odpovídá stát, mohou v konkrétním prokázaném případě vyloučit aplikaci pravidla o učinění e-mailového podání teprve okamžikem, kdy takové podání dojde do dispozice soudu. Kapacitní omezení přijímaných zpráv není technickou závadou ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

12. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21 není v posuzované věci vhodně zvolen, neboť i přes tvrzení stěžovatelů nejde o srovnatelnou situaci. V tomto případě Nejvyšší soud zaujal při posuzování dovolání stěžovatele příliš restriktivní přístup, neboť se odmítl zabývat dovoláním stěžovatele zaslaném z datové schránky advokátní kanceláře (právnické osoby) bez elektronického podpisu, přičemž v předchozím řízení byl tento postup soudy akceptován.

13. Správní soudy v posuzované věci dostály své povinnosti učinit příslušné kroky k bezpečnému zjištění okolností dojití podání do dispozice krajského soudu. Závěr správních soudů o tom, že žaloba stěžovatelů se do dispozice krajského soudu dostala dne 18. 6. 2024, tedy až po uplynutí lhůty k podání žaloby, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu