Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, sídlem 1090 Vermont Ave, N. W., 2005 Washington, DC, USA, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 29 C 307/2021-221, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Evy Šponerové a Mgr. et Mgr. Evy Šponerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a princip zakotvený v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ze spisového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Brně nevyhověl návrhu stěžovatelky na spojení řízení věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 29 C 307/2021 a sp. zn. 34 C 36/2012.
3. Stěžovatelka s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a namítá, že bylo vydáno v rozporu s principem předvídatelnosti práva a s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Podle stěžovatelky soud jejímu návrhu na spojení výše specifikovaných věcí nevyhověl, ačkoliv byly dány předpoklady pro společné řízení, neboť zahájené věci spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků.
4. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. 5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
6. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již standardním postupem možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 či I. ÚS 1503/13). Ústavní soud totiž vychází z toho, že stěžovatelé mají nadále k dispozici prostředky ochrany práva, které jim poskytuje samotné probíhající soudní řízení.
7. V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo nevyhověno návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému řízení. Toto rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv. Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na spojení ke společnému řízení coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2807/22, III. ÚS 481/22 či II. ÚS 3387/20). Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů nyní odchylovat.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj