III. ÚS 3064/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Brně ("úřad práce") vyřadil napadeným rozhodnutím stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání, Ministerstvo práce a sociálních věcí ("ministerstvo") jako nadřízený správní orgán zamítlo stěžovatelovo odvolání. Stěžovatel se proti rozhodnutí ministerstva bránil žalobou, kterou napadeným rozhodnutím zamítl Krajský soud v Brně ("krajský soud"). Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.

2. Správní soudy stejně jako před nimi správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil důvody pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanovené v § 30 odst. 2 písm. f) a § 31 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, neboť zmařil prostředkování zaměstnání, a tím bez vážného důvodu mařil součinnost s úřadem práce. Úřad práce zprostředkoval stěžovateli vhodné zaměstnání, a to zcela v souladu s jeho zdravotním omezením, stěžovatel však nejednal tak, aby zaměstnání získal. Měl zájem pouze o osmihodinové pracovní směny, o dvanáctihodinové směny, které byly u příslušného zaměstnavatele k dispozici, zájem neměl.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, které způsobilo zásadní zhoršení jeho životní situace, je nepřiměřené k míře závažnosti jednání stěžovatele. Stěžovatel dále namítá neúplně zjištěný skutkový stav a nezohlednění individuálních okolností případu. Úřad práce také neprokázal, že by stěžovatele dostatečně poučil, že k jeho požadavkům nemusí být při nabízení zaměstnání přihlíženo, ani o následcích trvání na jiné než nabízené směnnosti jinak vhodného zaměstnání.

4. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z tohoto důvodu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu na jednu stranu tytéž námitky, se kterými se již dříve vypořádaly správní soudy, na stranu druhou pak vznáší námitky, které - jak vyplynulo z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - uplatnil poprvé teprve v kasační stížnosti. Oproti tvrzení stěžovatele (viz výše bod 3) je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že správní orgány na individuální okolnosti případu reagovaly. I proto vyzvaly stěžovatele, aby doložil tvrzené důvody k nutnému omezení délky pracovní doby. Této povinnosti stěžovatel nedostál, resp. přímo odmítl doložit nezbytnost péče o sestru a úřadu práce poskytl pouze své čestné prohlášení. Ústavní soud přitom souhlasí, že odvolávání se stěžovatele na lékařské tajemství nebo ochranu osobních údajů svědčí pouze o účelovosti jeho postupu. V tomto kontextu je proto nutné hodnotit nezájem stěžovatele o dvanáctihodinové pracovní směny jako nedůvodné neprojevení účinné součinnosti k získání nabízeného vhodného zaměstnání. Následek ve formě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pak nelze považovat za nepřiměřený.

8. Jde-li o námitku nedostatečného poučení ze strany úřadu práce, pak jde o námitku nepřípustnou. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť předmětnou námitku stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti, závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti této argumentace přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu ani správních orgánů nemá žádných ústavněprávních výhrad, při jejich rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší správní soud stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč není kasační stížnost důvodná, oba správní soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, zabývaly se přitom převážně identickými námitkami, které stěžovatel uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů.

10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu