Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem Míru 231, Střed, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 21 Cdo 1144/2024-249, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 172/2023-197, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 6 C 58/2021-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Mgr. Viktora Koláře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník domáhal určení neexistence zástavního práva stěžovatele k blíže specifikovaným nemovitostem vedlejšího účastníka. Oba spolu v minulosti spolupracovali na nemovitostním projektu a podle dohody, kterou spolu uzavřeli, měl stěžovatel provést "development" určených pozemků. Vedlejší účastník mu pak měl vyplatit alespoň minimální odměnu, nevznikne-li stěžovateli nárok na odměnu stanovenou jako podíl na zisku z prodeje rozparcelovaných pozemků. K zajištění pohledávky stěžovatele sloužila smlouva o zřízení zástavního práva k již zmiňovaným nemovitostem.
2. Okresní soud v Berouně ("okresní soud") vyhověl vedlejšímu účastníkovi a napadeným rozsudkem určil, že zástavní právo neexistuje a uložil stěžovateli zaplacení náhrady nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že pohledávka, která by měla být zástavním právem zajištěna, neexistuje. Okresní soud zjistil, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda na dobu neurčitou k opakované nepřetržité činnosti. K dohodě byla přitom sjednána odkládací podmínka její účinnosti. Ta musela být splněna beze zbytku, jinak by nárok na odměnu nevznikl. V době, kdy dohoda ještě účinnosti nenabyla, ji vedlejší účastník vypověděl. Dohoda tím zanikla, aniž by byla splněna odkládací podmínka. Zástavním právem zajištěná budoucí, resp. podmíněná pohledávka tak již nemůže vzniknout, a proto nemůže trvat ani její zajištění.
3. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti. Závěry krajského soudu k otázce, zda šlo mezi stranami o dohodu na dobu neurčitou, kterou mohl vedlejší účastník vypovědět, a proto vůbec nenabyla účinnosti, shledal Nejvyšší soud v souladu s vlastní ustálenou judikaturou. V části dovolání, ve které směřovalo proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, odmítl dovolací soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítá, že v dřívějších rozhodnutích týkajících se obdobných dohod mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem posoudil krajský soud dohody jako uzavřené na dobu určitou, které nelze vypovědět, a proto výpovědi vedlejšího účastníka posoudil jako neplatné. Stěžovatel měl za této situace legitimní očekávání, že krajský soud jím podanému odvolání v nyní posuzované věci v souladu s § 13 občanského zákoníku vyhoví a žalobu vedlejšího účastníka zamítne. Bohužel se tak nestalo, ačkoli stěžovatel na konkrétní dříve vydaná rozhodnutí odvolacího soudu v odvolání upozornil.
5. Dle stěžovatele se tedy krajský soud odchýlil od vlastních předchozích závěrů, aniž by takový postup náležitě odůvodnil.
6. Ústavní stížností se proto domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
9. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Stěžovatel přitom nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, na jeho závěry reaguje pouze konstatováním, že do stěžovatelova základního práva bylo zasaženo nevyhověním jeho dovolání. Namítá-li ale stěžovatel, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
10. Ústavní soud po přezkoumání obsahu usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč podané dovolání neprojednal, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý.
11. Jde-li o namítaný odklon krajského soudu od vlastní rozhodovací praxe, pak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá, že by stěžovatel na ona konkrétní rozhodnutí krajského soudu v dovolání odkázal, aby se jimi mohl dovolací soud zabývat. Se závěry jiného rozhodnutí, kterým stěžovatel v dovolání argumentoval, se Nejvyšší soud podrobně vypořádal. Vysvětlil, že v odkazované věci soudy vycházely z odlišeného skutkového stavu, klíčové byly pro věc jiné právní otázky a učiněné právní závěry tak na nyní posuzovanou věc nelze vztáhnout.
12. Ústavní soud přitom pouze pro úplnost dodává, že rovněž krajský soud sám v napadeném rozsudku na námitky stěžovatele stran jiné rozhodovací praxe reagoval a předestřel své důvody, které jej vedly k jiným závěrům. Zejména zohlednil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu včetně té, která se týká dalších řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
13. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tedy Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani závěrům nižších soudů ústavněprávních výhrad. Při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu