Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGRO MARTINICE s. r. o., sídlem Martinice 1, Březnice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 54/2024-38 ze dne 9. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (ministerstvo) rozhodnutím č. j. 36678/2020-MZE-14113 ze dne 15. července 2020 zamítlo návrh stěžovatelky ve sporu z veřejnoprávní smlouvy, kterou jí byla poskytnuta dotace z Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 na projekt specifikovaný v rozhodnutí. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 A 87/2020-38 ze dne 31. března 2021. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 10 Afs 132/2021-38 ze dne 24. ledna 2023.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ministerstva také žádost o obnovu řízení (dne 14. října 2020), kterou ministerstvo rozhodnutím č. j. 54251/2020-MZE-14113 ze dne 6. dubna 2021 zamítlo. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr zemědělství rozhodnutím č. j. MZE-30875/2021-11181 ze dne 9. června 2021. Proti rozhodnutí o zamítnutí rozkladu podala stěžovatelka žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem č. j. 8 A 82/2021-59 ze dne 31. května 2023 zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádné důvody, na jejichž základě by bylo možné obnovit původní řízení. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Afs 162/2023-57 ze dne 24. října 2024. Rozsudek Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3410/24 ze dne 14. ledna 2025 odmítl.
4. Stěžovatelka podala dne 7. února 2023 další žádost o obnovu (téhož) řízení, která byla rozhodnutím ministerstva č. j. MZE-8169/2023-14113 ze dne 3. dubna 2023 zamítnuta. Ministr zemědělství rozhodnutím č. j. MZE-38037/2023-11181 ze dne 22. června 2023 zamítl stěžovatelkou podaný rozklad, neboť se ztotožnil se závěrem, že žádost o obnovu řízení byla podána opožděně. Proti rozhodnutí o zamítnutí rozkladu podala stěžovatelka žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem č. j. 17 A 107/2023-57 ze dne 12. února 2024 zamítl. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu, protože zjevně uplynula tříměsíční subjektivní lhůta, v níž lze o obnovu řízení požádat.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje závěr Nejvyššího správního soudu o marném uplynutí lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení, pouze předkládá argumentaci, podle níž byly splněny podmínky pro obnovu řízení, neboť vyšly najevo skutečnosti, z nichž jednoznačně plyne, že "ministerstvem provedené důkazy se na základě podrobného studia napadeného rozhodnutí ukázaly být nepravdivými a je zde důvod pro zcela opačné rozhodnutí ve věci". Námitky stěžovatelky, které se týkají skutečností, pro něž mělo být provedeno nové řízení, se tak míjí s nosnými důvody napadeného rozhodnutí. Uvedené koresponduje s tím, že text ústavní stížnosti v nyní posuzované věci se v podstatné části shoduje s textem ústavní stížnosti vedené a rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 3410/24, která však, jak bylo výše uvedeno, se týkala rozhodnutí vydaných v řízení o první žádosti stěžovatelky o obnovu řízení a směřovala proti závěrům správních orgánů a soudů, že nebyly dány důvody pro provedení nového řízení.
8. Nastává tedy procesní situace identická se situací v řízení před správními soudy, které konstatovaly, že stěžovatelka nezpochybnila závěr správních orgánů o opožděném podání žádosti o obnovu řízení a mimoběžně formulovala námitky, jimiž poukazovala na nesprávnost, resp. nezákonnost postupu správních orgánů v původním řízení. Takové námitky však nebyly způsobilé jakkoliv zvrátit závěr správních orgánů, že nebyla dodržena subjektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení.
9. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
10. To však stěžovatelka neučinila, když v ústavní stížnosti uvádí námitky, které se vztahují k jí tvrzeným nesprávnostem v řízení o udělení dotace, pro které mělo být podle jejího názoru toto řízení obnoveno, neboť jsou splněny podmínky stanovené v § 100 odst. 1 správního řádu. Ke skutečnosti, že § 100 odst. 2 správního řádu umožňuje podat žádost o obnovu řízení pouze ve lhůtě tří měsíců, nepřihlíží, a na v tomto smyslu podané odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a soudů nijak (ani dříve v průběhu řízení ani nyní v ústavní stížnosti) nereagovala. K tomu Ústavní soud opakovaně dodává, že stěžovatelkou uváděné důvody, pro které mělo být řízení obnoveno, již byly dříve předmětem řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3410/24.
11. Za stavu, kdy sama stěžovatelka nijak nevyvrací řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že skutečnosti, které v žádosti o obnovu řízení uplatňovala, jí musely být známy nejpozději v srpnu 2020, avšak žádost podala až 7. února 2023, tedy po uplynutí subjektivní lhůty zakotvené v § 100 odst. 2 správního řádu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu