Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. F., zastoupeného Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem, sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 193/2025-58 ze dne 8. ledna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
2. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy č. j. KRPA-73885-15/ČJ-2024-0011IY ze dne 11. července 2024 byl stěžovateli odňat zbrojní průkaz, a to pro ztrátu bezúhonnosti podle § 22 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Stěžovatelovo odvolání vedlejší účastník zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského ředitelství policie.
3. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 A 94/2024-42 ze dne 27. srpna 2025. Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud o stěžovatelově kasační stížnosti tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin. Byl mu uložen peněžitý trest, který zaplatil. Podle § 69 odst. 3 trestního zákoníku se na něj hledí, jako kdyby nebyl odsouzen. Zákon o střelných zbraních a střelivu však bezúhonnost definuje přísněji a stěžovatele nepovažuje za bezúhonného. Stěžovatel upozorňuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2021/555 o kontrole nabývání a držení zbraní (směrnice), podle níž mají členské státy povinnost umožnit nabývání a držení palných zbraní pouze osobám, které dosáhly věku 18 let (s konkretizovanými výjimkami) a které nepředstavují nebezpečí pro sebe, jiné osoby, veřejný pořádek ani veřejnou bezpečnost. Podle stěžovatele česká právní úprava nereagovala na tuto směrnici, kvůli čemuž se stěžovatel může dovolat jejího přímého účinku. Dále stěžovatel tvrdí, že dochází k nepřípustné diskriminaci mezi občany různých členských států, neboť česká právní úprava je přísnější než právní úpravy jiných členských států. Podle stěžovatele zákon o střelných zbraních a střelivu dostatečně nerozlišuje mezi jednotlivými trestnými činy z hlediska jejich závažnosti. Konečně stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné, neboť soud odkazoval na ustanovení zákona, z něhož jeho tvrzení neplyne.
5. Ústavní je přípustná a splňuje i ostatní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud v minulosti shledal ústavně souladnou předchozí právní úpravu, která obsahovala v podstatných rysech shodné řešení, tedy přísnější pojetí bezúhonnosti pro účely oprávnění vlastnit a držet střelné zbraně zahrnující mimo jiné pravidlo, že se nepřihlíží k zahlazení odsouzení (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/98 ze dne 17. února 1999).
7. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas s touto koncepcí právní úpravy, tedy s tím, že stěžovatel, ač uhradil peněžitý trest a hledí se tak na něj, jako kdyby nebyl odsouzen, není pro účely zákona o střelných zbraních a střelivu považován za bezúhonného a kvůli tomu přišel o zbrojní průkaz. Tato koncepce však v ústavní rovině obstojí.
8. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelova argumentace unijním právem. Stěžovatel totiž v podstatném rozsahu pouze opakuje argumenty, s nimiž neuspěl v řízení před Nejvyšším správním soudem a na něž napadený rozsudek ústavně souladně reagoval (body 17 až 19 napadeného rozsudku).
9. Argument, že dochází k nerovnému zacházení s občany různých členských států, pomíjí, že směrnice z povahy věci stanoví jen minimální standard, jehož je třeba dosáhnout. Členské státy mohou zvolit odlišné cesty, jak tohoto standardu dosáhnout. Nadto čl. 3 směrnice výslovně připouští, že členské státy mohou přijmout i přísnější pravidla (shodně body 10 a 23 napadeného rozsudku).
10. Ústavní soud z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. února 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu