Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Farma Bratřejov, s. r. o., se sídlem Bratřejov 253, zastoupené JUDr. Miroslavou Hořínkovou, advokátkou, se sídlem Zašová 712, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2024, č. j. 2 As 57/2024-35, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2024, č. j. 30 A 28/2022-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka požádala stavební úřad o dodatečné povolení stavby (ocelového přístřešku s krmným žlabem). Správní orgány ani správní soudy jí však nevyhověly. Stěžovatelka ani na výzvu nedoložila doklad o právu provést tuto stavbu na cizím pozemku, což orgány veřejné moci označily za jednu z podmínek pro to, aby jí mohlo být dodatečné povolení vydáno [viz § 129 odst. 2 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) starého stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017].
2. Prvostupňový stavební úřad proto řízení o stěžovatelčině žádosti o dodatečné povolení zastavil. Odvolací stavební úřad poté toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud následně zamítl stěžovatelčinu správní žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Stěžovatelka nyní podává proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na ochranu vlastnického práva a právo na soudní ochranu. Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Krajský soud protiústavně označil námitky ohledně ekonomické racionality, nalezení spravedlivého řešení a vyvažování zájmů účastníků řízení za irelevantní. Obecné soudy vyložily právní normy mechanicky a rozhodly "ad absurdum". b) Obecné soudy neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, které podle ní dokumentují snahu vlastníka pozemku ztížit jí výkon vlastnictví ke stavbě. c) Vlastníku pozemku, který se vůči stěžovatelce dopouští zneužití práva, nevznikne odstraněním přístřešku žádný užitek; odstranění přístřešku naopak ohrozí zdraví hospodářských zvířat a sníží bezpečnost jejich obsluhy. Napadená rozhodnutí odnímají právo na jakoukoli rekonstrukci majetku vlastníka stavby, není-li schopen doložit i bezdůvodně odpíraný souhlas vlastníka pozemku. d) Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí argumentoval svým dřívějším rozsudkem, podle něhož nevůle odprodat či pro výstavbu přenechat část pozemku není šikanózním výkonem vlastnického práva (viz rozsudek č. j. 10 As 456/2021-82). V daném případě však o prodej či přenechání části pozemku nejde. e) Obecné soudy měly při výkladu starého stavebního zákona přihlédnout k tomu, že podle § 182, § 187 a § 190 nového stavebního zákona, jeho důvodové zprávy a jeho vyznění a účelu není souhlas vlastníka pozemku v daném případě nutný.
4. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud provedl důkaz příslušnými soudními a správními spisy, které obsahují fotodokumentaci a její dřívější podání, což podle ní umožní soudu správně posoudit poměr mezi újmou vzniklou dodatečným nepovolením stavby a užitkem, který by takové rozhodnutí mělo pro vlastníka pozemku.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy nepostupovaly protiústavně, jestliže rozhodly, že stěžovatelka byla jako žadatelka o dodatečné povolení stavby povinna doložit doklad o právu provést stavbu na cizím pozemku.
6. Posouzení toho, co má žadatel doložit k žádosti o dodatečné povolení stavby, náleží především správním orgánům a správním soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že takovou vadou netrpí.
8. Většinu námitek uvedených v ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla již před obecnými soudy. Ty stěžovatelce podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč její argumenty nemají oporu v právu. Stěžovatelka na jejich odůvodnění nereaguje a namísto toho znovu obecně namítá, že nebyla povinna zmíněný doklad předložit. Ústavní soud se proto k jejím opětovně vzneseným námitkám vyjadřuje jen stručně a ve zbytku odkazuje na níže uvedené body napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné tvrzení, že obecné soudy vyložily právo mechanicky a absurdně a že jsou jejich závěry ekonomicky iracionální, nespravedlivé a nevyvažují zájmy účastníků řízení. Správními orgány požadovaný doklad o právu provést stavbu na cizím pozemku je podle použitelné zákonné úpravy bezvýjimečnou náležitostí žádosti o dodatečné povolení stavby (viz ustanovení uvedená již v bodě 1 tohoto usnesení). Výklad, že stěžovatelka tento doklad předložit nemusí, by odporoval výslovnému znění zákona. Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší správní soud, neshledal žádné důvody, které by tento zcela výjimečný postup ospravedlňovaly [viz námitka a) a body 34 až 35 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 22 až 26 rozhodnutí krajského soudu].
10. Obecné soudy stěžovatelce opakovaně vysvětlily, že jí navržené důkazy neprovedly proto, že pro právní posouzení věci nebyly podstatné. Ústavní soud s tímto závěrem souhlasí a považuje ho za ústavně souladný [viz námitka b) a body 28 až 33 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 12 až 13 rozhodnutí krajského soudu].
11. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal, proč neudělení souhlasu vlastníka pozemku se stavbou na jeho pozemku nelze považovat za zneužití práva a proč by na posouzení případu nic neměnila ani případná absence užitku ze strany vlastníka pozemku [viz námitka c) a body 30 až 33 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 28 rozhodnutí krajského soudu]. Ani toto posouzení Ústavní soud nepokládá za protiústavní a nepovažuje za nutné k němu cokoli dodávat.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že závěr jednoho z dřívějších rozsudků Nejvyššího správního soudu, podle něhož neochota přenechat k výstavbě část svého pozemku není zneužitím práva, skutečně nebyl učiněn v kontextu dání souhlasu vlastníka pozemku se stavbou na jeho pozemku, ale týkal se prodeje či přenechání části pozemku (viz rozsudek č. j. 10 Afs 456/2021-82). Tato skutečnost však k protiústavnosti napadených rozhodnutí nepostačuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je totiž zřejmé, že tento judikaturní odkaz nebyl v daném případě rozhodující. Soud jej použil jako příklad přístupu k otázce zneužití práva ve své rozhodovací praxi. Nejvyšší správní soud navíc svůj závěr o nezneužití práva podpořil i řadou dalších argumentů, které s citovaným rozsudkem nesouvisely (viz body 30 až 33 jeho rozhodnutí). I z pohledu této námitky jsou tedy napadená rozhodnutí ústavně souladná [viz námitka d) a bod 31 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 28 rozhodnutí krajského soudu].
13. Oba soudy srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč neobstojí stěžovatelčina argumentace novým stavebním zákonem. Tento zákon totiž nebyl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí účinný a správní soudy jej nemohly aplikovat, jelikož při přezkoumání rozhodnutí vycházejí z právního stavu v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud navíc velmi podrobně vysvětlil, proč nejsou splněny podmínky pro to, aby toto zákonné pravidlo v daném případě prolomil [viz námitka e) a body 19 až 27 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 29 rozhodnutí krajského soudu].
14. Ústavní soud dodává, že nevyhověl stěžovatelčině návrhu na provedení důkazu soudními a správními spisy. Podle Ústavního soudu by byl takový postup nadbytečný, protože skutečnosti, které mají spisy podle stěžovatelky ověřit, nejsou pro posouzení případu podstatné (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/22, bod 12; IV. ÚS 53/20, bod 28; III. ÚS 1824/18, bod 32).
Závěr
15. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu