III. ÚS 3144/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. V roce 2012 se stěžovatelka spolu se svým (v průběhu řízení zemřelým) manželem rozhodla prodat blíže určené nemovitosti a tímto způsobem vyřešit své i synovo zadlužení. V souvislosti s převodem nemovitostí uzavřeli manželé s vedlejším účastníkem - advokátem a s kupujícím smlouvu o finanční úschově části kupní ceny. Po splnění podmínek pro výplatu deponované částky ve výši 1 623 764,76 Kč měl vedlejší účastník do sedmi pracovních dnů vyplatit dvakrát částku 314 000 Kč a částku 320 000 Kč v hotovosti manželům oproti oběma manželi podepsanému příjmovému dokladu. Dalších cca 500 000 Kč měl vedlejší účastník vyplatit přímo bankovním i nebankovním institucím - věřitelům obou manželů. O tři roky později se manželé žalobou domáhali po vedlejším účastníkovi doplacení částky 948 000 Kč s úrokem z prodlení, kterou jim, jak tvrdili, dosud nevyplatil.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník svůj závazek splnil. Současně shledal, že po uzavření smlouvy o úschově si manželé dohodli s dalšími osobami, že část kupní ceny jim bude uhrazena jako provize za zprostředkovatelskou činnost a část na úhradu dluhu spočívajícího v půjčce kupujícímu za účelem získání bonity a úvěru na předmět koupě, a že tyto částky budou uhrazeny přímo těmto osobám. Zbývající částku vedlejší účastník vyplatil synovi prodávajících. Tvrzení manželů o nevyplacení části kupní ceny tedy obvodní soud považoval za účelová, když se předmětné částky začali domáhat až tři roky po uzavření smlouvy, avšak bezprostředně poté, co se dozvěděli o odcizení dokumentace a spisů vedlejšímu účastníkovi, který tak nebyl schopen předložit příjmové doklady k vyplaceným částkám.

3. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Upozornil přitom, že předmětem řízení není, zda zprostředkovatelé finančního řešení problémů manželů nezneužili. Domnívá-li se stěžovatelka, že byla zprostředkovateli poškozena, musí případné nároky uplatnit vůči těmto osobám.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť shledal, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl odvolací soud odchýlit, a nedostála tak zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozornil, že na stěžovatelkou vymezené otázce rozhodnutí městského soudu ani nespočívá. Její řešení by proto nemohlo založit přípustnost dovolání. Městský soud totiž odlišil závazkový vztah založený smlouvou o úschově od později vzniklého závazkového vztahu mezi stěžovatelkou (a jejím manželem) a třetími osobami. Až na základě tohoto druhého vztahu byly třetím osobám vyplaceny finanční prostředky, nikoli na základě změněné smlouvy o úschově.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky je závěr o existenci dvou na sobě nezávislých právních vztahů během úschovy finančních prostředků nesprávný. Má za to, že jakékoliv případné změny podmínek úschovy včetně podmínek pro vyplacení mohli sjednat pouze účastníci původní trojstranné písemné smlouvy o úschově formou písemného dodatku. Stěžovatelka uvádí, že otázkou, zda práva a povinnosti účastníků trojstranné smlouvy o úschově mohou být změněna dvoustrannou dohodou o výběru finančních prostředků uzavřenou mezi jedním z účastníků trojstranné smlouvy o úschově a třetí osobou, která účastníkem trojstranné smlouvy o úschově nebyla, řádně splnila požadavek na vymezení přípustnosti dovolání. Postup Nejvyššího soudu proto považuje za přepjatě formalistický.

6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z těchto důvodů musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Stěžovatelka přitom reaguje na důvody odmítnutí dovolání pouze stručně, závěr Nejvyššího soudu, že nesplnila požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, sice zpochybňuje, avšak argumentuje pouze přepjatým formalismem Nejvyššího soudu. Měla-li stěžovatelka skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, bylo na ní, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnila, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.

9. Ústavní soud se přípustností dovolání opakovaně a podrobně zabýval, a to zejména v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na které nyní odkazuje. Z citovaného stanoviska vyplývá, že nesplnila-li stěžovatelka požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani stěžovatelka sama přitom nezpochybňuje, že v dovolání neuvedla žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl městský soud odchýlit, o tomtéž svědčí i argumentace formalistickým přístupem Nejvyššího soudu.

10. Ústavní soud, vázán právními závěry uvedeného stanoviska, přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

11. Jde-li o napadené rozsudky obvodního a městského soudu, Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném plenárním stanovisku zdejší soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rovněž dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem, V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, a proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím obvodního a městského soudu nepřípustná.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu