Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z-Group bus, a. s., sídlem Pasecká 3369, Zlín, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, sídlem Celetná 557/10, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. září 2024 č. j. 4 As 415/2023-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 9 A 29/2022-59 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. ledna 2022 č. j. MV-55630-42/ODK-2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, uzavřela stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně ČSAD autobusy Plzeň, a. s.) a vedlejší účastník dne 3. 2. 2009 Smlouvu o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti území Plzeňského kraje veřejnou linkovou dopravou, ve znění pozdějších dodatků (dále jen "smlouva"), podle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Smlouva byla podle potřeb smluvních stran průběžně doplňována dodatky. Do roku 2016 byly součástí smlouvy dodatky, které obsahovaly soubor linek a spojů závazku veřejné služby, předběžný odhad prokazatelné ztráty a čestné prohlášení, které byly uzavírány vždy na počátku daného kalendářního roku dopředu.
3. Vedlejší účastník ve sporném správním řízení před Ministerstvem vnitra nárokoval po stěžovatelce vrácení přeplatku za rok 2017 ve výši 9 763 321,96 Kč a přeplatku za rok 2018 ve výši 8 231 780,11 Kč. Napadeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra rozhodlo tak, že nárok vedlejšího účastníka uplatněný ve sporném řízení správním ve sporu ze smlouvy, je v základu věci důvodný.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem odmítl, přičemž konstatoval, že dodatky č. 4/2018 a č. 5/2018 se staly součástí souboru právních vztahů odvíjejících se od smlouvy, jelikož byly uzavřeny v rámci jím založeného smluvního vztahu. Městský soud uvedl, že smluvní strany si v čl. II dodatku č. 4/2018 sjednaly prokazatelnou ztrátu a nulový přiměřený zisk. K příloze č. 2 dodatku č. 4/2018 městský soud konstatoval, že obsahovala výpočet prokazatelné ztráty a přiměřeného zisku, avšak z jejího obsahu nebylo zřejmé, zda ji vedlejší účastník akceptoval. Ke stejným závěrům dospěl i u dodatku č. 5/2018.
5. Nejvyšší správní soud částečně korigoval závěry městského soudu, neboť konstatoval, že pro období roku 2017 do 13. 2. 2018 platně nevznikl stěžovatelce závazek veřejné služby provozovat na území Plzeňského kraje dopravní obslužnost linkovými autobusy. Uskutečňování veřejné služby stěžovatelkou v příslušném období probíhalo nejvýše na základě veřejnoprávní smlouvy nepojmenované, mající základ v právních vztazích týkajících se závazku veřejné služby v linkové dopravě. Nepřiléhavý závěr městského soudu však ve výsledku neovlivnil správnost závěru týkající se posouzení nároku stěžovatelky na úhradu prokazatelné ztráty, jejíž součástí je rovněž přiměřený zisk, jehož úhrady se stěžovatelka v přecházejícím řízení domáhala, jako nároku neoprávněného.
6. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v období od 14. 2. 2018 do 31. 12. 2018 závazek veřejné služby platně vznikl, s tím, že byl pro dané období sjednán přiměřený zisk ve výši 0 Kč. Nejvyšší správní soud však aproboval názor městského soudu, podle kterého obdobné dodatky uzavřené na období předchozích let až do roku 2016, resp. jejich přílohy, nebyly nikdy označeny pouze jako informativní a nikdy u nich nebylo výslovně uvedeno, že jde o odhad předložený dopravcem.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podává svůj rozbor (ne)platnosti dodatků č. 4/2018 a č. 5/2018 smlouvy a (ne)platnosti příloh č. 2 dodatků č. 4/2018 a č. 5/2018 a z nich vyplývajících právních důsledků. Tvrdí, že přílohy č. 2 dodatků jsou jejich součástí a jasně stanovily sjednaný přiměřený zisk a prokazatelnou ztrátu. Přiměřený zisk ve výši 0 Kč v čl. II dodatku č. 4/2018, resp. čl. III dodatku č. 5/2018 byl použit pouze pro výpočet záloh na úhradu prokazatelné ztráty. Přiměřený zisk byl vyčíslen v platných přílohách č. 2 příslušných dodatků.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
10. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních orgánů i správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly již řádně vypořádány. Ústavnímu soudu nepřísluší posouzení nastalé situace, tedy v jaké výši byl dodatky č. 4/2018 a č. 5/2018 sjednán přiměřený zisk stěžovatelky, neboť se jedná o výklad jednotlivých ustanovení smlouvy (resp. jejích dodatků a příloh), což náleží do kompetence správních orgánů a správních soudů, nikoli Ústavního soudu. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. V souladu s § 19 odst. 3 zákona o silniční dopravě ve spojení s § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 493/2004 Sb. dopravci (stěžovatelce) vzniká na základě smlouvy právo na úhradu prokazatelné ztráty, která je po odečtení tržeb a výnosů tvořena ekonomicky oprávněnými náklady a přiměřeným ziskem. Přiměřený zisk vypočte dopravce v předběžném odhadu prokazatelné ztráty, který je povinnou součástí smlouvy. Účelem předběžného odhadu prokazatelné ztráty je regulace maximální výše kompenzace, kterou je možné státem nebo z veřejných prostředků poskytnout subjektům, které mají plnit úkoly veřejné služby tak, aby nedocházelo ke zvýhodnění dotčeného dopravce a k plýtvání veřejnými prostředky.
12. Nejvyšší správní soud v souladu s právní úpravou (zákon o silniční dopravě) a svou judikaturou (např. rozsudek ze dne 3. 11. 2020 č. j. 2 As 317/2019-67) konstatoval, že pro období roku 2017 do 13. 2. 2018 byly dodatky uzavřeny zpětně, tudíž žádný závazek veřejné služby nevznikl (což stěžovatelka ani nerozporuje). V souladu se zákonem o silniční dopravě součástí veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby musí být mj. předběžný odhad prokazatelné ztráty, na němž se smluvní strany řádně dohodly, a to uzavřený na příslušné období dopředu. Tato zákonná podmínka nebyla pro dané období splněna. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že v posuzovaném období nebyly naplněny zákonné podmínky pro vznik stěžovatelčina nároku na úhradu prokazatelné ztráty, a vedlejší účastník jí proto nebyl povinen ztrátu hradit, z hlediska ústavněprávního tedy plně obstojí.
13. Správní soudy dále konstatovaly, že pro období od 14. 2. 2018 do 31. 12. 2018 stěžovatelka s vedlejším účastníkem sjednala v dodatku č. 5/2018 a související příloze č. 2 přiměřený zisk ve výši 0 Kč. Správní soudy své závěry odůvodnily odkazy na relevantní zákonnou úpravu, dosavadní zavedenou praxi stran i judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v řízení neprokázala své tvrzení, že součástí předmětné smlouvy se stala příloha č. 2 ke zmíněnému dodatku, v níž byl uveden přiměřený zisk ve výši 1 Kč/km.
14. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu