III. ÚS 3184/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Proti stěžovateli vede Městský úřad Roudnice nad Labem ("městský úřad") řízení o přestupku, v rámci kterého rozhodl, že nepřipouští zastoupení stěžovatele zmocněncem Markem Betkou, MBA, neboť vystupuje v řízení o přestupcích v různých věcech opětovně a nejde o advokáta nebo jinou osobu poskytující právní služby soustavně a za úplatu podle jiného zákona. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a usnesení městského úřadu potvrdil.

2. Správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 141 A 37/2023-25, odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."). Dle krajského soudu rozhodnutí podle § 72b zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich ("přestupkový zákon") spadá pod kompetenční výluku podle § 70 písm. c) s. ř. s., neboť jde o úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.

3. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku potvrdil, že samostatný soudní přezkum usnesení podle § 72b přestupkového zákona je s ohledem na § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučen, neboť usnesení představuje úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení. Odpovídajícím prostředkem obrany proti případné nezákonnosti takového rozhodnutí je možnost namítnout nezákonnost až v rámci přezkumu meritorního rozhodnutí.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí správních orgánů o nepřipuštění zastoupení fakticky zcela vyloučeno ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud sice odkazuje na přezkum takového rozhodnutí v rámci přezkumu konečného rozhodnutí, ten je však pouze zdánlivý a fakticky nemůže vést k ochraně práv žalobce. Jak sám Nejvyšší správní soud uvedl, ke zrušení konečného rozhodnutí ve věci je možné přistoupit jen z důvodu takových vad, které mají vliv na zákonnost jeho samého, což si v případě nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem lze představit stěží.

5. Správní orgány tak mohou rozhodovat na základě libovůle, mohou odkázat na neexistující či zcela irelevantní řízení, ve kterých mělo k opakovanému zastoupení dojít. U stěžovatele například v rozhodnutí prvého stupně nebylo odkazováno na případy žádné a v rozhodnutí odvolacího orgánu bylo odkázáno na dvě spisové značky neexistující a jednu spisovou značku řízení, ve kterém zmocněnec nikdy nezastupoval. Jelikož správní orgány odmítly zastoupení bez relevantního zákonného důvodu, jsou jejich rozhodnutí zatížena prvkem libovůle.

6. Stěžovatel poukazuje taktéž na těžkosti spojené s nepřipuštěním zastoupení, například bude muset osobně nahlížet do spisu či se bude muset nechat s nemalými náklady zastoupit advokátem.

7. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z tohoto důvodu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, otázka zastupování obecným zmocněncem však ústavněprávní úrovně nedosahuje. Jak již připomenul Nejvyšší správní soud, dle judikatury Ústavního soudu k obdobné úpravě dle občanského soudního řádu, projeví-li účastník řízení vůli k zastupování obecným zmocněncem, tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Ústavněprávní rovina totiž nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci (viz nález ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08).

10. Rozhodnutí o nepřípustném zastoupení není rozhodnutím o věci samé. Účastníkům správních řízení nezakládá, nemění ani neruší práva nebo povinnosti, pouze upravuje průběh řízení, a to ve smyslu jeho zefektivnění a zabránění obstrukcím ze strany osob, na které § 72b přestupkového zákona dopadá. Jak sám stěžovatel připouští, není mu bráněno zvolit si jiného zmocněnce či právního zástupce, rozhodnutí se vztahuje pouze na konkrétní osobu. Vyloučením rozhodnutí, které nemá zásadní vliv na práva a povinnosti účastníků, ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Soudní přezkum rozhodnutí o nepřípustném zastoupení je skutečně koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, tento závěr je plně ústavně souladný.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu nemá žádných ústavněprávních výhrad, při jeho rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatel uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů.

12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu