III. ÚS 3238/25

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2024 č. j. 38 T 40/2024-154 byl stěžovatel zproštěn obžaloby podané pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 trestního zákoníku.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 8. 2024 č. j. 9 To 184/2024-171 výše uvedený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil. Okresní soud následně svým rozsudek ze dne 31. 10. 2024 č. j. 38 T 40/2024-197 stěžovatele nově uznal vinným a odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 40 000 Kč. Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením krajského soudu ze dne 12. 2. 2025 č. j. 9 To 262/2024-221 odmítnuto jako nedůvodné. Odmítnuto bylo Nejvyšším soudem též jeho dovolání. Všechna tato rozhodnutí napadá stěžovatel v ústavní stížnosti.

4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával metamfetamin, přičemž krabičku s ním zapomněl na čerpací stanici, kde platil pohonné hmoty.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že nebylo jednoznačně vyloučeno, že krabičku s drogou mohla na čerpací stanici zapomenout, nebo s ní jinak manipulovat, jiná osoba než on. V rozhodném časovém období se na místě při placení vystřídalo několik zákazníků. Stěžovatel byl mezi nimi vytipován pouze proto, že si při placení vyndával věci z tašky a choval se zmatečně. V řízení provedené výpovědi svědků nepopisují přímo vyndávání krabičky s drogami a provedený videozáznam je neprůkazný a nekompletní. Jeho zmatečné chování, popisované obsluhou stanice, bylo ve skutečnosti dáno tím, že se obával, že ztratil platební kartu. Pochybnosti o dostatečnosti důkazů měl ostatně i okresní soud, který ve svém dřívějším rozhodnutí stěžovatele zprostil obžaloby.

6. Ve výpovědích svědků jsou rozpory, které soudy pomíjejí. Za nálezce krabičky se označila jak svědkyně Z., tak svědkyně T. Nejednota panuje, i pokud jde o přesný čas nálezu, kdy v jednom úředním záznamu policie je uváděno 22:53 hodin a v druhém 23:15. Není jasné, proč si soudy vybraly jako nálezce svědkyni Z. a čas nálezu 22:53. Čas 23:15 nemůže být časem předání nálezu policii, když v té době ještě policie na místě nebyla. Rozpory stran času nálezu krabičky namítl poprvé až v podaném dovolání a odůvodnění Nejvyššího soudu, že stěžovatelova argumentace již byla před soudy nižších stupňů vypořádána, je tak nesmyslné.

7. Stěžovatel dále upozorňuje, že svědci na krabičku před zavoláním policie sahali a pohybovali s ní, že nebyly zajištěny kompletní kamerové záznamy (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu Irska Daniel Braddish v The Director of Public Prosecutions and His Honour Judge Haugh [2001] 3 IR 127), že policie neztotožnila všechny osoby, které tam tu noc platily, a že u na místě přítomných osob nebyla zkoumána jejich drogová minulost. To narušuje úplnost důkazní situace. Svědci také mohli být ve svých výpovědích před soudem ovlivněni (i nevědomky) tím, že na čerpací stanici se po nalezení krabičky dívali na kamerovým záznam - jde fakticky o stejný efekt, jakoby svědek před rekognicí viděl fotografii obviněného.

8. Pokud jde o prvé z napadených rozhodnutí krajského soudu, stěžovateli se jeví, že jím bylo prvostupňovému soudu nepřípustně vnucováno, jak má hodnotit důkazy (srovnej nález ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. IV. US 3584/22 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). V případě více možných verzí skutkového děje je přitom namístě vyjít z té pro obviněného nejpříznivější (nález ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

12. V projednávané věci soudy měly k dispozici konkrétní důkazy, včetně např. toho, že svědkyně T. uvedla, že cca 10 minut před příjezdem stěžovatele přebírala směnu a v tu chvíli daná krabička na místě nebyla, a nalezli ji krátce po stěžovatelově odjezdu. Dle svědků byl stěžovatel také jediným zákazníkem, který na čerpací stanici vyndával ze zavazadla nějaké předměty (krátce po stěžovateli sice přišla na stanici další osoba, ta však nenesla nic kromě mobilního telefonu v ruce - viz rozsudek okresního soudu ze dne 31. 10. 2024 č. j. 38 T 40/2024-197, bod 20). Z kamerového záznamu okresní soud zjistil, že stěžovatel při hledání, čím by na čerpací stanici zaplatil, vyndal ze své taštičky černou čtvercovou krabičku a po zaplacení odešel, aniž by si ji vzal zpět (tamtéž bod 12). Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by soudy na základě takovýchto důkazů nemohly dospět k závěru, že to byl stěžovatel, kdo drogy na místě zanechal. Stěžovatel tvrdí existenci rozporů v provedených důkazech a nestandardních okolností, nicméně nic z toho se nejeví svědčit o porušení jeho práv. Stran nalezení krabičky svědkyně v podstatě uvedly, že krabičku našly společně (srovnej tamtéž bod 4); která z nich ji uviděla první, je bezpochyby podružné. Bylo by jistě obecně vhodnější, aby kamerové záznamy byly zajišťovány ve větším časovém rozsahu, než tomu bylo v projednávané věci, nicméně pokud je na dochované části videozáznamu obsah výše konstatovaný, i tak to zjevně podporuje závěr o stěžovatelově vině. To, že nějaký svědek krabičku otevřel či s ní hýbal před příjezdem policie, nebo že někteří svědci se po nalezení krabičky dívali na videozáznam kamer čerpací stanice, nevyvrací procesní použitelnost či důvěryhodnost provedených důkazů. Pokud jde o tvrzené rozpory v časech nálezu krabičky, to zda byla nalezena o pár minut dříve či později, se opět nejeví zpochybňovat relevanci skutečností podkládajících závěr o vině.

13. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

14. Ústavní soud neshledal ani to, že by krajský soud nepřípustně prosazoval své hodnocení důkazů. Svou výhradu k procesu hodnocení důkazů nalézacím soudem v souladu s požadavky ústavnosti formuloval jako připomenutí, že zásada in dubio pro reo neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Jde o záruku pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto v jeho prospěch (bod 22 prvého napadeného usnesení krajského soudu).

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu