III. ÚS 3259/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Současně stěžovatel navrhuje, aby mu byla "ve vztahu k rozhodování o napadeném usnesení Nejvyššího soudu" přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), s tím, že "nezavinil (nezákonné) zastavení dovolacího řízení".

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 44 C 6/2022-229 uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení [§ 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.")] částku 62 500 Kč (výrok I), co do částky 25 072,53 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 102 Kč (výrok III).

4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I co do částky 25 000 Kč potvrdil, co do částky 37 500 Kč žalobu zamítl a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 103 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl z důvodu, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelova argumentace

6. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu nesprávnou interpretaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Argumentuje, že v řízení před dovolacím soudem nevyvolal snížení původní hodnoty sporu, což je kritérium omezující přípustnost dovolání, nadto rozhodování o "zbytkové částce", kterou byl oprávněn učinit předmětem dovolacího přezkumu, ovlivňuje částku, jíž se napadený výrok týkal. 7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2025 stěžovatel připojuje další argumentaci. Na základě porovnání uvedeného ustanovení s jeho předchozím zněním ve spojení s příslušnou částí důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb. dovozuje, že vůle a úmysl zákonodárce týkající se omezení přípustnosti dovolání hodnotovým censem byly zcela jiné, než jak plynou z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, založené na restriktivním výkladu. Má za to, že výše peněžitého plnění zakládající nepřípustnost dovolání je vázána k celému předmětu řízení. Výklad uvedených soudů označuje za nesystémový (v porovnání s přípustností dovolání, je-li např. výrokem konstatováno porušení práva), s neústavními dopady spočívajícími v odmítání dovolání i ve skutkově a právně nikoliv jednoduchých případech, což vede k rozdílné judikatuře soudů nižších stupňů. Argumentuje také tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázce, kterou v dovolání předestřel a která se týkala metody výpočtu zadostiučinění, by mělo dopad na celý výrok rozsudku městského soudu, nikoliv jen na jeho "zbytkovou část".

8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 11. 2025 namítá, že městský soud vadně aplikoval § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle jeho názoru neměl u kritéria složitosti řízení snížit tzv. základní částku o 10 %, jak učinil s ohledem na prodlevy opatrovníka a "víceinstančnost" řízení, neboť tyto skutečnosti jdou na vrub státu, u kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) citovaného zákona chybně posoudil postup soudního exekutora, jenž exekuci nezastavil, ač tak učinit měl, protože se oprávněný k návrhu na zastavení exekuce ve lhůtě nevyjádřil, a to ovlivnilo celkovou délku řízení. Pochybil i u kritéria podle § 31a odst. 3 písm. c) citovaného zákona, když nezvýšil tzv. základní částku s odůvodněním, že (stěžovatel) vyvíjel pouze standardní aktivitu v obraně svých práv, tak aby v řízení uspěl, nikoliv aby je urychlil. V této souvislosti zmiňuje i to, že v posuzovaném řízení předsedkyně soudu stížnosti podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích na průtahy při ustanovení opatrovníka nepovažovala za důvodné. U kritéria významu věci pak měl městský soud ignorovat šikanózní povahu exekuce i prokázané dopady na jeho život s tím, že byly způsobeny zahájením exekuce. Za nepřezkoumatelné má stěžovatel i stanovení výše základní částky. Má za to, že nezvýšení základní částky, jež je po 14 letech znehodnocena inflací, zásadně snižuje efektivitu odškodnění, přičemž poukazuje na odchylné stanovisko k nálezu ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Uzavírá, že městský soud nereflektoval účel zákona č. 82/1998 Sb. v jeho preventivní ani kompenzační funkci. Jeho hodnocení věci na základě kritérií § 31a odst. 3 uvedeného zákona vykazuje libovůli.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (a to - s ohledem na nesprávné poučení městského soudu o přípustnosti dovolání - i ve vztahu k rozsudku městského soudu) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

10. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení i části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen (vyhovující) výrok I rozsudku obvodního soudu, jde o návrh podaný k tomu osobou zjevně neoprávněnou.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Směřuje-li ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání neshledal přípustným s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., interpretace uvedeného ustanovení Nejvyšším soudem, tedy že není rozhodná výše předmětu řízení (62 500 Kč), nýbrž výše plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem (37 500 Kč), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze smyslu a účelu dané právní normy. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tuto interpretaci nepovažuje za neústavní (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu 6. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2654/25). Od tohoto názoru nevidí důvod se odchýlit ani na základě stěžovatelovy další argumentace, neboť v podstatě jde jen o popis dopadů omezení přezkumu soudních rozhodnutí v dovolacím řízení (obecně či v bagatelních věcech) v situaci, kdy právo na dovolání není ústavně zaručeno, a je tudíž věcí zákonodárce, zda či v jakém rozsahu tento přezkum připustí.

13. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu ve zbývající části výroku I, [tj. kterou byl změněn co do částky 37 500 Kč (vyhovující) výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá], nelze pominout, že podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci (viz výše). Ústavní soud v těchto případech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení takové ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Stěžovatel však neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko).

14. K otázce valorizace tzv. základní částky, jež by mohla mít ústavněprávní rozměr, se již Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25, což je stěžovateli známo. Jinak je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas s úvahami městského soudu týkajícími se úprav tzv. základní částky přiměřeného zadostiučinění na základě kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení této otázky (coby otázky interpretace a aplikace podústavního práva) je věcí obecných soudů a Ústavní soud by do jejich nezávislého rozhodování mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by neslo znaky svévole, tedy pokud by příslušné závěry nebyly dostatečně zdůvodněny anebo pokud by je bylo možné kvalifikovat jako "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

15. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud se výší přiměřeného zadostiučinění podrobně, s ohledem na zákonná kritéria zabýval a své závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. Vytýkané pochybení spočívající v tom, že městský soud měl tu kterou okolnost zohlednit při úpravě tzv. základní částky procentuálně jinak, nepřesahuje rovinu možné věcné nesprávnosti, která není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit ani ve věcech, které za bagatelní označit nelze, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Městskému soudu by sice bylo možné vytknout, že ve svých úvahách nereflektoval stížnosti podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, které měl stěžovatel podle svého tvrzení podat, a případně tzv. základní částku (s ohledem na snahu stěžovatele urychlit ustanovení opatrovníka) mírně navýšit, dopad tohoto možného pochybení by byl na celkovou částku odškodnění (75 000 Kč) nepodstatný, resp. zjevně bagatelní.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu